MUSA: Mapy duše

TEXT: MAREK GREGOR

MG Vyrůstal jste mezi sportem a uměním. Kdy a jak ve vás získávalo jedno převahu nad druhým?
LM Jako úplně malej, na chalupě, si vybavuju, jak celá širší rodina byla venku, ale já se usadil v hlavní světnici u stolu a kreslil si drobné repetitivní kresby, něčím podobné těm, které dnes dělám v denících. Svým způsobem podobné pocity, ale o nějakou dobu později, jsem zažíval v hokejové bráně. Někdy v šesti máma chtěla, ať se s bratry naučíme bruslit, a mě to z nějakého důvodu hned táhlo do branky, asi potřeba individuální pozice v kolektivu. Možná že mě lákal archetyp brankářské masky, ten hrdina, být za ní schovaný, ale jako malej kluk jsem žádné ambice neměl.

MG Kdy přišly?
LM V patnácti. Nejdřív přišli ze Sparty, ale na Hvězdě Praha, kde jsem hrál, řekli, že ne. Pustili mě až po dalším půl roce, když se ozvala Slavia, asi že tam tehdy byla lepší mládež. Pamatuju si, že tenkrát za mě poslali peníze a nějaké kluky. Myslím, že za přesunem stál Jaromír „Česťa“ Šindel, bývalý reprezentační brankář, který měl na starost mládežnické reprezentační gólmany a nějak mě objevil. Já se tou dobou rozhodoval, jestli půjdu na střední výtvarnou, chtěl jsem na Hellichovku nebo na Hollarku, ale tam mi řekli, že s hokejem by to byl problém. A tak vyhrál hokej, šel jsem na obchodní akademii, ale pak od druháku, když nás s Jakubem Klepišem ještě jako dorostence převeleli do áčka, které trénovalo i dopoledne, jsem do školy už moc nechodil, měl jsem individuální plán.

MG Hokejová Slavia tou dobou prožívala historicky nejúspěšnější období, patřila mezi nejlepší české týmy, získala i dva tituly mistra extraligy… 
LM Tehdy to na Slavii šlapalo, byla výluka v NHL, hráli tam i Žigi Pálffy, Pepa Vašíček, Jozef Stümpel, Pepa Beránek, Franta Kučera, Radek Duda, Jarda Špaček, Tomáš Vlasák… V sezoně 2004/2005, když jsem dělal dvojku Petru Fraňkovi, jsme se stěhovali do Sazka (dnes O2) areny, která byla ve zvláštním zaváděcím modu, při vstupech kontroly jak na letišti, takže jsme byli trošku testovací figurky. Ale obecně zážitek, nicméně pak jsem se v jedenadvaceti letech rozhodl, že skončím.

MG Jak to probíhalo?
LM Měl jsem pořád platnou smlouvu. Sám jsem pořádně nevěděl, co se děje, nechápal to nikdo. Intuice, poslouchal jsem sám sebe, věděl jsem, že už v hokejovém prostředí být nemůžu, že jsem tam nešťastnej. 

MG Četl jsem, že definitivně jste se rozhodl na nějakém hardcorovém koncertě ve strahovském klubu 007.
LM Mám dva mladší bratry, jeden z nich, Martin, profesí terapeut, tenkrát hrál v hardcorové kapele Lakmé a já díky němu začal chodit na sedmičku. Poznal jsem tam úplně jiné prostředí, jinou kulturu. Lidi tam řešili totálně jiné věci – muziku, různé benefice, veganství, nejrůznější sociální témata, na to jsem vůbec nebyl do té doby zvyklý.

„

Představte si: po večeru stráveném tam jsem ráno přišel do šatny, dvě totálně rozdílná prostředí.

Sport mám i doteď šíleně rád, ale napadalo mě: „V tomhle budeš ještě dalších patnáct nebo dvacet let?“ Myslím, že tehdy mi přišlo, že jako člověk stagnuju, že jsem chtěl znát i něco jiného. Došlo mi to, když jsem začal tetovat, byl jsem jak houba, všechno jsem extrémně nasával. 

MG Jak dlouho přestup od ledního hokeje do tatérských salonů trval?
LM Asi rok, já si totiž myslel, že když s hokejem skončím, budou na mě všichni všude čekat s otevřenou náručí. A hle, najednou jsem zjistil naprostý opak. Pamatuju si, jak jsem se tehdy zastavoval u kulturních programových plakátů FAN, vyvěšených na každé zastávce tramvají a autobusů, a říkal si: Tohohle bych chtěl být součástí. Až pak jsem jednou šel na tetování k Peteru Bobkovi, což mi změnilo úplně všechno. Asi mě nějakým způsobem uhranul a já si uvědomil, že přesně tohle mě fascinuje.

MG A začal jste se postupně propracovávat k unikátnímu stylu abstraktní tatuáže.
LM To ještě chvíli trvalo. Začal jsem relativně přirozeně, klasicky doma. Dal jsem si nohy na stůl a kreslil na stehna. Napoprvé samozřejmě s nešťastným výsledkem. Pak začaly chodit první oběti, kamarádi. Ale všichni chtěli klasické stínované lebky… Jako včera si pamatuju zlom, kdy jsem si uvědomil, že můžu k tématům přistoupit svobodněji, autonomně. Tak jsem navrhl svou první autorskou věc a vytetoval si ji. To ještě nebyla úplná abstrakce, ale volná disciplína určitě. Přestal jsem se snažit naplňovat očekávání, která lidé ohledně tetování mají. Přestal jsem se snažit dostat do škatulky tetování nebo tatér, chtěl jsem nechat vzniknout něco opravdu osobního, něco, co se vymezovalo vůči mainstreamu v tetovací subkultuře. Tehdy jsem si uvědomil, že není důležité trendy následovat, ale vytvářet
je. I nevědomky. 

MG Krátce nato, někdy v roce 2008, jste nastoupil do Triba – tehdy nejprestižnějšího tetovacího studia. 
LM Měl jsem velké štěstí, že tou dobou do Prahy přijeli dva kluci z Bruselu – Kostek Stekkos a Jef Palumbo, zakladatelé La Boucherie Moderne, tehdy zásadního studia pro světovou scénu, které kumulovalo jakési jádro nové tetovací vlny. Patřili mezi nejradikálnější tatéry vůbec. Původní profesí grafici a ilustrátoři. Oni mě tady objevili, z jejich pohledu byly věci expresivnější, víc gestické. Vzali si mě tak trochu pod křídla a já s nimi začal jezdit po světě na tattoo conventiony i soukromé tetovací výlety. Jeden třeba proběhl v Ženevě v zasquatované policejní stanici, dnes skejtovém muzeu. Už tenkrát tam byla menší U-rampa, ve které Kostek jezdil na kole a já u toho tetoval. Ale jak hodil tlamu, jeho kolo mě trefilo do ruky a čára najednou byla delší, než se předpokládalo. Myslím, že si mě chtěli vychovat jako parťáka nebo následovníka, ale postupně, jak se můj přístup vyvíjel, cítil jsem potřebu soustředit se na to své, zůstat na jednom místě, abych se lépe mohl koncentrovat na samotnou práci.

MG Vrátil jste se do Česka a konečně se začal věnovat abstraktnímu tetování?
LM Myslím, že klíč spočíval v komunikaci s klienty. V Tribu sice pracovali špičkoví tatéři, tetovali patnáct i dvacet let, ale neměli v práci takovou volnost jako já, i když jsem za sebou měl ani ne rok praxe. Roli rozhodně hrál i fakt, že jsem klientům dokázal vysvětlit své představy do detailů a kladl důraz na dialog, který považuju za klíčovou část tetovacího procesu. Lidé mi to vraceli důvěrou. Tvorba se mi tehdy pod rukama vyvíjela týden od týdne, lidé po čase odcházeli s dlouhými lineárními motivy. Ty vznikly pragmaticky, dlouhé čáry jsem původně začal využívat k rozvržení kompozic, jako podklad pro vznikající kresby. Ale pak se postupně konkrétní výjevy začaly vytrácet, až zůstaly samotné linie. Tehdy mi došlo, že jsou založené na anatomii, na tvarosloví klientova těla a na energii, kterou vynášely ven, na povrch. Začal jsem jim říkat MAPY DUŠE. A jejich síla? Asi proto, že tetování je rituál. Jedna z vůbec posledních a zároveň nejdostupnějších možností vykonání rituálu v naší společnosti.

Přečtěte si celý článek v tištěném magazínu Sport in Art.
Můžete si pořídit aktuální číslo nebo si tištěný magazín výhodně na rok předplatit.