Tištěný magazín Sport in Art dosáhl významného mezinárodního uznání, když získal prestižní ocenění Red Dot za komunikační design. Stal se tak teprve druhým českým periodikem, které toto ocenění v kategorii vydavatelských a tištěných médií obdrželo. Porotu zaujal především inovativní přístup k propojení sportu a umění, ale také jedinečný grafický styl, který magazín výrazně odlišuje od konkurence. O úspěchu jsme si povídali s Art Directorem Milanem Nedvědem, jehož vize stojí za tímto oceněním.
Magazín Sport in Art vyhrál Red Dot Award, to je velká věc. Co to pro tebe znamená? Máš radost?
Mám. Tak jako z každé ceny. Ač už člověk pracuje dávno na něčem jiném, je to zpětně vždycky příjemné ohlédnutí a potvrzení toho, že jsem dělal správná rozhodnutí. Navíc Red Dot nesbíráte denně takže o chlup větší radost.
Proč si myslíš, že vyhrál právě design magazínu Sport in Art?
Kdybych to věděl, tak bych ceny přehazoval lopatou. Řekl bych, že porota ocenila propojení sportu a umění ve výrazný typografický systém, který čerpá jak z konzervativně až akademicky laděných magazínů o umění, tak se nebojí tento systém rozbít a vnést do toho dynamiku a nějakou výtvarnou linku, která jde zase cestou zatraktivnění obsahu pro čtenáře lifestylového magazínu.
Prohlédněte si magazín Sport in Art zblízka a objednejte si ho na našem e-shopu..
Magazín byl původně navržený v jiném stylu, tys ale vytvořil novou podobu.
Zajímalo by mě, jak jsi u toho přemýšlel, jak jsi postupoval, proč jsi vybral právě tuto typografii?
No, samozřejmě se mi nelíbil. V ničem mě neinspiroval. Nedokázal jsem si představit, že na původních písmech budu schopný postavit magazín. Typografie a obraz spolu musí nějak souznít. Když jsem si představoval, jaké by mohly vznikat fotky, jak by mohl magazín být vzdušný a typograficky sebevědomý, vyšlo mi, že s tímto grafickým manuálem by to byla úplně jiná art direkce a u toho bych nechtěl být. Takže jsem si řekl, že to risknu, hodím to do koše a udělám to po svém. Jako ostatně vždy. Konečně co se může stát, že? Maximálně to neprojde.
„
Když se mluví o trendech, často si vzpomenu na to, že někdy je současnější být nesoučasný.
Vznikla poměrně odvážná grafika, díky které je magazín rozpoznatelný. Co je tou hlavní esencí odlišitelnosti od dalších časopisů?
Asi to bude tím, že magazín Sport in Art nezapadá do žádných škatulek. Myslím, že jsou desítky generických magazínů, které vám (nejen) designem splynou v jeden. Tady jsou jednotlivé články upravovány na míru svému sdělení a obsahu. Písmo si povídá s fotografií nebo jinde zase s nadpisem článku. Díky spolupráci se skvělými fotografy vzniká originální obrazový materiál a věřím, že čtenář to odhalí a pokýve uznale hlavou.
Ještě k té odvaze, myslíš, že jsi ji nabral už na studiích v Americe, a proto se tvůj rukopis zdá tak sebevědomý? Byl jsi prvním českým absolventem oboru grafický design na pověstné RISD, Rhode Island School of Design.
Nemyslím, že je sebevědomý. Na škole si pamatuju diskuze o radikálních grafických designérech a jejich výtvarných a typografických gestech. S některými jsme měli možnost trávit víkendové workshopy. Vždycky mě bavil ten jejich nadhled. Slovo radikální má asi negativní konotace, ale mně přišli spíše naprosto příčetný v tom, jaká dělali rozhodnutí – a s úsměvem v koutku! Říkal jsem si, že tam chci být mentálně taky. Jsou to samozřejmě roky zkušeností a řemeslo, ale zároveň v tom byla velká dávka nadhledu, kterou myslím ne většina grafických designérů má. Zůstalo ve mně to, abych grafický design přehnaně neintelektualizoval, což bylo docela v rozporu s velmi přísným akademickým prostředím. Takže sebevědomý ne, ale vědomý si toho, co dělám, a že to tak chci dělat, protože to jsem já a nikdo jiný.
Bavilo tě stavět grafiku na propojení sportu a umění?
Už jsem si to vyzkoušel před tím, takže bylo kde navazovat. Poprvé to byla spolupráce s fotografem Zdeňkem Lhotákem na projektu Tenkrát na Spartě a hned vzápětí na jeho legendárním cyklu Spartakiáda, za který dostal i World Press Photo v roce 1986. Následovala pak spolupráce s Českým olympijským výborem na knize sportovního fotografa Karla Nováka: Malíř sportu, se kterou jsme letos uspěli i na Nejkrásnější knize světa. Všechny tyhle knihy sice mají stejné ústřední téma, ale zároveň se obrovsky liší. Reportáž, akt, dokument. V magazínu se pak všechny tyhle věci propojují a díky zvolené art direkci pro celý magazín mi to stále dává možnosti, jak pracovat s různými tématy a neopakovat se. Jak přepínat mezi tím, kdy být „art“ a kdy být „sport“.
Grafický design se neustále vyvíjí. Kde se inspiruješ, sleduješ trendy?
Nesleduju. Trendy jsou taková berlička pro grafické designéry, kteří mají potřebu se rychle zalíbit. Když se mluví o trendech, často si vzpomenu na to, že někdy je současnější být nesoučasný. Nicméně trendy mě zajímají v širším kontextu. V ostatních vizuálních médiích, jako fotografie, film, výtvarné umění, architektura, móda, technologie. Tam se formují myšlenky, vznikají různé akce a reakce, vše se vzájemně ovlivňuje a vymezuje. Z toho můžou vznikat proudy, které pak dají vzniknout například nových písmům, které jsou pro typografii zásadnější, než vyprázdněná grafická dekorace.
Umění je ostatně něco, kde se asi cítíš doma – jsi držitelem řady ocenění za knižní úpravu výtvarných publikací v ČR a zahraničí. Dlouhodobě spolupracuješ s nezávislými nakladatelstvími, kulturními a galerijními institucemi a osobnostmi české výtvarné scény. Vždycky jsi chtěl v této oblasti pracovat nebo to byla sněhová koule a umělecké projekty se na sebe postupně balily samy?
Já jsem v první řadě chtěl opustit digitální médium. Ještě před RISD jsem několik let byl (dnešní terminologií) UI/UX designér. Dělali jsme první bankovnictví pro velké nadnárodní banky, webové prezentace pro ty tzv. TOP 100 firmy, online kampaně. V Londýně pak i pro mezinárodní klienty. Mě to ale přestalo bavit. Digitální médium je nehmatatelný, má krátkou životnost. Obzvlášť v tom komerčním segmentu. Škola mi v tomhle otevřela oči. Nějak přirozeně jsem přešel k těm tradičním formám, k formám s větší životností, které vznikají pomalu, pečlivěji a promyšleněji. Prakticky to samozřejmě nakopla náhoda, a to sice spolupráce na první knize Slečny pro fotografku Ditu Pepe. No a ejhle, za pár let mi prošlo rukou x dalších fotografických publikací. Od nich už to bylo kousek k výtvarníkům, galeriím, sběratelům…
.jpg)
Na umění jsem se už ptala, ještě se musím zeptat na sport. Ví se o tobě, že fandíš Spartě, chodíš si občas taky sám zakopat?
Vůbec. Někdy na druhém stupni základky jsem byl dobrý a nadějný brankář. Na tréninky jsem chodil kamsi na škváru žáčků Viktorky Žižkov. Jenže mě na tom nebavila ta kolektivnost a týmovost, tak jsem to vzdal. Na základku s námi chodil i Tomáš Rosický a ten nám fotbal všem dost znechutit. Radši jsem teda hrál jen šachy, tenis nebo ping pong.
Tvoje manželka Josefína, hlava výstavního projektu Art Grand Slam, se Sport in Art dokonce spolupracovala ještě dřív než ty, je to něco, co probíráte doma před spaním?
Práci necháváme oba v práci, takže po pracovní době řešíme důležitější věci. Je to dobrý recept na zachování si svěží pracovní mysli i na spokojené manželství.
Práce Milana Nedvěda najdete na jeho webových stránkách https://mnmnmnmn.studio/.
