Aktivistický malíř Bob-Nosa Uwagboe využívá umění jako prostředek boje za zlepšení životních podmínek v jeho rodné Nigérii. Věří, že prostřednictvím svých děl může přivodit změnu v zemi, kde je povolen obchod s lidmi, zbraněmi a drogami. Boxeři, které ve svých dílech často zobrazuje, nemají tak se sportovní disciplínou pranic společného. V expresivních obrazech připomínajících díla Jeana-Michela Basquiata ztělesňují, často v podobě nelidských goril, policejní brutalitu, sexuální násilí či absenci fair play.
Umělec vyrůstal v 80. a 90. letech v etnicky, nábožensky i sociálně rozdělené zemí, kde byla občanské nepokoje a nechtěná migrace na denním pořádku. V Nigérii, nejlidnatější zemi Afriky, skončila vojenská diktatura až v roce 1999, armáda má zde ale i nadále velkou moc. Letošní prezidentské volby, které skončily těsným výsledkem a o jejichž transparentnosti a zmanipulovatelnosti se vedou spory, nepřináší pro zemi příliš nadějné vyhlídky. Díky bohatým zásobám ropy a zemního plynu sice Nigérie zaznamenala v posledních desetiletí ekonomický růst, na životní úrovni jejích obyvatel to ale nic nezměnilo. Na velké ekonomické rozdíly v jednotlivých částech země poukazovalo i hnutí #EndSARS založené v roce 2020. V něm seskupení mladí Nigerijci požadovali rozpuštění kontroverzní policejní jednotky SARS, pověstné svou surovostí a zneužíváním moci. Mezi protestujícími byl i Bob-Nosa, který svými díly vystupuje proti policejní brutalitě, nedotknutelnosti vedoucích pozic země a společenské elitě, která zneužívá svou moc na úkor chudých.
Bob-Nosa nemilosrdně odhaluje všechny neduhy, které zemí zmítají, jako je domácí násilí, korupce i porušování lidských práv. Postavy na svých plátnech – jde vesměs o policisty, vládní úředníky, obchodníky a zločince, kteří se bezpráví dopouští – záměrně zesměšňuje.
„
Jsou vytvořeny jako jakési karikatury, které vypadají jako zvířecí a barbarské, což odráží nelidskost, kterou jejich činy ztělesňují.
Vysvětluje autor. Podle něj formovala jeho umělecký přístup „láska ke společenským komentářům obsaženým v reggae hudbě 80. a 90. let, nespravedlnost, která provázela prohru M. K. O. Abioly v prezidentských volbách v roce 1993, nepokoje, povstání a vysídlování v některých částech Nigérie.“
Kurátorka Národního muzea Gdaňsk Małgorzata Paszylka-Glaza, ve kterém měl Bob-Nosa v roce 2020 samostatnou výstavu, vidí spojitost mezi Bobem-Nosou a zesnulou nigerijskou reggae hvězdou Majkem Fashekem. Jeho song Police Brutality se koneckonců stal inspirací pro název umělcovy výstavy v Barceloně o rok později. V obou tvůrcích vidí kurátorka „revoluční duše, které neustále brojí proti násilí a nespravedlnosti, i když prostřednictvím různých médií.“
K podobné občanské odpovědnosti vyzývá nigerijskou společnost sám Bob-Nosa. „Naše země je naším domovem a my ji musíme zlepšit,“ říká a místním umělcům vzkazuje, aby se „probudili a zaujali stanovisko, protože pokrokoví umělci by se měli postavit na stranu lidu a přizpůsobit své umění době“.
Na sociálních sítích pak doplňuje svá díla motivujícími citáty různých osobností, například amerického rappera Tupaca Shakura nebo jihoafrického prezidenta Nelsona Mandely.
„Člověk se nenarodil, aby věčně bojoval... musí bojovat, aby zvítězil nad utlačovateli…,“ píše se v jednom z nich.
Výrazným prostředkem v umělcově tvorbě je nahota, kterou používá k symbolickému znázornění zvířecí povahy svých postav. Mezi některými nigerijskými kulturami je nahota krajním nástrojem protestu, k němuž se uchylují, když jiné pokusy selžou.
Nahatý je zobrazen také boxer v jeho díle Bojovník. Námět boxera upomíná na sérii černošských boxerů od amerického umělce Jeana-Michela Basquiata, na jehož dílo na první pohled odkazuje i expresionistický malířský styl Boba-Nosy. Podobně jako Basquiat zobrazuje umělec lidské tělo street artovou formou pomocí koláží a sprejů, jasných barev a povrchové textury. Do svých obrazů obdobně také ryje i začleňuje text.
V Basquiatově případě reagují boxeři na rasové předsudky. Černý boxer u něj představuje jeho alter ego, bojovníka, který se navzdory všem předpokladům dokázal dostat na vrchol. Dílo Bojovník Boba-Nosy zcela opačně boxerského vítěze karikuje.
Postava, jejíž drobná hlava kontrastuje s mohutností obnaženého těla a jejíž ruce visí pasivně podél trupu, má na sobě nadměrně velké zelené boxerské rukavice, postává v červeném boxerském ringu a její tělo splývá s šedými stěnami na pozadí. Bojovník má být parodií na boxerského šampiona ve světě, ze kterého zmizel sociální spravedlnost a pravidla fair play. „Ve světě, kde převládá korupce, neřest a krutost, kde neexistuje férovost a spravedlnost, se bojovník mění v neužitečného, zranitelného a těžkopádného idiota, který nemá ponětí o tom, co dělá,“ hodnotí poselství obrazu katalog k umělcově výstavě v Signature Beyond Art Gallery v Lagosu.
Také výběr materiálů hraje důležitou roli v tom, jak umělecky vyjadřuje své přesvědčení a touhu po změně. Využívá intenzivní základní barvy, které aplikuje širokými expresivními tahy. Na obrazech se vzájemně překrývají a jsou nanášeny v hutných vrstvách. Maluje nejvíce akrylem a sprejovými barvami, ale pracuje také olejem, používá pastelky či uhel. Do svých pláten často zapojuje také nalezené materiály jako jsou útržky látek, provázky, umělé vlasy nebo písek, dokonce i vlastní staré obrazy.
Jeho díla se pohybují mezi abstraktním a figurativním uměním. Postavy na plátnech jsou přízračné a nejednoznačné, stejně jako život průměrného občana, který se nedokáže vyrovnat se světem bez transparentních pravidel a zákonů, které dávají pocit bezpečí a předvídatelnosti.
Ačkoliv jsou zdrojem inspirace jeho děl sociální problémy v jeho zemi, s jejich poselstvím se dá ztotožnit i jinde. I proto se stává jeho tvorba tak populární.
„Sdělení mých děl je lokální i univerzální. Lidské zkušenosti, které vyjadřuji, lze v té či oné podobě získat na jakémkoli místě, protože život je všude podobný,“ myslí si umělec.
Nigerijský umělec Bob-Nosa Uwagboe se narodil v Benin City v roce 1974. Umění studoval na vysoké škole polytechnické Auchi Polytechnic, po studiích si založil vlastní ateliér v Lagosu, který nazval Protest Art Studio. Nigerijská výtvarná scéna zprvu jeho tvorbu odmítala. První velký průlom nastal až v roce 2009, kdy se jeho obrazy objevily na skupinové výstavě The Last Picture Show V. I. v Kamerunu. Samostatně vystavoval ve Španělsku, Argentině, Nigérii a v roce 2020 v polském Gdaňsku.
