Vladimír Drábek: Oddělování sportu od umění považuji za velkou chybu

Vladimír Drábek: Oddělování sportu od umění považuji za velkou chybu

Sdílet článek

Vladimíra Drábka jsem poznala jako zakladatele nově otevřené pražské galerie Art Brut Praha, kde se nyní vystavují výtvarná díla členů Ateliéru radostné tvorby. Jde o výtvarný ateliér pro výtvarně nadané handicapované osoby, který pan Drábek spoluzakládal. Tentýž Vladimír Drábek je ale také organizátorem pěších poutí, jednak českých po stopách Karla Hynka Máchy, jednak zahraničních (z Prahy do Orvieta). Ten stejný Vladimír Drábek byl ale také například prvním porevolučním starostou Prahy 7 nebo také ředitelem asociace Sparty.

Galerie Art Brut Praha. Foto: Apolena Typltová

Snoubíte v sobě sport a umění. Jak vnímáte vztah těchto dvou disciplín?

Spousta lidí považuje sport, například fotbal, za primitivní. Jenže já vím, že existují hráči, které lze nazvat básníky fotbalu. Vnímám je jako neuvěřitelně tvořivé. Existují lidé, kteří neztratili svou dětskou hravost. A ta hravost souvisí s uměním i sportem. I ve sportovních disciplínách lze vymýšlet tak neuvěřitelné věci, že se sport stává uměním. Nebo šachy – jsou považované za ryze racionální disciplínu, ale pamatuju si ruského šachového velmistra Michaila Tal, kterého bych také označil za básníka šachu. Když nastoupil proti někomu, koho považoval za kapacitu, například úmyslně udělal chybný tah, aby svého protivníka zmátl. 

Když tady chodíme hrát fotbal na letenskou pláň, také jsme schopni spojit svou hru s poezií. To máte v každém odvětví. I těžká fyzická práce v sobě obsahuje poezii. Takže oddělování „primitivního“ sportu od umění považuji za velkou chyba.


Pořádáte pravidelně pěší pouti a říkáte o sobě, že jste duchovně spřízněn s chůzí. Mohl byste to osvětlit?

Jezdím pravidelně do Indie, pobudu tam třeba dva měsíce a chodím. Dojedu na nějaké místo s bagáží, odložím ji a toulám se. Většinou nemám ani mapu. A to je pro mě meditace. Indie má svá mystická místa a je úplně něco jiného, když na ně přijedete, než když k nim dojdete. Existuje hezká knížka Meditace chůzí. 

A jenom taková praktická poznámka: Když chodíte, je důležité mít o dvě čísla větší boty, protože vám při chůzi napuchne noha. Od doby, co to vím, se mi chodí mnohem líp. Používám běžecké boty, které dobře přiléhají k noze. Jirka Zemánek (pozn.: spolupořadatel máchovských poutí) je naprosto nepoučitelný a pořád si větší boty nebere. Pak má tak po třetím dnu krvavé puchýře.

Galerie Art Brut Praha. Foto: Apolena Typltová


Jak se liší váš pocit, když někam přijedete autem, od situace, kdy tam přijdete pěšky?

Představte si, že přicházíte k chrámu, který je zcela opuštěný. Na schodech sedí jeden Ind. Je totální ticho. Když jen tak přijdu, situaci nijak neruším. Sednu si a čtu si, nebo si něco píšu. Jak tam tak sedím, najednou slyším jakýsi šramot: Přiběhne stádo opic, je jich asi sto nebo sto padesát. Největší z nich, stařešina rodu, přijde ke mně, sedne si asi metr ode mě a dívá se mi zpříma do očí. Byla to docela silná opice. Když jsme seděli naproti sobě, byli jsme tak podobně vysocí. Taky jsem se na něj díval, snažil jsem se tvářit přívětivě. Po minutě mě schválil. V ten moment se i ostatní opice uvolnily a začaly si žít svým životem: skákat do vody, hrát si. Ocitl jsem se uprostřed jejich světa. Myslím si, že kdybych tam jezdil autem, nebude to celé takhle vypadat. Možná tam i vedla nějaká silnice, už si to nepamatuju, ale za celou dobu, co jsem tam byl, se nikdo další neobjevil. Jen ten jeden Ind tam celou dobu seděl a když jsem odcházel, pokynuli jsme si.


Asi ta hloubka vašich prožitků souvisí i s tím, že si věnujete čas. Lidi dnes často cestují v rychlosti.

To je nesmírně důležitá věc. Já do Indie jezdím na 67 dní. Začal jsem jezdit v době, kdy jsem ještě byl zaměstnancem, jezdil jsem na rozhraní prosince a ledna a spojil jsem vždycky starou a novou dovolenou. 


I na chůzi je třeba čas…

A je krásné, že je to sport, který může provozovat skoro každý. Letos jsem ale měl úplně nový zážitek. V únoru jsem byl Covid pozitivní, nic mi nebylo, ale tři týdny potom mě začala hrozně bolet kolena. Takže jsem skoro nemohl chodit po bytě. Už dlouho mám artrózu třetího stupně, ale pořád ji překonávám. Covid to nějak zhoršil. Na pouť jsem se vydal, přestože jsem se spíš jen belhal. Jakmile jsme ale vyšli do Orvieta, srovnalo se to a normálně jsem tam došel. Přece jen tam bylo to auto, nemusel jsem nic nést, měl jsem jistotu, že kdyby něco, můžu nastoupit. 

Letošní máchovské putování bylo kratší, celé propršelo. Tam žádné auto není, spíme venku, ne po penzionech. Takže když hledáme místo ke spaní a prší, hledáme ho v mokru. Navíc jdeme skalami. Přesto jsem to ale i s těmi koleny taky ušel, i ty nejhorší skalnaté cesty v Krkonoších. Z přírody si tentokrát tolik nepamatuju, protože jsem se opravdu musel soustředit na to, kam šlápnu. Ale poddalo se to. Když se říká, jak lidi putují někam, aby se tam uzdravili, polijí se tam nějakou vodou a najednou se rozejdou – myslím si, že to není tou vodou, že je to tou chůzí. Najdou v sobě sílu díky chůzi.

Vladimír Drábek, Krkonošská pouť. Foto: Archiv Vladimíra Drábka

Mám kamaráda, který jezdí na vodu, což je také relativně pomalý pohyb krajinou. Tím, že jezdí desítky let stejnou trasu, může se napojit na proměny krajiny i v delším časovém horizontu. Máte to tak taky?

Naše máchovská pouť v poslední době začíná na Karlově náměstí. Jdeme městem a já se snažím jít takovou cestou, abychom stále měli pocit, že jdeme krajinou. A ono to i v Praze jde. Já říkám, že nejdeme ve stopách Karla Hynka Máchy, ale jdeme cestou, kudy by on teď šel, kdyby žil. Takže z Karlova náměstí projdeme k řece a jdeme podél ní Karlínem. A tam se teď staví takovým způsobem, že už jsou všude samé domy. Takže ty změny velmi dobře vnímám. Rostoucí domy i lesy zmizelé po kůrovci. 

Vnímám i technické záležitosti v krajině. Jsem ale veskrze pozitivní člověk. Když vidím v poli žlutou krabici, sklad Tesca, jsem dokonce schopen ji obdivovat. Řeknu si, že ta žlutá skvrna je tam krásná. Na rozdíl od Jirky Zemánka, který se rozčiluje. Viděla jste film Pouť krkonošská? 


Neviděla, ale ráda se podívám.

To je dokument, který natočil Karel Čtveráček, a my tam jsme s Jirkou Zemánkem jako dvě hlavní postavy. Karel to točil tak, že šel s námi a osmdesát procent těch rozhovorů je natočených ve chvílích, kdy jsem vůbec nevěděl, že točí. Máme tam rozhovor, kdy ležíme na mechu, koukáme na dráty a Jirka říká: „To je strašný, ty dráty tady.“ A já mu vysvětluju, jak jsou ty jejich geometrické tvary krásné. Až je z toho hádka. (smích)

Vladimír Drábek a Jaromír Typlt. Foto: Apolena Typltová


Ten optimismus máte vrozený?

Ano, to je gen mé matky. Ona ke všemu takhle přistupovala. Takže když se objeví krize, jsem jako ryba ve vodě. Předevčírem jsem vypisoval grant na mezinárodní konferenci Art brut, kterou bychom chtěli udělat příští rok v souvislosti s naší nově otevřenou galerií. 

Věděl jsem, že na odevzdání mám už jenom asi jeden den. Najednou jsem zjistil, že zbývá ještě několik příloh, o kterých jsem nevěděl a které byly docela obsáhlé. Do toho se mi zasekl program. Ale nepropadl jsem zmatku a zkoušel jsem různé věci, až se to vše povedlo vyřešit. Musím říct, že mám tyhle situace dokonce rád a v devadesáti devíti procentech dopadají dobře. Takže už mám nějakou jistotu, že když zůstanu klidný, nesložím zbraně, zkouším, zkouším a zkouším, nakonec se to povede. 

Podobné zážitky mám i při chůzi. Stalo se mi v Nepálu, že jsem vyrazil z Kathmandu na nejvyšší kopec, který měl asi 2100 metrů a zpět jsem chtěl jít jinou cestou. Ptal jsem se místních dětí, kudy. A ony všechny chtěly bonbóny a propisky, ale já jsem nechtěl obchodovat. Chtěl jsem, aby mi prostě řekly, kudy mám jít. Tak mě poslaly špatně. Už se začínalo stmívat a došel jsem k propasti. Když jsem se zase vrátil, děti se mi smály. Jedna holčička mi nakonec poradila, kudy mám jít doopravdy, takže jsem se nakonec zase vymotal. 


Asi i díky tomuto optimismu jste potom schopen realizovat projekty jako je Ateliér radostné tvorby nebo galerie Art brut. Jaromír Typlt, kurátor galerie Art brut, o vás říká, že tyto projekty vydupete ze země, kde předtím nebylo nic.

Na tomto poli se tomu u nás nikdo nevěnoval a já ano, ale jinak si myslím, že takové projekty umí zrealizovat spousta lidí. Jsem člověk poměrně nemajetný, ale něco málo, co mám, do těch projektů půjčuji a pak si to zase vrátím, když dostaneme grant. Díky tomu nejsme v takové finanční krizi, v jaké některé neziskové organizace bývají. 

Teď jsme zrovna hodně v mínusu, ale projekt běží. Od Carla Capalba z Pražského mezinárodního maratonu jsem se naučil, že aby projekt fungoval, musí se měnit. Pořád je třeba vymýšlet něco nového. Takže i když jsme ve finanční krizi, stále hledám. Teď jsme tedy vymysleli galerii Art brut a chceme k ní udělat i mezinárodní konferenci, která by téma dostala do širšího povědomí veřejnosti u nás. Aby si i lidi u nás uvědomili, že art brut umění není charita, ale aby bylo vnímáno jako v dalších západních zemích. A teď se zase obloukem vracím k té chůzi: Já vše podstatné vymyslím při chůzi, když si vyčistím hlavu. 

Galerie Art Brut Praha. Foto: Apolena Typltová


Poslouchala jsem rozhovor s vámi a Jaromírem Typltem v Českém rozhlase a Karel Oujezdský se Jaromíra ptal, jak vnímá svou roli kurátora v galerii Art brut. Já jsem se tedy dostala chuť zeptat vás, jak vy vnímáte svou roli ve všech těchto projektech, o nichž jsme mluvili?

No, víte, já jsem provozovatel, Jaromír je kurátor, Jaromír na to má praxi i vzdělání, já jsem matematik. Ale děláme to dohromady. Výstavu jsme dělali spolu, spolu jsme ji věšeli, spolu jsme se o ní dohadovali. Jinými slovy: kdybych to měl pouze organizovat a nemohl bych mluvit do toho obsahu, tak by mě to nebavilo. Kolikrát když onemocní výtvarný asistent, převezmu to za něj. Naštěstí dělám na tak malých projektech, že to takhle lze. Osm let jsem se věnoval politice a tam bylo pro mě velmi těžké se ničemu nevěnovat podrobně. Jakmile má člověk svou specializaci, zná některé věci velmi dobře. A je potom velmi těžké se od toho abstrahovat a říct si, že to má na starosti někdo jiný, protože vy to musíte řídit. Politici jsou od toho, aby uměli posoudit, kdo je dostatečně kompetentní na výkon specializované činnosti, ale sami nesmějí jednotlivé problémy řešit. Od toho mají svůj tým, aby měli čas řídit. U menších projektů je dobré, že přestože je řídím, můžu do nich i sám zasahovat. 


Jak galerii Art brut vnímají samotní umělci? Jaké to pro ně je, přesouvat se takto více do centra pozornosti odborné veřejnosti?

Zatím ten posun tolik nevnímají. Při zahájení tam byl jen jeden z nich, bylo to od šesti, a to už na ně asi bylo pozdě. Takže jsme připraveni, až si všichni oddychneme, udělat nějaké odpoledne, které bude jenom pro ně. Ono je to těžké, většina z nich mi řekla, že se bojí, že tam bude moc lidí. Někteří jsou velmi křehcí a nechceme, aby třeba na začátku získali k té galerii negativní poměr jako k místu, kde je nějaký hrozný nepokoj. Musíme opatrně. Protože někteří umělci z Ateliéru radostné tvorby jsou stabilizovaní, ale někteří mají stav kolísavý. 

Vladimír Drábek a Jaromír Typlt. Foto: Apolena Typltová


Ještě by mě zajímalo, jak vlastně zvládáte pobyt s lidmi, kteří mají psychické potíže? Když jsem vedla pro svou knihu rozhovory s lidmi na antidepresivech, jelikož nemám psychologické vzdělání, měla jsem docela problém oddělovat své a jejich potíže, takzvaně jsem si je pak začala nosit domů. Jak toto zvládáte vy?

To mi vůbec nečiní potíže. Moje matka byla psycholožka, vlastně i obě moje sestry jsou psycholožky. Odmalička jsem byl zvyklý se pohybovat po psychiatrické klinice. Vždy jsem lidi s duševními potížemi vnímal jako zcela rovnoprávné, i máma tak o nich mluvila. Když někdo nemá nohu, má handicap a vám to může být nepříjemné, když s ním mluvíte, ale nemáte nijak těžké pocity. Myslím si, že jsme tady bohužel ještě ovlivnění tím starým přístupem, dle nějž blázni patří do blázince. Málo o nich mluvíme. Art brut u nás nemohlo být nijak etablováno, protože to z tohoto důvodu nešlo. 

Musím ale říct, že mi činí velké potěšení, když můžu handicapovaným dávat najevo, že jsou pro mě naprosto rovnoprávnými členy společnosti. Snažím se, aby to opravdu pocítili.

A nevžívat se příliš, to jsem se naučil dávno, už když jsem dělal politiku. Já to mám v sobě tak, že i když se někde ve světě stane nějaká obrovská tragédie, na mě to tolik nepůsobí, protože vím, že svět je takový. 

Největší chybou naopak je, když lidi s duševním handicapem budete litovat. Může se pak stát, že oni na ten problém začnou spoléhat a začnou jím vydírat ostatní. Nejsme sociální zařízení, zdravotní problémy neřešíme. To říkám všem výtvarným asistentům: zdravotní věci neřešte, nejsme na to odborníci. Musíme vzájemně ctít svůj prostor. Ale výtvarní asistenti to samozřejmě mají náročnější, já v ateliéru až tolik nejsem.

 

Sdílet článek

Publikováno 25.10.2022

Napište nám do redakce

Líbil se vám článek? Chcete se na něco zeptat? Poslat vzkaz do redakce? Jsme rádi za každý názor.

Více z kategorie Rozhovory