Od dubna do konce listopadu probíhá v Benátkách tradiční přehlídka současného umění. Devětapadesátý ročník, který letos kurátorsky připravila historicky první Italka Cecilia Alemani, se ale odehrává bez českého zastoupení. Jedna z největších světových uměleckých výstav se naposledy konala v roce 2019. Tehdy střechu českého a slovenského pavilonu, umístěného v parku Giardini di Castello, poškodil spadlý strom. Pavilon, který už tak dlouhodobě volal po rekonstrukci, se touto událostí pro návštěvníky definitivně uzavřel. Ani po tříleté přestávce, prodloužené pandemickým rokem, se stav česko-slovenského pavilonu nezměnil ani nebyla zajištěna jiná alternativa například v podobě provizorního pavilonu. Kromě Ruska, které z umělecké prezentace vzhledem k ukrajinské invazi odstoupilo, tak zůstal česko-slovenský pavilon zavřený jediný. Českou stopu jsme však přeci jen na bienále zanechali, a to prostřednictvím vizuálního umělce Vojtěcha Fröhlicha.
.jpg)
Dechová cvičení a lezečky jako umělecké dílo
Sérii uměleckých performance nazvaných Pauza, reagujících jak na absenci českého programu, tak prodlevu v ročnících uměleckého bienále, uskutečnil Vojtěch Fröhlich v Benátkách přímo v místě česko-slovenského pavilonu. První z nich se uskutečnily v den zahájení bienále 23. dubna, shodou okolností na Fröhlichův svátek, a sestávaly z několika akcí uvnitř i na střeše pavilonu, kde umělec například na stožáru zastoupil chybějící vlajku nebo vnikl skrz poškozený světlík a s horolezeckou výbavou se slanil do opuštěného pavilonu. „Pauza je způsob, jak česko-slovenskému pavilonu vdechnout život alespoň krátce v době konání uměleckého bienále v podobě fyzické přítomnosti člověka. Ohledání stavby jako připomínka její existence“, reaguje Vojtěch Fröhlich na absentující program v Česko-slovenském pavilonu.
.jpg)
Fröhlich ve své tvorbě často čelí tělesně i duševně náročným situacím a s architekturou se potýká skrze horolezectví či jinou outdoorovou aktivitu. Cílem však není samotná fyzická námaha, samu akci bere spíš jako druh duchovního cvičení, což se ukazuje i v Benátkách, kde celou stavbu postupně „prozkoumal“ a snažil se do ní doslova vcítit. „Vnímal jsem to tak, že se té budově něco stalo, spadl na ni strom, který celou tuhle situaci spustil. Snažil jsem se tak pavilon rozhýbat, aby začal znovu fungovat. Chtěl jsem prostoru dát pomyslnou akupunkturu,“ uvedl sám autor.
Performance pak Fröhlich zopakoval 14. října a při té příležitosti nechal do pavilonu nahlédnout i skupinku návštěvníků bienále, když otevřel vnitřní dveře, a tak prostor pavilonu oddělovala pouze mříž. Tuto spontánní nehlášenou akci ukončila italská ochranka.
Kurátorsky se na projektu podílel Martin Mazanec, jehož oblast zájmu tvoří především animace a video, a slovenský ilustrátor a grafik Martin Groch, který je autorem plakátů k performance a v minulosti spolupracoval například s GHMP, galerií VI PER nebo berlínským studiem HORST.
Umělecký prostor z jiné perspektivy
Horolezecká akce jako součást umělecké performance nebyla na benátském bienále zdaleka Fröhlichovou první. Úplně poprvé využil své zkušenosti lezce už v roce 2011, kdy v průběhu letního semestru na AVU, začal do její budovy pronikat na první pohled neviditelnými intervencemi: zdvojoval některé předměty v budově jako hodiny, na kterých posunul čas o pár minut dopředu, světla, nebo reprodukci Eugèna Delacroix. Tyto nově vytvořené makety potom využil jako horolezecké úchytky a prolezl pomocí nich celou budovu AVU až do ateliéru Tomáše Vaňka, kde studoval.
Jak říká Vojtěch Fr'ohlich pro Český rozhlas: „chtěl jsem vstoupit do dalšího prostoru školy, který je dost podobný tomu, který tady je, akorát se v něm člověk jinak pohybuje. (…) To je můj pohled, ze kterého jsem vycházel, ale myslím si, že se tím mohou otevírat různorodé nápady a myšlenky. Někdo to vnímá jako kritiku, někdo tematizaci sportu, mě vždycky baví, když věci mají nějaký svůj počátek, ve kterém mám jasno, a potom otvírají spoustu dalších možností nebo otázek, nebo smyslů, které jsou v rámci projektu plus minus nasměrované.“
O rok později během vernisáže výstavy Národní galerie s názvem Ostrovy odporu. Mezi první a druhou moderností 1985–2012, která mapovala vývoj české výtvarné scény za uplynulé dvě desetiletí a konala se ve Veletržním paláci, prolezl výstavu od konce po začátek a zpět a celý projekt nazval Expedice r.85.
.jpg)
Další zpocené umění: maraton, slackline nebo cyklistika
Pokud bychom měli zmínit jiné Fröhlichovy počiny, při kterých pro výtvarné vyjádření použil jako nástroj sport, i tady můžeme vybírat z poměrně široké nabídky projektů.
„Pro mě je to absolutně přirozená forma projevu,“ tvrdí. „Odmala dělám sport a nevnímám zásadní rozdíl třeba mezi běháním a kreslením. Je to jen další metoda, která je zatím v kontextu umění méně typická, takže na ni lidi nejsou zvyklí. (…) Netvrdím, že můj fyzický projev je umění. Já to nedělám jako tanec. Jako umění vnímám všechno, co se stane v rámci té události, počínaje instalací až po to, že se sejdou lidi.“
V roce 2011 dostal jako student AVU možnost vystavovat v Galerii 207 na pražské UMPRUM. V cyklo dílně, ve kterou výstavní prostor proměnil, navrhl prototypy kol s reflexními prvky jako možné zvýšení bezpečnosti cyklistů.
Svá studia zakončil v roce 2014 ve Veletržním paláci projektem Flow 52-26 u příležitosti přehlídky Diplomantů AVU. Fröhlich natáhl přes Malou dvoranu galerie ve výšce 26 metrů, tedy v 5. patře, 52 metrů dlouhou slacklinu, po které měsíc mimo otevírací hodiny galerie přecházel jako symbol odchodu ze školy.
O čtyři roky dříve zase na vernisáž v bývalém výstavním prostoru Benzinka u Slaného doběhl ze svého bytu na Letné. Trasa vyšla přesně na 42,195 metrů, tedy vzdálenost maratonu, a Frohlich tím pokořil svůj osobní rekord.
„Chtěl jsem během propojit Benzinku na periferii, navázat napojení s Prahou a vyjádřit tím i paralelu k výtvarnému světu. (…) Chtěl jsem ukázat, o čem všem umění může být: trénoval jsem běh jako kresbu, taky jsem do toho dal energii, kterou bych dal třeba do malování obrazu, i když je to možná trochu zjednodušující analogie.“
.jpg)
Vojtěch Fröhlich (1985)
Vizuální umělec odmala dělá sport, leze a lyžuje. Ve třinácti vylezl na Mont Blanc. Nejdříve se věnoval fotce na FAMU, pak přešel na AVU, kde v roce 2014 absolvoval. Účastní se řady českých i evropských výstav, v roce 2013 byl vybrán mezi šestici finalistů berlínské Szpilman Award, o dva roky později se stal jedním z finalistů ceny Jindřicha Chalupeckého. Pracujíce s médii fotografie, videa, instalace a živých akcí.
