Vladimir 518: Svoje šílenství kompenzuju sportem

MT Kdysi jste prohlásil: „Kalení po koncertech si kompenzuju sportem.“ Platí to pořád?
V518 Pokud se bavíme o vztahu práce a pohybu, dopadlo to dobře. Vesmír mi seslal negativní zkušenost, kterou se mi podařilo obrátit v můj prospěch. Byla to vyhřezlá ploténka na dvou místech. Čtvrt roku jsem se prakticky nemohl hýbat, chodit, odehrát koncert. Pamatuju si, jak jsem si dal úkol vydržet deset dechů na zádech. Šest měsíců jsem to nedokázal. Tváří v tvář šílené bolesti jsem přijal novou motivaci do života. Každý den cvičím, nikdy by mě nenapadlo, že to dokážu. Prostě proto, že jsem člověk odkojený v mnoha ohledech negativními vzory: spisovateli, malíři a muzikanty… 

„

Vždycky jsem vedle muziky dělal ilustrace, plakáty, experimentální scénografie a audiovizuální umění, ale cítil jsem, že se potřebuju posunout do volné tvorby. Že je to nevyhnutelné. A tak jsem se vrátil do ateliéru v MeetFactory a už jsem nevylezl.

MT … se životosprávou nula.
V518 Ano, o zdravém životním stylu samozřejmě nikdo z nich nemluví, řeší jiné věci. Rozvrácenost duše a složitosti vztahu k existenci jsou v umění atraktivnější témata než jak udržet tělo dlouhodobě v chodu.

MT Ono je ale cvičit a „cvičit“. Dost lidí si tím ublíží.
V518 Když mi fyzioterapeut říkal, že musím poslouchat své tělo, byl jsem skeptický a podezíravý, zavánělo to ezoterikou. Nicméně pokud vás srazí taková bolest, zkusíte všechno. Zjistil jsem, že ten člověk má pravdu. Tělo si samo řeklo o několik málo cviků, které jsem si vybral a cvičím je dodnes, protože cítím, že mi pomáhají.

MT Před dvěma lety jste absolvoval sociální projekt, kdy jste vyrazil pěšky podél dálnice D1 z Prahy do Brna. Zajímalo vás území určené nikomu. Myslím, že to pro vás musela být i velká fyzická zkušenost, šlo o regulérní dálkový pochod.
V518 Docela dlouho jsem se na to připravoval, na zádech jsem táhl pětatřicet kilo, skicák, foťák, harddisky, nabíječky, to všechno kvůli záznamu té šílené cesty. Nebylo to snadné, celou dobu se prodíráte roštím, překonáváte příkopy a přelézáte ploty v šíleném terénu. Není to cesta do Santiaga de Compostela. Je to území nepřátelské člověku, respektive jakékoli bytosti. Prach, hluk, stres, absurdně ztížený pohyb. Na druhou stranu, já mám zátěž rád, k pohybu mám pozitivní vztah. Sportoval jsem celý život, miluju chůzi do kopce, běhání, kolo, plavání.

MT Jedno z vašich starších alb se jmenuje Ultra! Ultra! Jak tomu slovu mám rozumět? Jakože jdete do všeho naplno?
V518 Mám sklon k extrémnímu přístupu k životu. Kdybych sportoval tak, jako pracuju na svých projektech, byl bych v zápřahu jako profi sportovec. Na to nemám. Ale chci být poctivý.

MT V prvním čísle časopisu Sport in Art jsme otiskli sportovní soundtrack, v němž nechyběla skladba Trénink od PSH. Co je pro vás trénink? Dril, mechanická dřina, anebo výzva a prostor ke zlepšování?
V518 Líbí se mi, že když člověk trénuje, začne opouštět sám sebe. Rozplyne se jeho vědomí, je v tom určitá transcendence. Trénink vás dostává do pravidelného rytmu, je to proces, který má určitý řád. Když to vztáhnu k architektuře, vzpomenu svou oblíbenou stať, textový a vizuální manifest Hanse Holleina, postmoderního a nesmírně důležitého rakouského architekta. Jmenuje se se Alles ist Architektur a pojednává o smyslu časoprostorové mřížky v naší existenci, smyslu opakování, pravidelnosti, konstrukci. My všichni se v té mřížce pohybujeme a je dobré se jí někdy odevzdat. Trénink to umožní. Dril je přesáhnutí sebe sama, odevzdání rytmu, je to skoro šamanský rituál. Když mi kvůli zádům zakázali běhat, začal jsem zkoušet plavání, čtyřicet bazénů člověka pošle poměrně hluboko do sebe samého.

MT Závodně jste hrál basket. Kam jste to dotáhl?
V518 V pubertě, v devadesátkách, jsem procházel tréninkovým drilem v dresu SK Hvězda Vinohrady, v tělocvičně v Žitné ulici. Byl jsem vysoký, s talentem pro pohyb, nabízelo se to. Neměl jsem problém existovat v týmu, ale nedokázal jsem navázat pozitivní vztah s trenéry.

MT Problém s autoritou?
V518 Mám ho dlouhodobě. Když někdo není přirozená autorita a dominanci si vynucuje pomocí systému, mám velký problém. Na druhou stranu, pokud někoho přirozeně obdivuju a ten člověk na mě nejde silou, ale tím, co skutečně ví nebo umí, jsem schopen pro něj zemřít.

MT Jako doprovod k našemu rozhovoru jste vybral obrazy, které se dotýkají sportu, či alespoň fyzického kontaktu. Není jich málo. Co o nás sport vlastně říká?
V518 Kdybych to měl říct úplně stručně, často ve svých kresbách, obrazech nebo objektech hledám pradávné zvíře v člověku. Sport je vzácný, přeživší archetyp animality, a tím je cenný. Jako lidstvo si važme toho, že jsme zápasy na život a smrt dokázali překlopit do divadelních setkání. Přestali jsme se mrzačit a zabíjet, zato se oblékneme do kostýmů a jdeme bojovat na nasvícené stage před zaplněné tribuny. A tam rozehrajeme představení bez předem dohodnutého výsledku. Většinou tedy, nutno dodat. Připomíná mi to Zdeňka Sýkoru a jeho systémy. Máte dvě poloviny hřiště, bílé čáry, barevné dresy, kulatý objekt, načež do prostoru vhodíte kostky, děj se co děj. Sýkora to dělal, ve svých dílech kombinoval systém a nahodilost.

MT Zajímá vás ve sportu, kdo vyhraje?
V518 Ocenění, vítězství, medaile, to už je jenom štempl pro alfa samce. Běžel nejrychleji, nejlíp střílel, házel nebo měl fantastickou techniku a sundal soupeře K.O. Já to respektuju, patří to k věci. Ale popravdě se na věc koukám už z větší dálky, sleduju spíš kompozice těl a snažím se vnímat i emoce, které vše pohánějí. Ti, kdo prohrají, jsou pro mě osobně stejně zajímaví jako ti, kdo vyhráli.

MT Protože všichni vložili do boje něco prastarého…
V518 Animalita je za určitých podmínek důležitá, jelikož jinak by nám zbyla jenom pravidla a řád, příliš sterilní civilizace. Najít v sobě zvíře je důležité i proto, že si v tu chvíli uvědomíme, že jsme součásti evoluce, přírody a historie. Rád pozoruji jakákoli zvířata, svého psa, ptáky na stromech v parku, snažím se v nich vidět i sám sebe. A nacházím se v nich. Protáhneme se na slunci stejně jako kočka, děti se k sobě přitulí stejně jako zvířecí mláďata. Najít v sobě vlastní animalitu je kouzelné a kromě sounáležitosti se světem to může třeba pohánět i onu zmiňovanou sportovní soutěživost.

MT Fandíte někomu?
V518 Jako malej jsem byl ultrafanoušek Slavie. Táta byl sparťan, já přijal víru svého dědy. Takže jsme měli v rodině založeno na problém. Tehdy ještě stál starý Eden, chodil jsem i na tréninky, zakládal sešity s podepsanými fotkami a nad postelí jsem měl fotku Slavie v čele s mými dvěma heroes, Ivem Knoflíčkem a Lubošem Kubíkem. Když před převratem zdrhli z republiky, sebralo mě to. Pamatuju si, jak jsem přišel ze školy, táta mi to slavnostně oznámil  a na plakát domaloval přes oba hráče dolary, jakože odešli za prachama. Byl jsem malej kluk a do důsledku jsem nechápal, že jsme tu žili v kleci. Tehdy jsem to obrečel, cítil jsem to jako zradu a přestal fandit fotbalu docela. Přimknul jsem se ke kultuře.

MT Orion, váš kamarád a spoluhráč z PSH, je vášnivým fandou Bohemky. To se ví. Máte pro něj pochopení?
V518 Určitě ano, Bohemka je svým způsobem outsiderský klub, ale je na něm něco sympatického, protože není mačistický. Když jedeme v autě na koncert, Orion kouká na noťasu na zápas, prohrávají dva nula, ale on je šťastný, protože to prý mohlo být už mnohem víc. To je životní styl. Bohemce fandí lidi, co umějí přijímat i porážky a neúspěch, respektive umějí se radovat z mála, z jedné povedené střely. Fandit Spartě znamená být alfa samec, který musí být pořád první a nejlepší, už druhé místo vnímá jako prohru. Když se naučíte fandit Bohemce, dokážete překonat všechno. Je to trénink naděje.