Na výstavách Michaela Elmgreena a Ingara Dragseta se spíše než v galerii ocitáte uprostřed rozvyprávěného příběhu. Tito seveřané rádi proměňují tradiční galerijní prostor třeba v opuštěný bazén, jako v roce 2018 ve Whitechapel Gallery v Londýně, nebo v knihovnu, kterou v loňském roce umístili do pražské Kunsthalle. Naaranžovanou scénou, jakýmsi zmrazeným filmovým okamžikem, předestřou divákům určitá témata a nechávají na nich, jak děj sami rozvinou. To je také případ instalace s příznačným názvem Short story, pravděpodobně jejich jediného díla ze sportovního prostředí, kdy se tenisový kurt stal součástí výstavy v berlínské galerii Johanna Königa a později v kodaňském centru současného umění.
Dánsko-norský tandem Elmgreen & Dragset vytvořil v roce 2020 v galerijních prostorách König Galerie, vzniklé přestavbou farního kostela sv. Anežky Římské, a o rok později v industriální hale Copenhagen Contemporary, kurt o pouhých deset procent menší, než bývá na soutěžních zápasech. To je pro zajímavost podle normy stanovené Mezinárodní tenisovou federací 78 stop na délku a 36 stop na šířku. Tedy kurt necelých 24 metrů dlouhý a téměř 11 metrů široký. V případě dvouhry je pak šířka 27 stop.
„
Tam, kde je vítěz a poražený, neexistuje týmový duch ani budování společné hry.
Do tohoto výstavního kurtu umístili tři bíle natřené bronzové sochy pojmenované Flo, Kev a Bogdan. Jejich hrdinové nejsou podle samotných umělců úplně typičtí, jak vysvětlují: „Sochy dětí a starých lidí se neobjevují příliš často. Alespoň pokud to nejsou císaři nebo králové nebo jinak důležité osoby.“ Kromě prostředí a postav načrtlo slavné duo také základní dějovou linku.
.png)
Představte si dva chlapce, kteří právě dohráli tenisový zápas. Jeden vyčerpaně leží uprostřed hřiště, raketu odhodil na zem kousek od sebe. Na druhé straně sítě stojí jeho soupeř s trofejí. Kurt je ponořen do tmy, osvětleny jsou jen hlavní postavy. Oba chlapci se zdají zklamaní. Překvapivě nejen poražený, ale i vítěz, který stojí ke svému protihráči otočený zády, poněkud nejistě drží získaný pohár a hledí na něj bez známky triumfu.
„Jeden prohrál, druhý vyhrál, ale oba vypadají tak nějak nešťastně. Dnes je vše o vítězství a o tom být nejlepší, ale být vítězem možná není vždycky ta nejlepší pozice,“ říká o vytvořené situaci jeden z autorů. Instalace se zamýšlí nad správnou mírou konkurence a individualismu a kritizuje běžnou praxi dělit společnost na poražené a vítěze. „Tam, kde je vítěz a poražený, neexistuje týmový duch ani budování společné hry,“ myslí si autoři.
Třetí postava, jediný divák duelu, se nachází v rohu místnosti mimo hřiště. Jde o Bogdana, staršího muže upoutaného na invalidní vozík, který zápasu přihlížel. Aspoň se tak zdá. Ve skutečnosti není jasné, do jaké míry se podřimujícího muže zápas mezi oběma chlapci týká. A jsou zde také další detaily, které zpochybňují na první pohled přehledně působící scénu a které potvrzují, že instalace nemá jen jednu možnost výkladu.
Tak například, mohl být tenisový zápas mezi dvěma chlapci jen Bogdanovou vzpomínkou, která se před ním znovu vytanula? Možná na ni odkazuje letopočet 1969 vyrytý na trofeji, která je spolu s invalidním vozíkem jediným lesknoucím se prvkem v prostoru. Ale možná je muž, oblečený pouze do šedých kalhot a v pantoflích, jen přihlížejícím dědečkem obou chlapců.
.png)
Instalace možná také naráží na proces dospívání obou chlapců se všemi emocemi, které tento nelehký věk provází. Poražený chlapec se zdá být navíc mnohem mladší než jeho soupeř, což vyvolává otázku, zda byl vzhledem k rozdílné velikosti obou hráčů zápas spravedlivý. Každý z protihráčů, jak se zdá, pochází nadto z jiných sociálních tříd. Zatímco mladší Kev má na sobě nepadnoucí oblečení, vyšší Flo je oblečen v elegantním tenisovém kompletu. „Navzdory relativně nízkým výdajům na vybavení, je tento sport často spojován s vyšší střední třídou společnosti,“ zdůrazňují umělci další aspekt, na který se snažili upozornit.
Nicméně pokračování příběhu nechali autoři otevřené a je jen na divákovi, jak ho dokončí. „My vám poskytneme kulisy a vzhled postav a vy z toho můžete vytvořit svůj příběh,“ vyzývají.
.png)
Tenis si pro svou instalaci Short Story vybrali možná i pro jeho jasně daná pravidla a disciplínu. Tuto striktnost podle nich přejímáme i do svého běžného života tak automaticky, že si to už ani neuvědomujeme. „Musí být děsivé, vidět, jak jsme pod kontrolou. Dokonce i ve volném čase se věnujeme sportům, jako je tenis, kde vymýšlíme pravidla a kontrolní mechanismy, abychom se bavili,“ myslí si. Samotný tenisový kurt oba umělci spojují s uměním. Bílé pruhy na oranžovo-hnědém pozadí jsou podle nich téměř jako „mřížkovaný, modernistický obraz“.
.jpg)
Českému divákovi se slavná dvojice Elmgreen & Dragset představila už v roce 2019 na skupinové výstavě A COOL BREEZE pořádané Galerií Rudolfinum, která byla věnovaná současné soše. Samostatně potom v roli umělců i kurátorů na nedávné výstavě READ v pražské Kunsthalle.
Kodaňský rodák Michael Elmgreen (*1961) a norský umělec Ingar Dragset (*1969) spolupracují od poloviny 90. let a ve své tvorbě se snaží o různé vnímání sochařského objektu. Slavná se stala například jejich instalace „pobočky“ módního domu Prada, kterou v roce 2005 umístili u města Mafra uprostřed texaské pouště. Dílo Prada, Mafra sestává z malého obchodu, ve kterém je skrze výlohou vidět luxusní zboží, ale obchod zůstává zamčený.
Jako umělci se účastnili bienále v Bangkoku, Benátkách a Gwangju, v roce 2017 byli kurátory Istanbulského bienále. Díla této autorské dvojice se nacházejí v mnoha uměleckých sbírkách i ve veřejném prostoru, příkladem může být Památník homosexuálů pronásledovaných nacistickým režimem z roku 2008 vytvořený v berlínském parku Tiergarten. Svůj původně dvoučlenný tým postupně rozšiřují o další spolupracovníky. Žijí a pracují v Berlíně.
.jpg)
Webové stránky umělců: elmgreen-dragset.com
Instagram: @elmgreenanddragsetstudio
