Jaký je rozdíl mezi sportem a uměním? Nebo možná ještě obecněji: je to vlastně ještě umění? To zřejmě napadne laika při pohledu na práce výtvarníka Yuki Kobayashiho, který vychází ze světa sportu a jako uměleckou formu používá své vlastní tělo. Právě skrze něj pak zkoumá témata jako genderová neutralita, rasové stereotypy a jednání jedince v času a prostoru.
Některé Kobayashiho performance, například ty ze série s názvem Life of Athletics představují vlastně sportovní trénink: ať už jde o hraní tenisu, basketu, skákání na trampolíně, nebo posilování. Výtvarník tu jako platformu nepoužívá plátno, video, nebo jiný umělecký materiál, ale své vlastní tělo. A právě skrze výkon svého těla ohledává limity tělesnosti, sportovního výkonu, ale také genderu a rasových stereotypů. Některé z úkonů provádí v dámském sportovním kostýmu, čímž vytváří novou genderovou identitu, jindy cvičí nahý. Právě sport totiž představuje disciplínu, kde jsou lidé neustále podstupováni pohlavní kategorizaci. Kobayashi takové dělení rozbíjí. Sám se přitom sportu dlouho profesionálně věnoval, přičemž ho však provázely úvahy o jeho sexualitě a obecných rasových stereotypech: během studií v Londýně a na Havaji byl jako Asiat v menšině.
„Když jsem byl na střední škole, hrál jsem tenis a mým cílem bylo stát se profesionálem. Zároveň jsem měl velmi rád umění a na střední škole mě napadlo, že se stanu umělcem,“ říká Yuki Kobayashi s tím, že na začátku vůbec nevnímal, že by sport a umění mohl propojit: „Sport mi připadal opravdu blízký performativnímu umění, ale zároveň v mnoha ohledech jiný. Při sportu je smysl jasný: chcete být špičkovým hráčem, děláte to pro zdraví nebo jen pro zábavu. Existuje nějaký konkrétní cíl, kterého musíte dosáhnout. Když vystupuji v galerii nebo muzeu, kontext se úplně změní. Sport zahrnuje každodenní trénink těla. Například tanečníci nebo choreografové trénují pohyby a gesta. Mohou tyto pohyby dekonstruovat nebo vytvářet nové. Ale pro umění performance takový výcvik neexistuje. Vychází z těla jako materiálu. Chtěl jsem udělat něco mezi performance a tréninkem. Jde o pohyb trénovaného těla, ve kterém chci hledat něco nečekaného a plynulejšího.“
.jpg)
Kobayashi se konfrontuje s nápodobou reality, mimetismem – metody a postupu, který sahá až do starověkého Řecka. Shodou okolností se také právě tam zrodil pojem kalokagathia – přesvědčení, že tělesná krása a duševní dokonalost jdou ruku v ruce. Japonský výtvarník však mimetismus a kalokagathii převrací naruby: skrze sportovní výkon představuje nedokonalost lidského těla – tedy přesný opak toho, o co se snažili ve starověkém Řecku. Zároveň skrze ně ukazuje nesmyslnost zmíněných rasových stereotypů a fluidnost genderu – při sportu je pohlaví často exponováno, Kobayashi se při svých performance však snaží být „méně mužný“, jak sám říká.
„Sport má na lidi silný vliv. Pokud jste sportovní hvězda, lidé vás budou následují. Sám už sportovcem nejsem, nemohu být špičkovým hráčem a měnit společnost sportem. To je důvod, proč chci pokračovat ve vytváření těchto děl jako umělec a dát lidem příležitost přemýšlet o tom, jak můžeme tyto genderové a sexuální normy změnit,“ komentuje svou práci výtvarník.
Teorie imitace okolního světa, se kterou se konfrontuje, byla platná až do dvacátého století – v něm přišly nové teze a definice – dala by se na Kobayashiho snad vztáhnout institucionální definice umění George Dickieho? Tedy, že cokoliv, co je umístěno v galerii, či jiné odpovídající instituci, může být považováno za umění? Nepochybně to sehrává svou roli – pokud by Kobayashi neprezentoval svůj trénink jako performance pro lidi, která je situovaná do uměleckého prostoru, vnímali bychom ho jako amatérského sportovce, který trénuje. Japonský umělec však zároveň vědomě ovlivňuje své chování vzhledem k přítomnosti diváků – záměrně vytváří karikaturu sportu sportem samotným. Prošlapuje tak cestu dalším, kteří by se sportovní tématice chtěli věnovat: nepřináší její bezmeznou adoraci a zároveň přináší vhled člověka, který se sportu věnoval na větší než volnočasové úrovni. Uvědomění si faktu, že (především) profesionální sport obsahuje řadu toxicit, na kterých je třeba pracovat (generalizace genderu, rasové stereotypy) mohou posunout dál nejen samotný sport, ale společnost jako takovou.
Yuki Kobayashi se narodil v roce 1990 v Tokiu. V pubertě se začal věnovat tenisu. Zúčastnil se tenisového kempu Harryho Hopmana na Floridě. V roce 2010 se přestěhoval do Velké Británie, aby začal svou kariéru jako umělec. Dnes působí jako performer po celém světě na festivalech, výstavách, či divadle.
