Multidisciplinárního umělce Émila-Samory Fofanu proslavily pouliční fotografie afrických fotbalových fanoušků. Obyvatele Mali, Guineje nebo Senegalu na nich zachytil oblečené do dresů nesoucích jména slavných fotbalových hvězd. Série s příznačným názvem Champions League Koulikoro však neodkazuje pouze na obrovskou oblibu tohoto sportu v západní Africe, ale naráží také na řadu problematických témat, jako je obchod s nelegálním zbožím či touha mladých Afričanů na lepší budoucnost právě skrze dráhu profesionálního fotbalisty.
Fofana se narodil v roce 1996 nedaleko Paříže a jako svůj vzor uvádí německého fotografa Tobiase Zielonyho, známého svými snímky komunit na okraji společnosti. Než však vznikla fotografická série Ligy mistrů Koulikoro, věnoval se hlavně videu. Jeho francouzsko-malijský původ ho nicméně přivedl k projektu propojujícím Evropu se západní Afriku a od roku 2018 začal fotit lidi oblečené ve fotbalových dresech.
„Na začátku jsem fotil velkým foťákem a aranžoval lidi třeba před místem, kde bydleli. Brzy jsem začal mít pocit, že tomu něco chybí, že aby z toho vznikla pořádná práce, musel bych fotit lidi v reálných, neinscenovaných situacích,“ popisuje své začátky.
Začal tedy fotit na mobil, což mu umožnilo větší autenticitu. Mohl fotit v běžných situacích, fotky se staly méně formální a byly uvolněnější, také lidé, které fotil už neměli takový ostych. Někdy zase nechtěl, aby ho někdo zpozoroval, s mobilem byl nenápadnější a rychlejší a mohl fotit třeba ze své motorky. Lidé na jeho fotkách jsou často otočení zády, jiní naopak hrdě pózují s dresy svých sportovních celebrit. Kombinace inscenovaných a spontánních snímků umožnila Fofanovi fotit různé vrstvy obyvatel a ukázat vliv fotbalu napříč společností.
Postupně projekt přerostl v touhu zachytit všechny možné typy i kombinace, ve kterých afričtí fanoušci vyráželi do ulic, od sběratelských dresů až po ty nelegální, lišící se od skutečných mnoha přidanými motivy.
„
Lidé v Evropě o západní Africe moc nevědí, lidé zde ale patří k největším fanouškům evropských týmů, jaké jsem za celý svůj život viděl.
„Chtěl jsem vytvořit archiv všech triček, které jsem viděl procházet kolem,“ potvrzuje umělec. Projekt trval pět let, během kterých se Fofana postupně zaměřoval na různé skupiny obyvatel. „Trávil jsem dny s dělníky, od rybářů po automechaniky nebo kováře, abych zdokumentoval, jak se nosí fotbalové dresy jako pracovní oděv, a pak jsem se zaměřil na ženy nebo lidi v konfliktních zónách nebo ty, kteří chodí do mešity,“ vysvětluje.
Čím víc udělal Fofana fotografií, tím bylo zřejmější, jak obrovský vliv evropské kluby na africké fanoušky mají a jak důležitou součást života pro své obyvatele fotbal představuje. Hra se dostává přirozeně do veřejného prostoru, lidé o ní debatují se svými sousedy, dávají televize před domy, aby společně mohli sledovat zápasy.
„Lidé v Evropě o západní Africe moc nevědí, lidé zde ale patří k největším fanouškům evropských týmů, jaké jsem za celý svůj život viděl,“ myslí si umělec. „Největší fanoušci Realu nebo Barcy jsou v Casablance, v Bamaku, v Dakaru.“
Druhou rovinou, kterou tato fotografická série ukázala, je nelegální obchod s tímto typem zboží. Do afrických zemí se dostává přemíra falešných dresů, lišících se od originálů přidanými detaily nebo se jménem fotbalové celebrity na dresu týmů, za který nikdy nehrál. Podle samotného umělce se tak vytváří zcela nová fotbalová historie, která ve skutečnosti nikdy neexistovala. Objevují se i nečekané, smyšlené spolupráce fotbalových klubů s oděvními značkami, jako Manchester City s Louis Vuitton nebo francouzský Paris Saint-Germain s Chanelem.
„Viděl jsem mnoho dresů Tottenhamu s devíti hvězdami nad logem nebo nesprávně napsaným Arsenalem. Když vidíte Rooneyho na dresu Barcelony, je tam fiktivní aspekt, jakoby se fantazírovalo o přestupu, který se nikdy neuskuteční. Je to jako kdyby si trh mohl vytvořit svou vlastní mytologii“ říká Fofana.
Kromě globálních fotbalových hvězd jako je Messi nebo Ronaldo, se na dresech zdejších fanoušků často objevují fotbalisté s africkými kořeny, třeba bývalý útočník anglické Chelsea Didier Drogba, původem z Pobřeží slonoviny, či francouzský záložník „Zizou“ Zinedine Zidane s alžírskými kořeny, senegalský fotbalista Sadio Mané nebo křídlo anglického Liverpoolu Egypťan Mohamed Salah i N'Golo Kanté z malajské rodiny, který aktuálně reprezentuje Francii na právě probíhajícím fotbalovém Euru 2024.
Afričtí fotbalisté v Evropských klubech nejsou ničím výjimečným, nicméně v posledních letech jejich počet v týmech narůstá, což má vliv i na mladé Afričany a jejich rodiny. „Fotbal konkretizuje všechny sny mladých lidí, vždycky je tu touha dostat se do Evropy, hrát v Evropě, změnit svůj život,“ říká Fofana. Už šestnáct let starý článek v The Guardian ale píše o realitě, která tyto naděje provází:
.jpg)
Touha stát se profesionálními fotbalisty je patrná z počtu dětí, které se roku 2008 zúčastnily celokontinentálních zkoušek pro sportovní akademii Aspire v Kataru. Kolem 750 000 z nich, od Ghany po Keňu a Nigérii po Jižní Afriku, se utkalo v boji o přibližně 23 míst ve vytouženém fotbalovém programu společnosti Aspire. Mít v rodině profesionálního fotbalistu je pro africkou rodinu jako vyhrát v loterii, a tak i přes nemožné šance často tuto možnost volí a vyřazují děti z běžné školní docházky, aby se mohly plně soustředit na fotbal. Ani ti, co mají štěstí a dostanou se do Evropy však nemají vyhráno, pokud neuspějí, jsou zde často ponecháni napospas vlastnímu osudu.
Fotografickým cyklem vzbuzujícím mnoho otázek nicméně Fofaova tvorba nekončí. V loňském roce uvedl například ve spolupráci se značkou Adidas sérii Three Stripes, jejíž součástí jsou funkční fotbalový qamis, bílá muslimská košile se zlatými pruhy a znakem Adidas, která chce mužům poskytnout pohodlí nejen hřišti, ale i při modlitbě.
