Paulina Skavova: Mám ráda výzvy

ROZHOVOR: PETR VOLF

PV Už skoro dvacet let sleduji vaše dílo, ale nikdy jsem se vás nezeptal, jaké jsou jeho kořeny. Jak jste si osvojila vztah k umění?
PS Pravděpodobně jsem byla odmalička kreativní dítě, vyrůstala jsem v Žacléři, v hornickém městě, kde byli oba mí rodiče tak trochu za trest, táta byl Sudeťák, horník, maminka Polka, ta se starala o domácnost, protože bráška byl mentálně postižený. Za komančů to bylo dost pochmurné místo, lidi byli krutí, cítila jsem, že se na nás dívají podezíravě. Měla jsem štěstí v tom, že se tam tehdy zakládala základní umělecká škola, tehdy se tomu říkalo lidová škola umění, a přišli do ní manželé Sommerovi, kteří mě učili na klavír, a pak také Irena Jirásková, která mě učila kreslit a malovat. Díky nim jsem získala obecný vhled do světa umění.

PV Kdy jste se rozhodla, že budete sochařka?
PS Až na gymplu. Chtěla jsem na Akademii výtvarných umění do Prahy, ale uvědomovala si, že je to nedostupná meta, brala jsem to spíš jako hezký sen. Navíc jsem kolem sebe slýchala, hlavně od profesorů na gymplu, ať na to rovnou zapomenu. Oni to brali tak, že bych měla jít na jistotu a zkusit pedagogickou fakultu, protože jsem měla ze všech předmětů jedničky. Věděla jsem, že když se chci dostat ze Žacléře, musím se dobře učit. Brala jsem to jako danost. Pak jsem při náhodně návštěvě Střední kamenosochařské školy v Hořicích, kde jsem se setkala s dosud nepoznaným svobodným prostředím, viděla, jak holky mlátí dláty do šutráků. Dostala jsem skvělý nápad: přihlásím se sem a pak, až budu dostatečně připravená, půjdu na AVU.

PV Po maturitě jste tedy studovala ještě na další střední škole?
PS A bylo to moje klíčové životní rozhodnutí. Talentové zkoušky jsem dělala s patnáctiletými dětmi, což bylo trochu kuriózní. Rodičům jsem to ani neřekla, věděla jsem, že by byli nešťastní. Ale byla jsem přijata, takže jsem musela s pravdou ven, načež mi táta řekl, že si na školu budu muset sama vydělat. Byl z toho nešťastný, protože jsem maturovala na samé jedničky, navíc jsem byla přijata bez zkoušek na matfyz a také na pedagogickou fakultu, kam jsem se také pro jistotu hlásila.

PV Muselo to být drsné.
PS Ale nemohla jsem jinak. Zamilovala jsem se do kamene. V té době, v polovině devadesátých let, jsem začala pracovat jako průvodkyně na Kuksu, provázela jsem v polštině a němčině, poměrně dost jsem si vydělávala. Protože jsem se po úspěšné maturitě nechala na základě sázky ostříhat dohola, německé důchodkyně si myslely, že jsem na chemoterapii, a doslova mi po každé prohlídce rvaly marky. Dalo by se říci, že jsem byla na tehdejší dobu bohatá, takže jsem si mohla koupit první auto, embéčko, sice ojeté, ale na popojíždění mezi Kuksem, kde jsem mohla detailně zkoumat Braunovy sochy a barokní kulturu, a Hořicemi to stačilo. Můj plán byl připravit se na přijímačky, nepočítala jsem s tím, že na škole zůstanu celé čtyři roky, navíc jsem ani nemusela chodit na všeobecné předměty, protože jsem je už měla za sebou, takže jsem se mohla koncentrovat na kreslení, modelování a také na takzvanou sochařskou reprodukci, což je „mydlení do šutru“ a úžasné řemeslo i technologie, která se mi dnes hodí, když dělám sochy pro různé filmové produkce. Hlavně jsem kreslila a kreslila, abych dostala do ruky samozřejmost čáry, abych vytrénovala prsty, jako je trénují hudebníci. Chce to čas a toho jsem měla dostatek.

PV Kolik hodin denně jste se věnovala kreslení?
PS Běžně deset hodin denně. Nikdo mě nemusel nutit, byla jsem nadšená, že můžu dělat přesně to, co jsem si vysnila. Kreslila jsem ve škole, ale i na internátu, nic jiného mě nezajímalo, natáhla jsem si na stěnu plochy balicího papíru a dělala portréty spolužaček ve stylu Egona Schieleho, které jsem pak předložila jako domácí tvorbu u přijímacích zkoušek na Akademii. Pro mě to bylo zásadní. Jestli mám nějaký talent, tak je podložený tvrdou prací. Myslím, že podobné to mají sportovci. Nic nespadne jen tak z nebe. Vidím to u svého manžela, který je trenérem brokové střelby, kde dosažení úspěchu vedoucího do špičky závisí prakticky hlavně na tom, jakou dobu je střelec schopen strávit na střelnici. Nelze to urychlit.

PV Říká se, že v každém oboru je to stejné, že k tomu, abyste se stali svého druhu mistry, musíte věnovat deset tisíc hodin přípravě. A je jedno, jde-li o umění, nebo vědu či sport. Nemělo by být zvládnutí techniky či řemesla samozřejmostí a až po jejich osvojení se vydat cestou absolutně volného experimentu?
PS Já o tom nepochybuji, ale je to něco, co se dnes vytrácí, asi v souvislosti s tím, jak se společnost mění a svět se digitalizuje a virtualizuje. Pro mě je dotek ruky a bezprostřední kontakt s materiálem nenahraditelný, protože patří k lidské přirozenosti. Nakonec to dopadne tak, že se vrátíme k tomu, co jsme s takovou lehkostí opustili. Mám na mysli svět doteků, neboť ruka je napřímo propojena s mozkem. Všechno se, bohužel, strašně zrychluje. Už si ani neumíme představit, že by malíř strávil u jednoho obrazu nebo sochař u jediné sochy půl roku. Jsme netrpěliví, chceme okamžité výsledky, navíc kdo není produktivní a nemá tři výstavy ročně, je přehlížený.

PV Na AVU jste zakotvila u slavného Karla Nepraše, který však sochy většinu klasicky nemodeloval, ale vycházel již z hotových věcí, z prefabrikátů a všelijakých armatur nebo převodů. Není to paradox? 
PS Pouze na první pohled! Karel mě oslovil především svým pohledem na svět, svou ironií, smyslem pro humor a odvážnými úhly pohledů, ale stejně jako on často používám různé nalezené věci, které kombinuji s klasicky vytvořenými sochami. Obohatil moji estetiku a díky němu jsem se mohla posunout mnohem dál, než jsem od akademických studií očekávala. Hlavně mi ukázal, že tvorba může být i velmi radostná, ba euforická. Není bez zajímavosti, že jsem se původně hlásila k profesoru Zeithammlovi, protože k Neprašovi byl obrovský nával, ale on si mě sám vybral a nabídl mi, abych šla k němu, což byla osudová klika.

Koupit

PV To bylo běžné?
PS Zkoušky jsme dělali všichni dohromady a profesoři sledovali, kdo by jim nejlépe vyhovoval, hledali nějakou spřízněnost nebo potenciál, který by se dal rozvíjet. Nebo prostě sympatie.

PV Jako by na mě dýchly staré časy.
PS Vždyť ony to také staré časy byly, stalo se to v minulém století, sice na jeho konci, v sedmadevadesátém, ale je to dávno. Přiznám se, že potom, co jsem viděla film režisérky Adély Komrzý Zkouška umění, dnes bych se na Akademii výtvarných umění nepřihlásila, protože je to už jiná škola, kde se řeší jiné problémy než problémy přímo související s uměním.

PV Zmínila jste se, že spolupracujete s filmaři. Co vás na tom baví a na jakých snímcích jste se podílela?
PS Jsem člověk, který strašně rád přijímá výzvy, protože mě zajímá, jestli na ně dokážu zareagovat a vystoupit z pohodlné zóny. Není prostor na chybu, je to také adrenalin stejně jako týmová práce, která mi při vlastní tvorbě, kdy jsem týdny zavřená v ateliéru, schází. Na filmu mě baví, že věci v něm fungují v daném prostoru a v daném čase, což znamená, že si musím nastudovat spoustu informací, abych udělala kupříkladu historicky správnou sochu, která má nejenom odpovídat danému slohu, ale nese i svoji symbolickou rovinu. Do série Soumrak templářů jsem třeba musela nastudovat francouzskou gotiku, která je velmi specifická, abych mohla vytvořit přesvědčivou sochu Ježíše Krista. K něčemu podobnému bych se mimo filmové prostředí určitě nedostala. Na zahraničních produkcích často spolupracuji s architektem Ondřejem Nekvasilem, který mě seznamuje s lokacemi. Do fantasy série Kolo času jsem vymodelovala asi třicet soch, což byl můj největší zářez ve světě kinematografie. Ale s Ondřejem jsme se už před lety setkali na českém filmu Protektor režírovaném Markem Najbrtem, tenkrát potřebovali někoho, kdo by udělal kopii slavné sochy Berufung od Arna Brekera a já se toho na základě výběrového řízení zhostila. Socha byla vysoká dva a půl metru, jenom místo mramoru byla z polystyrenu, podobně jako další čtyři menší plastiky, které jsem ještě vytvořila.

PV Ve vaší tvorbě se už dlouhou dobu objevují velmi často sportovní motivy. Co vás k takhle zaměřenému umění přivedlo?
PS Jsem přesvědčená, že sport a umění mají k sobě blízko díky disciplíně, bez níž nelze dosáhnou odpovídajících výsledků. A pak mě hodně ovlivňuje fakt, že žiju se sportovcem, který mi do života přináší kázeň a řád, což mi dodává pocit bezpečí. A když se cítím bezpečně, cítím se zároveň svobodně a můžu klidně tvořit. Navíc mě manžel taky jako sportovní střelec inspiruje. Už na Akademii jsem udělala cyklus nazvaný Ženské zbraně, protože zbraně jsou v něčem fascinující, jde o geniální mechanické nástroje, které jsem převáděla do svého feminního pohledu a vymodelovala sochu pistolnice, ale také našeho pejska, jemuž jsme říkali Tyson.

Celý rozhovor si přečtěte v magazínu Sport in Art #5 - Olympiáda.
Můžete si pořídit aktuální číslo nebo si tištěný magazín výhodně na rok předplatit zde.