Projekt Swimming Women je série fotografií Ivany Dostálové, jímž se snaží posílit ženské sebevědomí a zahnat stud, který pohled na naše tělo často vyvolává. Série fotografií zachycuje plavkyně, se kterými se setkala při návštěvách v bazénu Podolí a ukazuje jednotlivé příběhy každé z nich. Její snahou je osvobodit ženy od negativních pocitů a umožnit jim plavat s důvěrou a pohodou, bez ohledu na jejich postavu či věk. Projekt zároveň přináší důležité téma empowermentu a duševního zdraví, které je aktuální nejen ve světě sportu.
Projekt nazvaný Swimming women je série portrétových fotografií, na kterých můžete vidět ženy, plavkyně z bazénu Podolí. Celkem zachycuje 30 různých žen, každou se svým jedinečným příběhem, jenž vypráví o jejím vztahu k plavání, ale také k sobě samotné.
.jpg)
Na začátku byl bazén
Prvotní myšlenka projektu se zrodila v momentě, kdy se fotografka stala pravidelnou návštěvnicí Podolského bazénu. Právě zde potkávala ostatní plavkyně a proto ji napadlo tyto ženy zdokumentovat. „Myšlenka na projekt nevznikla náhle, ale rozvíjela se postupně v průběhu posledních pěti let, během kterých jsem chodila plavat do Podolí. Postupně jsem naciťovala, navnímávala a pozorovala prostředí a nejrůznější typy žen, které jsem zde potkávala,“ popisuje Ivana. Vznikla tak série fotografií, které se zaměřují na body empowerment a ukazují tyto ženy v jejich přirozené kráse, zároveň reflektují jejich vztah k plavání, svému tělu, ale i k tomu, jak se v prostředí plaveckého bazénu cítí. Sama fotografka říká, že pocity, které ji k projektu vedly se jí slovy popisují velmi těžko, je třeba je zažít: „Vejdete do šaten a vidíte ženy nejrůznějšího věku i tvarů postav, některé přicházejí o holi, některé potkáváte každý den, v tu samou hodinu. Plavání se stalo součástí jejich každodenního rituálu, plavat chodí pravidelně dokonce i paní zcela slepá. Vidíte zde odkrytě vše fyzické, co se jinde v dnešní době a dnešním světě skrývá a schovává.“
Ivana pomocí fotografií ukazuje, že plavání je pro všechny. Ženy se často zdráhají vstoupit do prostředí plaveckých bazénů kvůli obavám z vlastního vzhledu, postavy v plavkách nebo nedostatečné kondice. Avšak ve své sérii fotografka dokazuje, že tyto obavy jsou zbytečné a mnoho žen jen brzdí v tom učinit první krok. A dodává:
„
Ať jsme kdokoli a ať jsme si prošly čímkoli, ať máme jizvy na těle či na duši – voda nás přijme a obejme takové, jaké jsme.
Komunita je silnější než obavy
Fotografka se ve své tvorbě dlouhodobě zaměřuje především na dokumentaci žen, což je jeden z důvodů, proč v sérii fotografií nevidíme žádné muže, ačkoliv téma by se mohlo týkat i jich. Dalším důvodem je praktická stránka věci, a to ta, že jako návštěvnice přicházela fotografka s ženami pravidelně do styku téměř ihned po vstupu, v momentě, když vstoupí do šaten, kde také dochází k prvnímu sdílení nahoty a s tím spojených pocitů i obav, jak sama vysvětluje: „Právě šatny, ještě více než samotný bazén, kde se již více každý jednotlivě ve vodě soustředí na svůj osobní vesmír, představují ono zákulisí, sdílení příběhů, tvorbu komunity, sdílenou nahotu, atmosféru, do které se fotograf musí přirozeně napojit a nasát ji tak, aby byl schopen vytvořit osobní a hluboký projekt.“
Samotné ženy oslovila fotografka pomocí letáčku s výzvou k účasti na projektu. Ženy se tak přihlašovaly samy. Motivací jim byl především pocit nabídnutí podpory ostatním ženám. Focení následně probíhalo jak v prostorách podolského bazénu, tak v ateliéru fotografky, který má doma. „Trochu netradičně jsme v prostorách bazénu fotily převážně mimo vodu a u mě v ateliéru jsme potom vyjadřovaly pocity ve vodě při plavání,“ dodává Ivana a zároveň vysvětluje, že z žádnou žen se předtím neznala a ani neprobíhala informační schůzka o tom, jak focení bude vypadat: „Vztah jsme navázaly až v průběhu focení, kdy fotím velmi nablízko a považuji vztah mezi fotografem a focenou v tomto případě za hluboce osobní. Hodně lidí se mě ptá, jak je možné, že na mých fotografiích vypadají ženy tak, jako bychom se již předtím dlouho znaly, jak je možné, že jsou tak uvolněné. Je to způsob mé práce, je to forma fungování mě jako člověka, kdy dochází k určitému druhu napojení a formě sdílení mezi mnou a tím, koho fotím, v průběhu focení. Se ženami jsme v rámci projektu nafotily různé typy portrétů, propojovaly jsme fotografii s ručně psanými texty, vyjadřovaly pocity a emoce, takže vedle zachycení fyzické podoby těla a postavy, vzniklo i vizuální zachycení duše každé z žen zpracované do hlubší psychologické fotografické studie.“
.jpg)
Podpůrné poselství
Důležitým prvkem projektu jsou také psané texty, které mají vyjádřit poselství plavkyň a poskytnout ostatním ženám větší motivaci překonat své vnitřní překážky. „Zvedla se taková lidská vlna, kdy mi ženy začaly psát své příběhy o vodě a plavání, v některých případech v dopisech i naprosto otevřeně a upřímně otevíraly své niterné pochybnosti o svém těle i své osobní příběhy. Měla jsem velkou radost, že projekt dokázal ženy takto otevřít, a že v nich dokázal vyvolat pocit bezpečného prostoru, kde je nikdo nebude nijak posuzovat ani hodnotit,“ popisuje Ivana své pocity.
Projekt Swimming Women nám otevírá dveře do plavecké komunity a poskytuje jedinečný pohled na prostředí plaveckých bazénů, abychom si uvědomili, jakým fascinujícím fenoménem plavání je. Zároveň také přibližuje lidskou stránku tohoto sportu. Už nevidíme anonymní plavkyně, které se snaží dosáhnout dokonalé postavy, skvělého výkonu nebo bezchybného stylu. Naopak nám ukazuje, že naše obavy a nejistoty jsou často podobné a můžeme je sdílet, dokonce i v tak intimních a zranitelných okamžicích, jako je převlékání v dámských šatnách.
A jak celý proces vnímala sama fotografka?
„
Mně focení Plavkyň přineslo hlavně mimořádná lidská setkání. Každá z žen je jiná, každá z žen mě něco naučila – o životě, vodě, plavání, ženskosti, hrdosti, odvaze... různé názory, pohledy i hlubokou lidskou moudrost.
A dále popisuje: „v průběhu práce na projektu jsem si zvědomila, že to bylo právě plavání a bazén, které mě samou odnaučilo studu, kde jsem já sama v ženských sprchách začala přijímat nahotu jako něco zcela přirozeného, což tak rozhodně nebylo vždy dříve v mém životě. Zároveň se můj pohled na plavání a bazény ještě více zosobnil, chodím nyní plavat ne do anonymního bazénu, ale cítím se v bazénu jako doma. Také jsem začala venku v přírodě plavat stále častěji nahá a cítím se tak velmi přirozeně a žensky.“
Autorka dodává, že projekt rozhodně nepovažuje za uzavřenou kapitolu, ba naopak. Momentálně na něj plánuje navázat nahlédnutím do komunity otužilkyň chodících plavat do Vltavy. Ve venkovním prostředí navíc také počítá s tím, že bude snadnější přiblížit se nejen plavkyním, ale i mužům plavcům, a tak se možná stane, že do portfolia umělkyně přibudou i mužské portréty. Ráda by svou prací i nadále ukazovala vhled do komunity, která je jí velmi lidsky blízká. „Sama o sobě funguje na principu jednoho z hlavních poslání mého projektu; ukázat vodu a plavání jako inteligentní systém a typ úniku a bezpečného prostoru v dnešní hodnotící a výkonově orientované době, kde, jak jsem měla tu možnost poznat, plavecká a otužilecká komunita funguje jako otevřená mateřská náruč, která každého přijme bez ohledu na jeho fyzickou podobu, tvar postavy, věk, zdraví, nemoc, či handicap, a ve které nikdy nikdo nezůstane sám,” dodává.
Ivana Dostálová, fotografka pocházející z Jablonce nad Nisou, od roku 1998 žijící a působící v Praze i v zahraničí. Absolvovala studium biologie, později také získala doktorát z fyziologie a neurobiologie na Karlově univerzitě. V roce 2013 se rozhodla profesionálně věnovat fotografii a založila studio Voitopi Photography, které se zaměřuje na uměleckou, komerční a dokumentární fotografii. Ve svém portfoliu má různorodé projekty. K těm nejznámějším patří série fotografií nazvaná „My Prague“, ve které zachycuje atmosféry Prahy i důležité události, nebo série fotografií ve které se zaměřila na dokumentaci zákulisí Onkogynekologického centra Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a historické budovy "U Apolináře", jenž později vyústila v knihu „The stories behind hospital walls“. Kromě těchto témat se také od roku 2014 věnuje fotografování dětského tance a baletu v časosběrné sérii „First steps“. V posledních letech se věnuje i psychosociálním projektům, The Self Study a terapeutickému potenciálu fotografie, absolventka PGCert Therapeutic Photography na Robert Gordon University ve Skotsku. Dvojnásobná držitelka nominace v soutěži Czech Press Photo, v roce 2023 shortlisted v soutěži Sony World Photography Awards.
