Lištica je nejen libozvučný název řeky v Bosně a Hercegovině podprahově evokující poetiku slovanských bájí a pověstí. Je to také umělecký pseudonym umělkyně Lucie Lienerové, studentky ateliéru malířství 3 na VUT v Brně. V jejím portfoliu zaujímají významné místo díla z prostředí plaveckých bazénů, kde se plavecký sport stává jak bezprostředním katalyzátorem osobních prožitků, tak citlivým seismografem společenské atmosféry doby pandemické uzávěry.
„Plavu si ani nevím jak, vždyť nemám prsa, nemám znak…“, zpívá se v jedné známé české písni. Pro někoho je plavání stejně přirozené jako dýchání. Kdo se naučí plavat rytmicky s výdechem do vody a opustí „styl paní radové“, může zakusit šťastné okamžiky splývání s vodním živlem, který dovede člověku vyjít vstříc, je přející, ale umí být také nekompromisně vzdorující. Jen zkuste uchopit vodu do ruky a zkrotit ji!
Někdo ve vodě zakouší slastný pocit návratu do mateřského lůna, jiný zažívá ochromující úzkost a tíseň z představy utopení. Tu, projevující se staženým žaludkem, zakusilo před vstupem do bazénu nejedno dítě. Dříve narození se možná rozpomenou na nerudnou instruktorku plavání, připomínající vystupováním a přístupem k dětem spíše dozorkyni v koncentračním táboře než vstřícnou a laskavou paní učitelku. Hlavně žádné zbytečné zdržování s dětskými strachy a empatickým ponorem do zákrut dětské duše: Vylov ze dna bazénu puk, skoč do hloubky. Cože, ty ještě zacláníš na kraji bazénu? Však já už tě popostrčím.
Nejeden divák si při pohledu na obrazy, na kterých Lištica pracovala od jara 2020 přibližně do konce léta 2021 během lockdownu, tato traumata vnitřně zpřítomnil. Aby však nedošlo k nedorozumění, východiskem obrazových cyklů plavců není ryze osobní anamnéza traumat navozených docházkou na hodiny plavání. Vlastním tématem těchto obrazových cyklů je problém omezení pohybu a svobody, který přinesla pandemie koronaviru.
Tehdy palčivě aktuální téma omezení pohybu a svobody Lucie rozšířila o své vlastní zkušenosti a dojmy z doby, kdy docházela na lekce sportovního plavání: „Mohlo mi být tak sedm let, když mě rodiče přivedli k plavání. Plavání pro mě bylo jedním ze způsobů, jak se fyzicky posouvat dále. Určitě jsem ho nevnímala stejně důležitě jako Tae kwon-do ITF (severokorejské moderní bojové umění sebeobrany), které cvičím přibližně od pěti a půl let. To se ostatně projevilo i na závodech. V plavání jsem se zúčastnila za celou tu dobu závodů pouze jednou (lov kapra v Kometě před Vánoci nepočítám), kdežto soutěží v Tae kwon-do ITF jsem se účastnila pravidelně. Bylo tomu zejména proto, že jsem Tae kwon-do brala jako svůj hlavní sport/bojové umění a plavání bylo způsobem pro zlepšení nejen kondice. Bohužel se závodním plaváním mám spojené dosti negativní zážitky. Nejde jenom o ten dril a fyzicky vyčerpávající tréninky, ale také nezájem o pocity cvičenců ze strany trenéra.“
„
Představte si, že se vám jedenáctileté dítě rozpláče na nástupu u bazénu na několikadenním letním soustředění a jediné co udělá trenérka je, že mu řekne ‚nebreč‘. Občas se třeba stalo, že se někomu udělalo špatně, jako jedné dívce. Ta se bála vylézt z bazénu a říct to trenérce a radši plavala dál.“
V cyklu s názvem Via ūltima natābulum (2020) se plavecký bazén stává přízračným prostorem, ve kterém defilují vyhublé, rachiticky vyhlížející postavy připomínající mrtvé uvězněné v zásvětí. Bytosti, s nimiž se na obrazech potkáváme, na první pohled nepůsobí jako sebevědomí aktéři vlastních životů, svými gesty, ustrašenými grimasami obličeje a toporným postojem těla dávají najevo pasivní odevzdanost života vnějším okolnostem, které je zbavuje individuality. Lucie doplňuje: „Zásadními se pro mě staly bezpohlavní figury plavců, které jsou zbavené smyslů kvůli používání tmavých brýlí, špuntů do uší a klipů na nos.“
„
Jsou to bytosti pohybující se na hraně existence v ponurém prostředí, které neskýtá naději na zlepšení situace. Jsou uvězněni v nekonečném koloběhu agónie, na kterém se sami podílejí.
Prostřednictvím přiléhavých vizuálních metafor autorka přesně pojmenovává nejednoznačnosti a protikladné tendence tehdy aktuálního společenského dění. Například na obraze s názvem Potřebuješ pomoc (2020) sledujeme dítě křečovitě se přidržující lana plavecké dráhy. Dítě je obklopeno čtyřmi postavami, není ovšem jasné, zda mu nabízejí pomoc nebo mu chtějí uškodit.
Lucie vychází z důvěrné, detailní znalosti prostředí plaveckého sportu, zahrnujícího jak neúprosný dril tréninkových lekcí ve vodě, rozehřívací rozcvičky u bazénu, tak dění v zákulisí sprch a šaten.
V navazujícím cyklu obrazů Plavkyně (2021) se Lištica soustředí na zachycení niterného stavu ženských postav, na jejich prožívání, charakterové vlastnosti a emoce. I tato série rozvíjí východisko omezení pohybu a svobody, nicméně toto omezení vztahuje více k otázce ženské identity: kdo jsem jako žena, kým mohu jako žena v současném světě být? Jaké vlastnosti jsou s ženskostí v tomto světě spojovány?
Plavání je v obrazech Lucie Lienerové existenciální metaforou hledání sebe sama v době společenských zvratů a kataklyzmat. Čeština má pro vyjádření situace, v níž se příliš neorientujeme, jeden výstižný idiom: plavat v něčem. Plavci a plavkyně Lucie Lienerové plavou v životě a hledají sami sebe, a zda se jim to podaří, zůstává veskrze otevřené.
Lištica (Lucie Lienerová) je absolventkou oboru dějin umění na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V současnosti studuje v Ateliéru malířství 3 na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně pod vedením Patricie Fexové a Veroniky Vlkové. Absolvovala roční stáž v Ateliéru sochařství 1 pod vedením Michala Gabriela a Tomáše Medka. Má za sebou několik samostatných i skupinových výstav. Její obrazy se nacházejí ve sbírkách Moravské galerie.
