Bavit se s Davidem Černým o sportu je chůze minovým polem. Ze soutěživosti si dělá legraci, tvrdí, že sám nikdy nesportoval, ačkoli se věnuje akrobatickému létání a potápění. Přes ambivalentní vztah k pohybu občas neodolá a u příležitosti olympiády složí poctu tomu, koho si váží. Naposled Věře Čáslavské, jejíž originální sochu mohli obdivovat účastníci letošní olympiády. Ve chvíli, kdy umělec rozdělil republiku na příznivce a odpůrce jeho motýlů na obchodním domě, odjel do Paříže, kde sklidil zasloužený aplaus.
MT Sedíme v Musoleu, v budově bývalého lihovaru na pražském Zlíchově, kde jsou k vidění čtyři patra vašich objektů. Mají něco společného? Unikly pozornosti sběratelů?
DČ To ne, je to můj majetek, věci, které se nakupily během let. Takové moje…
MT … srdeční záležitosti?
DČ Spíš skladiště. V ateliéru už se nedalo hýbat.
MT Ta vaše letadla na obchodním domě Máj, pokud je za rok sejmou, skončí tady?
DČ Určitě ne. Mají majitele. Nepatří mi.
MT Chodím pod nimi do práce a vždycky trnu, zda jsou dobře adjustovaná, kdyby se zřítila, byla by to živná půda pro ty, kdo říkají, že Černý je problém, zlo.
DČ Nezřítí se, počítalo se to tři roky. Navíc za ně nemám žádnou zodpovědnost, nemám honorář, mně nepatří. Obyčejně dodávám věci na klíč, ale sem jsem vnesl ideu a koordinaci. Nejsem dodavatel ani produkční. Zaplaťbůh. Byl to masakr. Na letadlech se podílelo patnáct subdodavatelů.
„
Nesmíte mít strach! Já létal v dětství na rogalu, mám to v krvi. Létání je stále hned po výtahu nejbezpečnější způsob přepravy.
MT Byl to nejnáročnější projekt, který vyšel z vaší hlavy?
DČ Z hlediska komplexnosti asi ano. I když nepočítám příšernou byrokracii, jenom křídla se počítala dva roky.
MT Takže tentokrát jste nemusel zapojit produkčního, stačilo využít punkovou složku vaší osobnosti.
DČ To bych neřekl, nemusel jsem zapojit produkčního, ale stejně je to stres, budíte se v noci, v jeden moment se v jedné továrně zvedala „Věra“ na olympiádu v Paříži a paralelně, na jiném místě, motýli. Doslova kritický souběh událostí, kdy bylo v akci na šedesát lidí v jeden moment.
MT Cítíte teď pocit satisfakce?
DČ Jasně. Některým lidem to dělá radost. Můžete mít tisíc vizualizací, ale když dílo pak vidíte naživo na baráku a stojíte
pod ním, to je „wow“. Konec cesty. V jednu chvíli se vám do hlavy usadí semínko a najednou vidíte vyrostlý strom. Máte dream a dream je najednou tady. To mě baví nejvíc. Na druhou stranu od toho nedokážu oddělit peklo, které všechno provázelo. Třeba hnusy na sítích, co se na mě valily. Socky jsou novodobé peklo. Půl hejtů jsou automaticky generované sračky, půlka skuteční lidé, co na mě lejou blitky. Na intenzivní tlak jich stačí dvacet. Umělá inteligence tu jejich nenávist zmultiplikuje desetkrát. Nenávist vytvoří vlnu, která, pokud se necháte, smete vás.
MT Je to velké a krásné, lidem se to líbí, a stejně kolem toho bylo tolik dohadů. V čem byl podle vás problém?
DČ Celé je to o mně. Problém je moje jméno. Štvu lidi. Pochopte, třicet let říkám na plnou hubu, co si myslím o politicích a o fungování téhle země. Zákonitě to proteče k úředníkům. Když říkám, že komunisti by se měli likvidovat, je to problém, protože jich tu dneska je mezi námi dost, a to i mezi novináři středního věku. Co jiného než komoušství je to, když vám paní Foltýnová, kurátorka umění ve veřejném prostoru Galerie hlavního města Prahy, řekne zcela vážně, že podle ní nedodržuju zákony, když odmítám vpouštět pověřené úředníky do svého ateliéru, aby dohlíželi na vývoj práce. To nedělali ani komunisti, anebo aspoň ne takhle veřejně. Řekli, co z toho ateliéru nesmí vyjít, ale nevlezli vám do něj.
MT Jak vás vůbec napadne přidělat letadla na obchoďák? Jdete kolem a…
DČ To se nedá takhle říct, to si přesně nepamatuju. Ale třeba si pamatuju, jak jsem se v devadesátém roce jednou v noci vzbudil a napadlo mě, že vezmu tráboše a přidělám k němu veliký nohy. Byl jsem pod tlakem, věděl, že musím během jednoho dne něco vymyslet pro výstavu Staroměstské dvorky, protože vernisáž byla za deset dnů.
.jpg)
MT Stihl jste ho vyrobit za deset dnů?
DČ Za čtyři, pomáhal mi Tomáš Pospiszyl, kamarád, který se mnou působil v umělecké skupině Úchvatní a podílel se třeba i na Entropě.
MT Trabant jsem viděl tady, v muzeu. Myslel jsem, že je na německé ambasádě.
DČ Taky že jo. Tady je ten první, který jsme s Tomášem uplácali na zahradě v Dejvicích na dvorku mezi dětma, co tam hrály fotbal. Koupila si ho ode mě ambasáda, ale na zahradě se jim vlivem počasí začal rozpadat. Německý velvyslanec mi brnknul, jestli bych s tím něco udělal. Jediné, co se s tím dá dělat, řekl jsem mu, je odlít ho do bronzu. Věděl, že bude nekřesťansky drahý, nakonec to ale dali.
MT Po Praze máte údajně kolem třiceti objektů. Hlídáte si, jak stárnou?
DČ Bohužel, většinou jsou to mechanické hračky, každou chvíli se něco podělá. A jelikož každá je prototyp, není na ně servis. Každou chvíli mi někdo volá. Nedávno se opravovala Kafkova hlava. Při návrhu sochy jsme se s objednavatelem sochy neshodli na typu mechaniky. Prosadil si vlastní cestu. Říkal jsem jim: „Za deset let vás to bude stát hromadu peněz.“ A je to tady. Vyšlo to na třicet mega. Jen oprava.
MT Jako kdybyste byl hlídač orloje.
DČ Je to vopruz. Zvláštní případ byly běžící Zátopkovy nohy. Připravil jsem je pro olympiádu v Riu, měli jsme jich hotových asi padesát. Fór spočíval v tom, že uvnitř měly jednoduchý mechanismus ze stěračů, čili bylo možné je jednoduše nacvaknout na zeď. Plán byl rozmístit je po městě jako graffiti. Jenomže pokud jste byl někdy v Riu, víte, jak tam vypadá rozvod elektřiny. Nápad napíchnout se dvěma dráty k pouličnímu zdroji tak úplně nevyšel. Nakonec jsme jich rozmístili asi osm.
MT Je pravda, že do Tokia, kde měly být Hry v roce 2020, jste chystal obří sochu se sportovní tematikou?
DČ Řešili jsme to s Věrou Čáslavskou, která měla v Japonsku kontakty. Trochu jsme se znali. Skvělá ženská. Nápad se jí líbil, byla připravená, že se spojí s císařem. Vypadalo to velice nadějně. Jenomže pak Věra zemřela. Seděli jsme smutně s předsedou ČOV Jirkou Kejvalem a nevěděli, co dál. Navrhl jsem změnu koncepce: uděláme tribute Věře. Jenže pak přišel covid a olympiáda bez lidí. Rozhodli jsme se, že náš nápad realizujeme až teď, v Paříži.
MT V čem spočívá?
DČ Využil jsem Kardanův závěs, což je uložení, které umožňuje zavěšenému přístroji volný pohyb ve všech třech osách. V obří obruči se pohybují tři figury znázorňující Věřiny slavné gymnastické pozice. Sochy jsou vytvořené z plechových řezů a všechno směřuje k tomu, abyste, když se na objekt díváte, spatřil vždy jen jednu pozici, třeba most na kladině. Jakmile se soustava pootočí, pozice zmizí a objeví se jiná – přeskok nebo provaz. Je to fakt obří, jenom socha uvnitř je tuna nerezu, celé to má šest tun. Až se vrátí z Paříže, bude vystavena u Tyršova domu.
MT Takovou sochu vymyslíte úplně sám?
DČ Samozřejmě, odmalička mě bavila mechanika a elektronika, koneckonců, mám licenci obchodního pilota. Vím, jak věci fungují, čili je navrhuju s tím, že umím odhadnout, jestli se dají realizovat. Nerad dělám kompromisy.
MT Věra v obruči mi připomněla Leonarda.
DČ Leonardo nejsem, jeho doménou bylo vymýšlet válečné stroje. Vtipné je, že mě teď oslovila jedna zbrojovka, abych navrhl jako designér novou pistoli. Zábavná paralela. Ale ano, jeho věci jsou skvělé, byl bystrý a nesmírně kreativní pozorovatel přírody. Měl vědomosti z mnoha oborů a zajímaly ho principy. Když pitval mrtvolu, nezajímala ho medicína, ale princip fungování lidského těla jako stroje. Tuhle jsem tady vysvětloval nějaký bandě Američanů,
že hrůza téhle doby je, že lidi vůbec nevědí, jak věci fungují.
Můžete si pořídit aktuální číslo nebo si tištěný magazín výhodně na rok předplatit zde.
