V cyklistice i v malování musíte opakovaně procházet krizí, myslí si umělec Franta

První kolo, vážný zájem o cyklistiku a studium na akademii

První kolo dostal malý František od strýce, když mu bylo pět let. Jako dospívající mladík se intenzivně věnoval silniční cyklistice. Dokonce zvažoval účast v závodě Praha – Berlín – Varšava. V šestnácti letech však utrpěl těžký úraz, zlomeninu obou klíčních kostí, a rodiče mu následně kolo prodali a závodění zakázali. Kdo ví? Nebýt tohoto úrazu, možná by historie československé cyklistiky znala jméno dalšího šampióna?! Na druhou stranu je málo pravděpodobné,  že by se František mohl věnovat stejně intenzivně jak cyklistické kariéře, tak dráze profesionálního umění. František se rozhodl vložit veškerou energii do studia umění.

Ve dvaadvaceti letech nastoupil ke studiu kresby a malby do ateliéru Miloslava Holého na pražské Akademii výtvarných umění. Jednalo se o šestileté období, které mohutně nasměrovalo a ovlivnilo jeho pozdější život. V ateliéru profesora Holého se František Mertl seznámil se základy malířského řemesla a znalostmi proporcí lidského těla a anatomie, které jsou pro jeho tvorbu důležitým východiskem. Již tehdy výrazně tíhl k vyjádření lidské postavy v pohybu. Čistě ze svého osobního, soukromého zájmu maloval např. cyklisty na velodromu. Když však výsledek svého snažení přinesl ukázat do školy, s pochopením profesorů se nesetkal, vždyť námět a tematika obrazu nekonvenovaly zásadám tehdy jedině přípustného směru socialistického realismu. Františku Mertlovi se ovšem v roce 1956 za pomoci profesora Holého podařilo vycestovat na studijní pobyt do italské Perugie, kde se seznámil se svou budoucí manželkou Jacqueline. Právě toto seznámení rozhodlo o jeho odchodu do Francie. Mertl se v roce 1958 rozhodl pro emigraci, protože mu byl veřejnými orgány zamítnut společný pobyt s Jacqueline v Československu.

Život na Azurovém pobřeží, umělecká tvorba a ukradené kolo

František Mertl odjel nejprve do Nice, kde Jacqueline studovala, a posléze se přestěhovali do malebného města Vence na Azurovém pobřeží. Své první silniční kolo si Mertl postavil sám hned po příjezdu do Francie, a jak sám říká, složil ho ze zbytků nalezených na smetišti! Muselo to být zřejmě kolo vydařené a atraktivní, protože mu ho zanedlouho ukradli a František si tentokrát další kolo raději koupil. Přímořské město Vence je svou polohou a počasím pro cyklistiku jako stvořené. Cyklistům se zde nabízejí roviny i horská stoupání a za odměnu velkolepé pohledy do údolí. I přes zimu zde panuje mírné počasí, a tak Franta (jak si nechává od začátku šedesátých let říkat) mohl každý rok najezdit svých zhruba deset tisíc kilometrů ročně. Na kole jste ho mohli v okolí Vence potkat naposledy v roce 2019, kdy se ve svých devětaosmdesáti letech rozhodl s cyklistikou přestat. Elegantní modrou silničku De Rosa, kterou koupil od Jána Svorady, věnoval své vnučce. 

Franta začal tvořit hned po příjezdu do Francie. Jeho tvorba bývá řazena do evropského proudu tzv. nové figurace. Na začátku své kariéry to Franta rozhodně neměl jednoduché, protože v šedesátých letech se ve Francii výrazně prosazovaly abstraktní výtvarné tendence. Majitele galerií a kritiky však Frantova tvorba zaujala i navzdory tomu, že se ve své umělecké práci figurativnosti nikdy nevzdal. Lidská postava se v jeho díle stává výtvarně-estetickým samoznakem, který neztrácí kontakt s reálným světem. Zobrazení lidské postavy Frantovi slouží k zachycení základního rejstříku lidských emocí, jejichž význam je nadindividuální, a jeho díla se tak mimo jiné stávají médiem kolektivní paměti ve svých četných odkazech na problematické narativy evropského myšlení a historie (např. motivy otroctví, ztráta domova a vykořenění afrických černochů). Vedle toho jsou však jeho díla také médiem individuální paměti právě proto, že v zobrazení kolektivních lidských archetypů a základních existenciálních situací se každý jednotlivec může snadno rozpoznat. Při pohledu na jeho obrazy tak docházíme k poznání, že jako lidé různých ras či etnik máme navzájem společného mnohem více, než si často na první pohled myslíme. Růst, vzestup, vydařený život, či naopak stagnace a pád jsou existenciálními determinantami, které jsou nám společné. 

Zažívat krize – na kole i před bílým plátnem

Přestože je dnes termín krize nadužíván především v ekonomicko-politickém kontextu a vnímán především v negativních konotacích, Franta krizi vnímá v souvislosti s vlastní tvorbou v pozitivním ohledu. Krize je pro něj v prvé řadě možnost tvůrčího růstu – je jakousi prověrkou fyzických i mentálních sil člověka-umělce. Pomáhá k objevení možností, které na začátku, před samotným zahájením tvorby, vůbec nemusí být viditelné. Franta pojmenovává analogii mezi malováním a jízdou na kole: „Když člověk jde na to kolo, tak je to taková jakási touha zatřást tou bednou a vědět, jestli tam ještě nějaká energie je. To samý je před bílým plátnem.“ (zdroj: Česká televize, dokument Franta, 2010) Má-li člověk dostatek energie, vnitřního odhodlání a odvahy, pak mu krize neublíží, ale naopak rozvíjí jeho talent. K tomu je však rovněž zapotřebí respektovat „prostředí“, v němž se nacházíme. Cyklista má úctu před kopcem a malíř zase před bílým plátnem. Odtud lze vyvodit jedno důležité poučení: člověk by vlastně měl chtít ocitat se kontinuálně v krizi a neměl by se jí vyhýbat, má-li se mu něco důležitého povést. František Mertl alias Franta se tímto krédem řídí celoživotně. 

František Mertl alias Franta ( ⃰ 1930, Třebíč) vystudoval v letech 1952 – 1958 Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Holého. V roce 1958 emigroval do jižní Francie. Celý život se věnuje především malbě, kresbě a sochařství. Tématem jeho celoživotního zájmu je člověk a jeho pohnuté osudy. Frantovo dílo Eden (1985) je součástí sbírky Guggenheimova muzea v New Yorku. Jeho celoživotním koníčkem a vášní je cyklistika, které v současnosti holduje již jen pasivně prostřednictvím sledování televizních přenosů cyklistických závodů.