Gymnastika pro zdraví árijské rasy

Thenjiwe Niki Nkosi se narodila v New Yorku řecko-americké matce a jihoafrickému otci. Oba rodiče byli političtí aktivisté bojující za potírání nadvlády bílé rasy. Po skončení apartheidu se rodina přesunula do Jihoafrické republiky. Nkosi zde tehdy zaujala historie gymnastiky: dánský gymnasta Niels Bukh údajně přijel ve třicátých letech 20. století do Jižní Afriky, aby zde tento sport propagoval jako „prostředek ke zlepšení zdraví árijské rasy“. V momentě, kdy Nkosi tato historická fakta objevila, už americké gymnastice dominovaly černošské gymnastky jako Simone Bilesová a Gabby Douglasová. A v tu dobu se navíc už i Nkosi jako autorka dostávala do centra pozornosti v oboru, jemuž se věnovala, tedy ve výtvarném umění.

Z dětství jí utkvěla vzpomínka na učitele, který měl s její barvou pleti problém: „Rád poukazoval na mezery v mých znalostech dějin evropského umění. Nakonec mi řekl, že bych tam vůbec neměla být. Vyjádřil se tak před celou třídou. Toto ponížení mě však na druhou stranu přiměl sáhnout do nejhlubších zdrojů.“ Svůj hněv nakonec použila jako palivo. V roce 2012 narazila na internetu na fotku tělocvičny. Namalovala ji, jen obrázky bílých dívek nahradila těly černošek. K tomuto jednoduchému konceptu se pak vrátila i o několik let později.

Na své první samostatné výstavě upozornila kromě rasové problematiky mimo jiné i na paralely mezi osudem uměleckým a sportovním. Spíše než na vrcholné okamžiky úspěchu se zaměřila na chvíle před velkým vítězstvím (nebo prohrou), do centra pozornosti zahrnula i diváky: „Obrazy na výstavě Gymnasium sahaly od plynule komponovaných figur gymnastek a rozhodčích až po volné prostory hraničící s architektonickou abstrakcí. Postavy rozhodně nejsou zachyceny uprostřed vrcholných sportovních momentů. Zobrazují spíše okamžiky předcházející a následující provedení pohybu, případně následky neúspěchu. Do popředí tak vystupují jemnosti související se sportovním výkonem, které jinak často divácké pozornosti unikají. Napětí je vykresleno prostřednictvím sugestivních znaků namísto detailních mikroportrétů. Nkosi přesouvá pozornost od momentu úspěchu či porážky a upozorňuje spíše na téma lidskosti člověka-performera.“ 

Zůstat agilní

Pro výstavu natočila také video, v němž srovnává záběry mladých černošských sportovců z různých období, ve chvílích těsně před zahájením jejich sestavy; oči upřené před sebe, ruce a nohy svrbící očekáváním tiše se připravují, až přijdou na řadu. Audiovizuální dílo s názvem Suspension se odehrává za doprovodu dramatické hudby a poskytlo jeden z výchozích materiálů pro obrazy. Série gymnastických obrazů viditelně zkoumala také vztah mezi skupinou a jednotlivcem: „Zatímco sportovní establishment, média a většina diváků se upínají na individuální hvězdu – izolovanou a vyzdvihovanou – gymnastky samy chápou nezbytnost týmu, který je pro ně základem, na němž spočívají všechny 'individuální' výkony a bez něhož by ani nejtalentovanější gymnastka nemohla uspět,“ říká Nkosi.

„Nepovažuji se primárně za malířku, i když je malba médiem, kterému se v poslední době věnuji nejčastěji. Důležitá je pro mě schopnost pracovat disciplínami napříč a zůstat při tom agilní,“ říká Nkosi. Prostřednictvím svých děl se záměrně vyjadřuje k identitě, ke strukturám, které definovaly představy o tom, co je to rasa, a k tomu, jak se v těchto souvislostech cítí jako černoška a zároveň také světoobčanka. Činí tak s upřímností, která je v současné společnosti už naštěstí běžně přijímaná. A činí tak také s jistotou, že umění je správným médiem pro rozvoj jejího procesu zkoumání vlastní identity: „Kdysi jsem si myslela, že 'dospět' znamená definitivně se usadit v jedné pevné identitě. Dnes si myslím, že je užitečné si uvědomit, že člověk má vždy příležitost se měnit. Umění považuji za dobrý prostředek k lepší formulaci těchto změn.“

Výstava Gymnasium byla původně realizována na objednávku The Africa Centre v New Yorku – zde probíhala od září 2019 do ledna 2020. Poté se přesunula do galerie Stevenson v Johannesburgu. Tato výstava byla pravděpodobně v kariéře Thenjiwe Niki Nkosi zlomovým momentem, který k ní připoutal pozornost nejen na domácí půdě, ale i v zahraničí.