Pro malířku belgického původu bylo během prvních let na Akademii výtvarných umění vedle umění zásadním tématem také sportovní létání. Právě díky lásce k letectví malovala na počátku studia krajinu z ptačí perspektivy. V posledních letech se věnuje námětům ze světa tenisových kurtů, na nichž jako sportovci s raketami a míčky pózují její přátelé. Na antuce nebo při běhu však můžete potkat i autorku, a to když si úspěšná absolventka AVU z roku 2022 a držitelka Ceny kritiky za mladou malbu, potřebuje vyčistit hlavu. Tématem Lauřiny tvorby je i hokej, což dokládá její obraz vystavený na výstavě Na led! v Paláci Kinských, kde jsou až do 27. října k vidění i její rudí Hot Boys.
První otázka se týká právě obrazu, který je součástí výstavy Na led!, která v Národní galerii Praha vznikla ve spolupráci s platformou Sport in Art. Jakým způsobem proběhl výběr provokativního obrazu čtyř nahých mužských těl?
Vytvořila jsem dva obrazy, nakonec se při instalaci ale vybral pouze jeden, a to ten větší o velikosti 200 na 300 cm, na kterém jsou čtyři hokejisté v šatně. Druhý obraz měl 180 na 180 cm a zachycoval jen jednoho hokejistu. Oba obrazy jsou monochromatické, v rudé barvě. Strhávaly na sebe moc pozornosti, tak se kurátoři rozhodli pověsit pouze ten větší.
A jak jste k netradičnímu námětu spojenému s hokejem nakonec přistoupila?Hokejisté po zápase v šatně jsou nazí, zranitelní a citliví, jak divák takové sportovce ze zápasu vlastně nezná. Veškerý stud a přehnaná maskulinita, které tento sport doprovází, šly úplně stranou. Pro někoho bude obraz lehce kontroverzní. Tím, že jsou figury nahé a navzájem se dotýkají, může toto dílo někomu narušit zažitý stereotyp hokejisty.
„
Je skvělé, jak se propojily sbírky z depozitáře od holandských mistrů až po nás mladší autory. Měli jsme v tvorbě úplně volnou ruku a tím vznikla pozoruhodná tematická výstava.
Jak vnímáte méně obvyklé téma výstavy?
Tímto projektem se Národní galerie Praha přiblížila divákovi, který na výstavy třeba běžně nechodí. Je skvělé, jak se propojily sbírky z depozitáře od holandských mistrů až po nás mladší autory. Měli jsme v tvorbě úplně volnou ruku a tím vznikla pozoruhodná tematická výstava. Můj favorit z celé výstavy je pak Jan Vytiska jeho ladovská Rohatá zima i portrét lebky s helmou, oba obrazy jsou fenomenální.
Výstava Na led!, Hokej a umění v obrazech je vůbec první výstavou Národní galerie Praha věnovanou sportovní tématice.
VSTUPENKY NA VÝSTAVUJaký je váš osobní vztah ke sportu?
Nebyl vždy pozitivní. Odmalička jsem byla sportovně velice nešikovná, ale naštěstí mě mamka „nutila“ hrát tenis, aby měla parťáka do budoucna. Tenis hraju dodneška, a to s větším a větším nadšením. Do toho se snažím několikrát týdně běhat. Je to pro mě nejlepší forma mentálního odpočinku. Tenis hraju jedenkrát týdně, běhat chodím čtyřikrát až šestkrát týdně. V zimní sezóně je to snowboard. Kromě toho miluju vše okolo závodění. Formule a motokáry, to je velká vášeň.
A co sportovní létání?
Létání beru velice přirozeně. Někdo se naučil jezdit jako dítě na kole, na kterém mi to nikdy moc nešlo (smích), a já se naučila létat. Můj děda byl pilot a létal na stejném letišti, na kterém jsem se učila i já. Dědeček létal větroně a vrtulníky a já zase větroně a motorová letadla.
Přináší vám sport také určitý druh inspirace pro tvorbu?
To rozhodně. Je to i jeden z důvodů, proč chodím pravidelně běhat. Při běhu mě napadají nejrůznější možnosti nových obrazů nebo objektů. Díky létání jsem první roky na AVU malovala krajinu z ptačí perspektivy, fotky z větroně. Během každého letu s větroněm jsem cessnou fotila pro mě důležitá místa, které jsem znala ze země. Právě z ptačího pohledu jsem se v obrazech snažila vyobrazit ten zážitek z daného letu a momentu ve vztahu k danému místu.
Myslíte na umění i při hraní tenisu?
Na kurtě se o umění spíš bavím. Většinou hraju s lidmi, kteří jsou také z umělecké bubliny. Ale aby mě začaly napadat nějaké podněty k tvorbě, potřebuju být sama a mít čistou hlavu. A to se děje jen při běhu. U létání se soustředím čistě na let a přístroje, v hlavě přepínám do soustředěného módu, který mám právě pouze při létání. U jiných každodenních situací mám jinak úplně roztříštěnou pozornost (smích).
Co vás přivedlo k létání a čím pro vás dnes stále je?
Rodiče postavili dům na prahu jedné ze vzletových drah v Mladé Boleslavi. Ze zahrady jsem koukala každý víkend na letadla a v jeden moment jsem si řekla, že chci taky létat. Měla jsem dědečkovu plnou podporu, později i tu finanční. Létání je pro mě neuvěřitelná volnost a disciplína zároveň.
Kolik času dnes trávíte „nad mraky“?
Tento rok tristně málo. Šetřím na školné do Anglie, kam se v září stěhuji. Tak jsem se do vzduchu bohužel tolik nedostala, tak jak bych si přála. Jinak jsem se vždy snažila aspoň jedenkrát až dvakrát měsíčně létat.
Jste zčásti belgického původu, měl i ten třeba nějaký vliv na výběr koníčků, když jste vyrůstala a hledala to, čemu se v životě budete chtít věnovat?
Jsem napůl Belgičanka a napůl Češka. Než, že bych si sama vybírala koníčky podle původu, tak díky tátovi mám vášeň k závodění a formulím, a díky mamce k tenisu a k tomu estetické cítění.
„
Můj děda byl pilot a létal na stejném letišti, na kterém jsem se učila i já. Dědeček létal větroně a vrtulníky a já zase větroně a motorová letadla.
Snila jste někdy o létání jako o vašem povolání?
Snila. Během střední školy, když jsem létat začala. Chtěla jsem do armády, ale s mou znalostí matematiky a fyziky to bylo vyloučeno – a velké komerční létání mě nikdy nelákalo (úsměv).
Dostala jste se někdy při svých sportovních aktivitách do mezní situace, na kterou nerada vzpomínáte?
Při sportu asi jen skok do vody z větší výšky, u kterého jsem si vykloubila rameno a následné problémy se táhly roky. Od té doby do vody neskáču a nehraju vodní pólo (smích). Ale u létání jsem jednu krizovku zažila. Letěla jsem vyhlídkový let s lidmi. S čerstvými papíry a bylo opravdu zlé počasí. Oblačnost byla velice nízko. Pár, který se mnou letěl, trval na tom, že letět chce, i když jsem jim navrhovala jiný termín. Ihned po vzletu jsem do té oblačnosti vletěla…
Jak to dopadlo?
Věděla jsem, že v žádném případě nesmím klesat, nastoupala jsem do okruhové výšky a letěla rovně. Po několika nekonečných minutách jsem z oblačnosti vyletěla a ihned točila o 180 stupňů zpět na přistání zatáčkou přes město, přes které se normálně nelétá. Po přistání se mi rozklepalo celé tělo. Pro člověka s 50 hodinami v letadle to mohlo být fatální. Od té doby mám k létání obrovský respekt, a pokud mám delší pauzy v létání, vždy si k sobě beru safety pilota.
Zažila jste něco podobného v oblasti své tvorby?
Jediné, co je srovnatelné, je třeba pocit totálního fyzického vyčerpání. Když je nějaký deadline k výstavě a v ateliéru jsem nonstop, je to srovnatelné s víkendem na letišti. Jinak ale létám, protože je to extrémně soustředěná činnost a naopak v hlavě nemůžu mít nic jiného. Je to organizované, podobně jako když řídím auto. V normálním životě to tak nemám. Dva jiné světy – chaotičnost a soustředěnost
Kde jinde ve vaší tvorbě bychom mohli hledat paralely mezi uměním a sportem?
V posledních letech se v obrazech věnuji tenisové tématice. Maluji autoportréty a portréty blízkých na kurtech s tenisovými atributy. V době, kdy jsem s tématem začínala, se začaly v mých obrazech objevovat tenisové míčky. Postupně jsem se snažila dostat k osobnějším tématům a míčky fungovaly jako jeden z atributů. Podobně jako arménský kříž u malířky Annemari Vardanyan nebo sklenička negroni u galeristy a kamaráda Jana Reindla.
K námětům z tenisových kurtů se ráda vracíte. Tenisté a tenistky ve vašem díle jsou podobní protagonistům z předešlých obrazů o sexuální turistice, čím to je?
Podobnost může někomu připadat kvůli kontinuitě figurálního námětu, ale sdělení je zcela jiné. Ženy a dívky, které měly vypovídat o krutosti sexuální turistiky, byly oděné do erotického prádla a většinou měly barevné vlasy, které měly evokovat paruky, jaké často nosí prostitutky. Růžové nebo barevné vlasy mám spojené s lehčími holkami.
A kdo jsou ty figury na kurtech?
Všechny jsou to reálné postavy. Každá portrétovaná osoba je někdo, od koho jsem se hodně naučila. A také osoba, které si velice vážím v umění i v osobním životě. Obraz je vždy podle portrétovaného i pojmenovaný. Takže mí tenisté a tenistky jsou reálné osoby – umělci a kamarádi. Každý portrétovaný si vybral outfit do obrazů sám, něco v čem se cítí nejlépe. Někdo zvolil plavky, někdo mikinu a šortky.
Polonazí i docela nazí tenisté a tenistky skoro vyzývavě pózují s míčky a raketami, které náhle nabývají rozměrů symbolických předmětů či dokonce sexuálních hraček. I zde vzniká určité erotické napětí, hodlala jste v tomto případě také upozornit na nějaké šířeji platné téma?
Přiznám se, že tenisové téma nemělo evokovat erotické napětí. Určitě ne záměrně (smích). Téma se mělo věnovat kamarádům umělcům a chtěla jsem porovnat umění i tenis jako dvě disciplíny vedle sebe. V tenise, ač je to individualistický sport, člověk bez spoluhráče není schopen hrát. V umění mi to přijde úplně stejné. Ačkoliv je naše umělecká „kariéra“ častokrát velice solitérská, bez dalších umělců, od kterých se inspirujeme nebo se kterými navzájem konzultujeme, není možné tvořit. Při skupinových výstavách je to skvěle vidět. Když obrazy nebo objekty dotváří navzájem dialogy vystavených děl.
Měla jste konkrétní záměr, když jste se pustila do tenisového tématu, nebo jste chtěla jen prozkoumat figurativní náměty tenistů na kurtech, protože vás jednoduše lákaly?
S konkrétním záměrem jsem to téma neotevírala. Spíš mi šlo o to, po diplomce trochu rozvolnit a odlehčit svou tvorbu. Najít si novou cestu. Diplomka se věnovala problému sexuální turistiky a celé to bylo mentálně dost těžké a depresivní, obzvlášť po cestě do AFESIPu. Tenisové téma vzniklo na odlehčení pro rozmalování se k něčemu novému a rozvinulo se to v zajímavý, stále ještě pokračující, cyklus.
Poprvé jste se výrazně zviditelnila právě díky zmíněnému tématu sexuální turistiky a zneužívání žen v asijských zemích. Podařilo se vám na téma poukázat sofistikovaným, přitom však jednoznačně čitelným způsobem – cítíte se být tak trochu aktivistkou v umění?
Aktivistka v umění nevím. Možná v budoucnu. Pod aktivistou si představuji někoho, kdo má za sebou velký kus práce a pomoci. Do toho mám já ještě daleko. Každopádně jsem nesmírně vděčná, že mě má tvorba dovedla k centru AFESIP (pozn. red.: AFESIP Kambodža je nevládní organizací působící v oblasti ochrany práv žen a dívek, které se staly obětí obchodování s lidmi a sexuálního otroctví), kde zachraňují zneužívané dívky. Už několikrát jsem tam dělala Art therapy a společně vytvořené obrazy přivezla do Evropy, kde se celý výtěžek z prodeje poslal právě do tohoto centra. S tímto centrem mám ještě velké plány. Od té doby, co se pomoci věnuji na tomto konkrétním místě, už nemám potřebu o sexuální turistice malovat Pozornost na danou problematiku zaměřuji skrze společně vypracované projekty s dívkami z Kambodži.
Znamená to, že máte chuť otevírat určitá celospolečenská témata ve své tvorbě, anebo jde o téma, kterému se nebráníte, ale rozhodně se při výběru námětů nejedná o prvotní záměr?
Rozhodně to není prvoplánové. Každé téma v mé tvorbě se samo objeví a ucelí až po chvíli. Přijde mi, že mně samotné vždy chvilku trvá, než se mi v tvorbě uklidní myšlenky. A i divákovi začne být až po nějaké chvíli zřejmé, čemu se v obraze asi věnuji.
„
Cesta k mé technice byla stejně komplikovaná jako cesta k umělecké dráze. V prvním ročníku na AVU mě chtěl Martin Mainer vyhodit ze školy.
Způsob vaší stylizace působí na první pohled podobně hladce a přímočaře, jako by bylo vše od prvního momentu jasné. Tak tomu ale v životě většinou nebývá - jak to bylo s vašimi malířskými začátky ve skutečnosti?
Cesta k mé technice byla stejně komplikovaná jako cesta k umělecké dráze. V prvním ročníku na AVU mě chtěl Martin Mainer vyhodit ze školy. Já chtěla malovat černobíle a on po mě chtěl barvu. Tenkrát mi doporučil, jestli nechci jako povolání raději zvolit létání
A kdy se to zlomilo? Vzpomenete si ještě, v jakém období jste pocítila silnou motivaci věnovat se naplno umění?
V ten moment, kdy jsem byla jednou nohou ze školy, kde jsem chtěla za každou cenu být, jsem si uvědomila, že umění je něco, co chci v životě dělat a nedokážu ani jeden den nebýt v ateliéru a netvořit. K té rozpíjené technice na plátno jsem se dostala přes akvarely na papír a přes hedvábí, než jsem objevila nenašepsované plátno, které mi pomáhá docílit akvarelového efektu ve velkém měřítku.
Motivace, vůle, dřina, to jsou slova spojená asi hlavně se sportem. Jak jste se vy sama vyrovnávala během studia se sebedisciplínou a úsilím o naplnění toho, čeho jste chtěla dosáhnout?
Jsem ve sportu velice líný člověk bez jakékoliv disciplíny. Vždy říkám, že chodím pravidelně běhat jen proto, abych mohla jíst pizzu (smích). V umění jsem ale velký dříč a jsem extrémně ambiciózní. A to je asi i důvod, proč mi žádný deadline nikdy neuteče a veškerou práci odvádím na sto deset procent, i když to občas zdravotně odnesu a spím pak třeba tři dny v kuse, abych dohnala spánkový deficit.
Pomohla vám někdy právě zkušenost ze sportu, kterou jste využila, když jste se nejvíce potřebovala pustit do práce a dokončit rozdělané věci? Nebo opačně?
Pro mne to asi není úplně propojené, mám to hodně oddělené. Sportem si naopak od umění trochu mentálně odpočinu. Například na AVU jsem se hlásila, aniž bych byla přesvědčena o tom, že chci vlastně malovat. Ale to se změnilo při talentových zkouškách. V prvním roce jsme se pak domluvili s Martinem Mainerem, že budu přes léto pracovat a v září se uvidí. Takže jsem tehdy makala jako šroub.
Kolik času věnujete úvahám nad malbami či skicám ještě předtím, než se do nich pustíte?
Skici dělám úplně minimálně, většinou jen u složitějších kompozic, ale jinak vše vzniká intuitivně v daném momentu. A spousta úvah o tom, jak by co mohlo vypadat, mě napadne těsně před spaním nebo právě u běhání.
Kolik je nakonec hry a spontaneity ve srovnání s disciplínou a tvrdou dřinou?
Celá má tvorba je založená na expresivní spontánnosti. Spousta věcí, co vznikne, tak je paradoxně hned zničena. Kvůli specifičnosti mé techniky nemohu opravovat a momenty v mé tvorbě, se kterými nejsem spokojená, jsou neopravitelné a raději je hned zničím. Ačkoliv obrazy mohou působit, že jsou malované s velkou lehkostí, je za tím opravdu velký a dlouhý proces plný hledání.
Máte také nějaké oblíbené sportovce?
Tenistka Emma Raducanu, závodník Charles Leclerc nebo akrobatický pilot Martin Šonka… Všichni mě inspirují svou odhodlaností na tisíc procent a disciplínou v jejich daném oboru.
Laura Limbourg na Instagramu.
