Bělorusko-česká umělkyně Rufina Bazlova, žijící v Praze, přináší do své tvorby sílu výšivky, kterou využívá k zaznamenávání událostí protestů v Bělorusku. Její díla čerpají z tradiční běloruské výšivky a zároveň zachycují aktuální sociální a politické události. Proslavila se sérií Dějiny běloruské vyžyvanky, která detailně mapuje protesty, jež otřásly Běloruskem v roce 2020. Rufina do svých děl vtahuje i hlas sportovců, kteří se během těchto protestů postavili za spravedlnost. V našem rozhovoru jsme se pokusili proniknout do jejího tvůrčího procesu a zeptali jsme se jí také, jak vlastně začala s výšivkou a jaké to je být součástí revoluce.
Když začneme od začátku, prvním projektem, kde jsi pracovala s výšivkou, byl projekt s názvem “Ženokol”, který zahrnoval šaty a malou knížečku. Co tě vedlo k tomu, že jsi si vybrala právě výšivku, jako médium?
Šaty vznikly v roce 2012, když jsem studovala ilustraci v Plzni. Dostali jsme úkol vytvořit autorskou knihu, měli jsme volnou ruku. Napadlo mě, že bych chtěla vytvořit knihu na šatech, kde by byl první a poslední obrázek stejný, a tak by vznikl cyklus. V té době byly tradiční vzory velmi populární v Bělorusku, Rusku a na Ukrajině.
Začala jsem s myšlenkou, že výšivka je kulturní kód, což je zcela očividné. Navíc z výšivky lze vždy vyčíst určité informace, například o regionu, ze kterého je, nebo o situaci, při níž byla vytvořena. Každý symbol nese nějaký význam a je kódován do výšivky, existují i slovníky symbolů. Pro mě byla hlavní inspirací myšlenka, že skrze výšivku lze vyprávět příběhy a předávat informace. A tak jsem vytvořila komiks, který jsem následně na šaty vyšila.
Snažím se stylizovat vzory do podoby, která je srozumitelná a zároveň zachovává kořeny běloruské výšivky. Myslím si, že to souvisí i s tím, že žiju v Čechách, kde tyto vzory nejsou tak běžné, a lidé ne vždy rozumí jejich symbolice a významu.
Jak bys popsala projekty na webových stránkách vyzyvanka.com, kde se nachází i sekce věnovaná běloruským sportovcům? Jak se ti dařilo reflektovat tehdejší události v Bělorusku?
Když představuji svou práci, učím lidi tři slova: vyšyvanka – vyšitá košile, vyžyvanka – neologismus, slovní hříčka na základě slovesa vyživat, což znamená "přežívat" a vyzyvanka – jako vyzývání lidí k zapojení do projektu nebo výzva, jako challenge.
Již podle předvolebních událostí bylo jasné, že se ve společnosti dějí radikální změny. Dostala jsem nápad zaznamenat historické událostí lidovým kódem – ornamentem. Sám projekt vznikal impulzivně, podle toho, co mě nejvíce oslovilo během protestů, nebo co bylo považováno za důležité. Byla jsem zasypána informacemi z různých zdrojů, což ovlivňovalo můj způsob práce. Během prvních dnů po volbách byl po celém Bělorusku vypnutý internet, a lidé v zemi nevěděli, co se děje. Bylo obtížné získat přesné informace. Například smrt Alexandra Taraikovského byla obestřena nejasnostmi, což ovlivnilo mé kreslení. Na základě dostupných informací jsem vytvořila triptych Prometheus běloruské revoluce, představující první oběť protestů. Později, když byly zveřejněny snímky ukazující, že byl zastřelen, jsem vytvořila druhou verzi obrázku ukazující, jak se to skutečně stalo. Práce vznikala za pochodu událostí, a i když se můj pohled na ně měnil, zůstal zachován v mém uměleckém díle. Práce na webu jsou rozdělené tématicky, je tam kapitola věnovaná solidaritě a historické bílo-červené vlajce, která se stala symbolem protestu v Bělorusku. Je kapitola o Lukašenkovi a jeho komplicích. Je tam taky série RIP věnovaná zavražděným protestujícím.
Na zmíněných webových stránkách najdeme i kapitolu nazvanou SPORT, jak tato kapitola vznikla a co v ní najdeme?
Protesty se postupně rozšířily do všech sociálních sfér a volby kritizovali i známí sportovci. Následně vznikl dopis, pod kterým se podepsali, taková charta, kde vyjádřili nesouhlas s výsledkem. Lukašenko má zjevnou vášeň pro sport a zejména pro hokej, dokonce v Bělorusku nechal vystavět mnoho hokejových paláců, je to pro něj srdeční záležitost. Často tvrdí, že sportovce odkojil svým levým prsem, a zdá se, že pro něj bylo hodně bolestivé, když s ním sportovci nesouhlasili. Hlasitě vyjádřili svůj názor, což vedlo k tomu, že se začali organizovat a stali se aktivisty. Díky jejich popularitě s sebou strhli i další lidi, své fanoušky, což Lukašenka ještě více rozladilo.
Vytvořili skupinu nazvanou SOS BY 2020, která sbírala peníze a pomáhala represovaným sportovcům, zaznamenávala, kolik z nich je ve vězení, kolik jich bylo zbito, atd. Založili fond, který poskytoval pomoc jejich kolegům. Myslím, že jejich disciplína a vytrvalost vedly k tomu, že si uvědomili, že boj bude dlouhý, ale i když prohrají, musí pokračovat v práci. Byli jako zářící síla, která dodávala odvahu ostatním a silně je podporovala. Organizovali různé akce, jako maratony nebo společné tréninky, kde oslovili širokou veřejnost. Nejbolestivějším momentem pro Lukašenka bylo zrušení plánovaného hokejová mistrovství v Bělorusku. Díky úsilí sportovců a taky velké práci běloruských aktivistů v Čechách, kteří přesvědčili Škodu nesponzorovat mistrovství, se zrušení podařilo uskutečnit.
Navzdory sílícím represím se sportovci snažili spojit lidi a podporovat je, scházeli se s nimi a zůstávali v Bělorusku i v době, kdy to bylo nebezpečné. Další část jejich práce spočívala v oslovování umělců, protože si uvědomovali, že je důležité, aby jejich kampaně byly viditelné a dobře zpracované. Mě oslovila Ekaterina Snytina, basketbalistka a bývalá kapitánka národního ženského basketbalového týmu. Nečekaně mě zaujalo téma sportu a nakreslila jsem několik, na můj pohled vydařených, prací. Byla to zároveň snaha znovu povzbudit náladu skrze sportovce, a já v tom viděla potenciál.
Jiná známá basketbalistka Elena Levchenko jednou řekla: "Všichni lidé nás chodili podporovat na tribuny po celou dobu naší kariéry, a teď je na nás sportovcích, abychom my podpořili lid nazpět." To pro mě bylo hodně silné. K vytvoření práce Yard games mě inspirovalo, jak sportovci organizovali akce, kde hráli společně s lidmi různé hry. Byla tam vidět různorodost a zároveň jednota, děti kreslily, jiní se procházeli, někdo cvičil, další zase hráli fotbal. Skrze solidaritu se sport propojoval s životem obyčejných lidi, a to byla základní myšlenka série o sportu. Tomu jsem se věnovala asi půl roku, pak se téma přesunulo spíše k politickým vězňům a začala jsem pracovat na novém projektu #FramedinBelarus / framedinbelarus.net.
Hodně mě také inspiroval Andrei Kravchenko, sedmibojař, který držel hladovku kvůli solidaritě s politickými vězni. Jednomu z vězňů jsem napsala. Sice jsem ho osobně neznala, ale cítila jsem, že je důležité vězně podporovat. Tento muž byl z mého rodného města, a tak jsem ho v dopise informovala o Kravchenkově hladovce. Po nějakém čase mi přišla odpověď z vězení – tehdy to ještě bylo možné. I přes kopii dopisu jsem cítila, jak je pro vězně důležité vědět, že jsou podporováni, a že i osobnost, jako Andrei Kravchenko, je s nimi.
Jaký máš ty sama postoj ke sportu, bylo ti to téma blízké?
Bylo to zvláštní, protože mě sport nikdy příliš nezajímal, zvláště ten běloruský. Najednou jsem ale viděla, jak se lidé spojili, celý národ se sjednotil. Byl to chaos, revoluce, ale taky znovuobjevení, kdy se všechno promíchalo. Postupně se to uklidnilo a v tom vzestupu nových vztahů jsem najednou začala sportovce vnímat nejen z hlediska jejich sportovních úspěchů, ale spíš z lidského, lidskoprávního hlediska.
Momentálně výšivku využíváš i ve svém projektu nazvaném Framed in Belarus. Jak jednotlivé výšivky vznikají a jak jsou časově náročné?
Jak již naznačuje název, (“framed” v angličtině znamená obelhaný, neprávem obviněný, ohraničený, nebo v běloruském kontextu také uvězněný nebo umístěný do rámu) projekt "Framed in Belarus" je věnován politickým vězňům v Bělorusku. Aktuálně jich je více než 4000, když počítám ty, o kterých víme, že mají status politického vězně. Tento počet stále roste. Jedná se o kolektivní projekt. Já zpracovávám příběh každého z nich do schématu pro výšivky, aby bylo možné vizuálně pochopit, kdo ten vězeň je, aniž by bylo nutné číst text v určitém jazyce.
Na projektu nepracuji například se spolkem Stitchit. Poté, co jsou vzory nakresleny, vyzýváme lidi po celém světě, aby se do projektu zapojili. Ti, kteří se zapojí, se zaregistrují a my jim pošleme schéma pro výšivku. Poté ji vyšijí a vrátí nám ji spolu s komentáři o svých pocitech během procesu výšivání. Výšivky pravidelně vystavujeme na skupinových a osobních výstavách. Připravujeme také online galerii.V budoucnu plánujeme vystavit všechny práce jako celek. I když teď v kolekci máme skoro 500 hotových výšivek, ještě zdaleka nejsou všechny. Je to stále probíhající proces, neboť situace se vyvíjí a represe bohužel rostou. Zatím pracujeme s tím, co máme.
Momentálně se intenzivně zabýváme vývojem webových stránek, které usnadní komunikaci s účastníky. Na těchto stránkách bude systém, který účastníky provede celým procesem výšivky a bude obsahovat archiv všech dosud vyrobených výšivek.
Jak jednotlivé příběhy zpracováváš do výsledného vzoru?
Nejprve připravím vzor na počítači, ze kterého vznikne digitální obrázek – schéma pro výšivku. Někdo si to tiskne na papír, nekdo používá digitální předlohu. Materiály si lidi kupuji sami, pokud zrovna nejsou účastníky workshopů, které organizujeme, kde jim je poskytneme. Základem křížkové výšivky je počítání plných a prázdných vazeb. Každý účastník si práci podepisuje – vyšije své jméno, rok a zemi či město. Máme přes 530 aktivních účastníků ve 42 zemích.
Máš vytvořenou databázi jednotlivých postav a prvků, které zobrazuješ? Jak moc sis musela zjednodušovat jazyk výšivky?
Když jsem začala navrhovat výšivky v roce 2020 během protestů v Bělorusku, byly formáty různé, od menších po obří, a samozřejmě záleželo na počtu křížků. Když jsem začala pracovat na projektu #FramedinBelarus, musela jsem vytvořit vhodné rozměry, které by byly dostatečné k vyjádření obsahu, ale zároveň byly reálně vyšivatelné. Musela jsem se omezit na to, abych do daného prostoru mohla sdělit co nejvíce informací, aby bylo zřejmé, co se děje a kde se to děje. Zároveň jsem se musela vyvarovat přílišnému zahuštění křížky, protože to pak komplikuje práci účastníkům. Ačkoliv mám již poměrně velkou databázi prvků, návrh vzoru mi zabere nejvíce času, protože právě v něm spočívá kreativita. Sedím před počítačem, vytvářím a skládám jednotlivé prvky dohromady. Následně ale musím ověřovat, zda je moje představa srozumitelná i pro nestranného diváka. Proto často žádám o zpětnou vazbu od ostatních.
Barevně výšivku stylizuješ do bílé a červené, což jsou zároveň barvy odporu v Bělorusku. Bylo to tak myšleno záměrně nebo se za tím skrývá další symbolika?
Symbolika výšivek je dvojí. Původně jsem se inspirovala lidovou výšivkou, kde často převažovala červená barva na bílém lněném podkladu. Symbolika, mýty a pověry jsou nedílnou součástí výšivek a často se s nimi pojí rituální význam. Nicméně, si myslím, že tyto základní barvy byly zvoleny spíše z praktického hlediska – bílá, a červená a také černá jsou v zásadě nejjednodušeji sehnatelné barvy v přírodě. Když se však zaměříme na protestní kontext, pak je možné interpretovat i symboliku barev vlajky protestu v Bělorusku. Řada lidí v mých dílech tak nachází i jiné významy, které však nebyly prvotně mým úmyslem.
Měla jsi nějaké pochyby ohledně toho, zdali se do takového projektu, jako je právě #FramediBelarus, pouštět?
Pochyb bylo hodně. Uvědomovala jsem si, že je to obří projekt a může mě úplně pohltit, což se i stalo. Taky jsem pochybovala, jestli není eticky sporné, že já vytvářím umění, zatímco lidé trpí ve věznicích. Měla jsem obavy, že by si to lidi mohli vyložit jako zneužití tématu. Zároveň jsem ale cítila, že je to skvělý nápad a je třeba o situaci v Bělorusku mluvit. Kdo jiný to může dělat, než my – ti, kteří žijí v bezpečí v zahraničí? Darja Losik, manželka politického vězně a nyní sama politická vězeňkyně, kdysi řekla: “Čím více o nich mluvíme, v o to větším jsou bezpečí”. Vždy si na to vzpomenu, když přijde krize. Zlepší se situace, když to přestanu dělat? Nejspíše ne, ale když budu pokračovat, je šance něco změnit.
Díky pracím z roku 2020 jsem získala určitou popularitu, a díky tomu se začalo o situaci v Bělorusku mluvit i v zahraničí. Také jsem se ale ptala sama sebe, proč to vůbec dělat, když jsou rychlejší zprávy od novinářů, než tvorba výšivky. Pak jsem si ale znovu uvědomila, že i když se o situaci v Bělorusku už moc nehovoří, je o to důležitější vysvětlovat, co se děje. Zjistila jsem, že lidé mimo Běloruskou bublinu nemusí být informováni o situaci stejně, jako jsme my. To jsem si uvědomila i díky událostem na Ukrajině, kdy jsem zjistila, že ne všichni vědí o protestech v Bělorusku, a že si někteří myslí, že jsou všichni Bělorusové s Ruskem.
V roce 2020 jsem si také všimla, že i když jsou realistické fotografie šokující, mnoho lidí už je nechce vidět, protože jsou příliš bolestné. A pak zde máme krásné, jemné věci, jako je výšivka, kde lidem podávám stejné informace, ale trochu příjemnějším a odlehčenějším způsobem. Lidé se často vyhýbají nepříjemným tématům a tohle byl způsob, jak je k nim dostat.
Snažíš se stále sledovat a zaznamenávat aktuální dění v Bělorusku?
Už to teď zvládám méně a i aktualit trochu ubývá. Zároveň vím, kde si je najdu, když budu potřebovat, ale už v tom nezvládám být úplně ponořená, jako ze začátku. Občas mi to i trochu vadí, cítím, že se postupně oddaluji, ale stále sledovat vše několik let v kuse, je prostě náročné. Když se podíváš na moje práce z roku 2020, kdy protesty začínaly, byly výšivky ještě dost pozitivní, bylo v nich spousta humoru. Ale od té doby, co jsem začala pracovat na projektu o politických vězních, už nevím, jak do díla ten humor dostat, občas se mi to povede, ale je to těžké. Když stále dokola čteš o nespravedlnosti a utrpení, je to hodně vyčerpávající. K tomu navíc řeším i to, jak finančně přežít, takže už se ani nedivím, že nějaké věci filtruju. Zároveň ten projekt ale táhnu a musím ho dotáhnout do konce. Stále věřím, že to bude pro nějaké dobro v budoucnu.
Na čem aktuálně pracuješ?
Momentálně věnuji hodně času přípravě webu, takže se těším na jeho spuštění. Poté, doufám, že začnu znovu kreslit. Potřebuji promyslet, jak dále pracovat s nasbíraným materiálem. Momentálně máme k dispozici 500 děl, zatímco jsme na jedné výstavě prezentovali pouze 130 z nich. Represe rostou, množství prací taky. Když se dělají výstavy, je obtížné vystavit všechno, zvláště pokud jde o skupinovou show. Účastníků je hodně, stejně jako politických vězňů. Chci každému z nich opravdu dát prostor. S každým člověkem jsem strávila nad jeho příběhem a návrhem výšivky hodně času, takže jsem si k němu vybudovala vztah a prožila to s ním na osobní úrovni. To je také důvod, proč připravujeme online galerii, kde můžeme ukázat každý příběh a každou výšivku samostatně. Stálé pořádáme výstavy a workshopy, plánujeme výzkum atd. Taky přemýšlím, jak udělat projekt udržitelným a jak ještě více pomoct politickým vězňům a jejich rodinám. O tom, doufám, si ještě někdy povíme!
