„Začíná úplně vpravo, hází nejprve černě namočenou pravačkou, následně neonově růžovou levačkou, kličkuje podél plátna a provádí údery a švihy, které se stávají velkými živými tahy štětcem. Když se blíží ke konci, na chvíli se zadrhne. Znovu však popadne dech, aby dokončil poslední údery a završil své nejnovější dílo.“ Tak probíhá jedna z mnoha dnes již proslulých uměleckých performance japonského umělce Ushio Shinohara. Takzvané „boxing painting“ neboli boxerské malování je jedním z jeho příznačných a dnes bezesporu nejslavnějších výtvarných projevů.
Jednadevadesátiletý japonský umělec známý také pod přezdívkou Gyu-chan vytváří svá velkoformátová díla boxováním do plátna. Pro tento svůj interaktivní malířský styl je vybaven plaveckými zbrýlemi, je svlečený do půl těla a na rukou má boxerské rukavice s připevněnými houbičkami, které namáčí do barvy. Otisky rukavic a barva stékající po plátně vytváří vizuálně působivá pršící mračna. Sám umělec dělá ze svého umění veřejné vystoupení poměrně často a zve diváky do svého ateliéru či výstavní galerie, aby sledovali jeho tvorbu. Tomuto nevšednímu zážitku má tak možnost čas od času přihlížet i početné publikum.
Podobně jako pro francouzského představitele lyrické abstrakce Georgese Mathieu je pro Ushio Shinohara důležitá rychlost provedení, která umělci nedovolí nad svou tvorbou přemýšlet. Shinohorovy „boxerské obrazy“ jsou založené na heslu „rychle, krásně a rytmicky“. Mathieu, který zastával názor, že se malíř nesmí spoléhat na žádný odkaz a žádný tah nesmí být promyšlený, maloval svá rozměrná plátna rovněž před publikem. Právě stylem tohoto umělcem, který měl v roce 1957 japonské turné, byl Shinohara jistě ovlivněn.
Sám Shinohara říká, že při tvorbě na nic nemyslí.
„
Odložím stranou všechny umělecké techniky a návyky, které jsem si za ta léta vypěstoval, a začnu mlátit, aniž bych měl čas se zastavit a přemýšlet. Tím se v mém nitru probouzí estetické cítění.“
Podobně jako Mathieu jsou jeho díla napůl řízená, napůl podléhají automatické kresbě. „Vždycky říkám, že jsem zodpovědný jen za 50 % své práce. Lidé se na mou práci mohou dívat, jak chtějí. Takže za těch zbývajících 50 % jsou zodpovědní oni,“ říká s nadsázkou a dodává: „Pokud máte v úmyslu vytvořit dobrý obraz, nemůžete vytvořit obraz, který by byl skutečně dobrý. Proto rychle rozdávám rány, než mě dožene mysl.“
Shinoharovo dílo se často dává do souvislosti také s americkými abstraktními expresionisty Jacksonem Pollockem nebo Markem Rothkem. Samotného umělce Amerika lákala a na konci 60. let se sem rozhodl přestěhovat. Na rozdíl od zmíněných umělců však Shinohara interpretoval akční malbu jako sport a stvořil si tak svou vlastní jedinečnou značku akční malby. Podle kunsthistoričky Reiko Tomio je to právě tato skutečnost, která Shinohara odlišuje od ostatních umělců. Podle ní je „průkopníkem efemérní umělecké formy, kdy se k tvorbě obrazů používá fyzická akce.“
S uměním akce začal Ushio Shinohara v 60. letech. Svou první boxerskou malbu vytvořil v roce 1960. Box byl tehdy v Japonsku velmi populární a objevoval se i v tehdy oblíbených akčních filmech Nikkatsu. To vše mohlo sloužit jako další inspirační zdroj umělcovy rané tvorby.
S vyholenou hlavou po stranách, takzvaným účesem Mohawk, a svým příklonem k akčnímu umění, platil za enfant terrible tokijské avantgardní umělecké scény konce 50. let a byl označován za představitel nové vlny japonské mládeže. Shinoharovy zdánlivě nedokončené kusy, roztřepená plátna a nezarámované výjevy ho vedly k tomu, že byl zařazen do kategorie neo-dadaismu. „Když na svá raná plátna zaútočil nejen svými boxerskými rukavicemi, ale také tělem a hlavou, jeho stylizované vlasy se staly jakýmsi kaligrafickým štětcem.“
Průběhu prvních Shinoharových děl zachycují dochované snímky slavného amerického fotografa a režiséra Williama Kleina z jara roku 1961. Tyto fotografie ze soudobého Tokia vyšly pak ve sbírce Tokio roku 1964. William Klein fotil Shinoharovu práci i později, například v roce 2012 v New Yorku.
V roce 1969 se Ushio Shinohara přestěhoval do New Yorku a začal se zabývat jinými výtvarnými projevy. Jeho snahy prosadit se zde byly mnohem méně úspěšné než v Japonsku a umělce záhy pocítil finanční nejistotu. Znovu se ke svému boxerskému malování vrátil až v roce 1991 a i dnes, ve svém pokročilém věku, se stále udržuje ve formě. Díky tomu byl například schopen při živém vystoupení na zahájení své tokijské výstavy v roce 2022 namaloval dvě velkoformátová plátna o šířce 10 metrů dohromady asi jen za 10 minut. O umělci byl také natočený dokumentární filmu s názvem Cutie and the Boxer zaměřující se na jeho soužití s manželkou a umělkyní Noriko, který byl nominován na Oscara roku 2014.
.jpg)
Ushio Shinohara se narodil v Tokiu v roce 1932. Studoval na tokijské umělecké akademii obor Yōga (malba v západním stylu), kterou ale nedokončil. V roce 1955 se zúčastnil nezávislé výstavy Yomiuri, díky níž se dostal do veřejného povědomí. Později se připojil k japonské neodadaistické skupině Neo-Dadaism Organizers založené roku 1960, která i přes krátké trvání přinesla na japonské umělecké scéně významné změny. V roce 1969 získal Ushio Shinohara stipendium, díky kterému mohl jeden rok strávit ve Spojených státech, kde nakonec zůstal natrvalo. Jeho díla byla vystavena v mnohých světových muzeích včetně MoMA a The Metropolitan Museum of Art. Žije a pracuje New Yorku.
Box je fascinující nejen pro Ushia Shinoharu, ale také pro několik českých umělců. Podívejte se na novou kurátorskou kolekci v naší galerii.
