Lubomír Typlt: Výhodou umělce je, že cítí, do jakého díla investovat

Potkali jsme se na výstavě Art Grand Slam: Uvnitř pohybu v pražské SmetanaQ Gallery, která prezentuje dvě z jeho velkoformátových maleb. Výstava je k vidění do 17. 3. 

Řekni nám něco o tom, jak ses dostal k malbě. Vím, žes studoval ilustraci na UMPRUM, malbu na FaVU, pak v Düsseldorfu. Jak to ale všechno začalo? 

V devadesátých letech byla malba médium, které nemělo na růžích ustláno. Pro mě bylo příjemné, být v té době v Düsseldorfu na akademii, kde studoval třeba Gerhard Richter. Tamní prostředí bylo malbě nakloněné a neřešil se žádný boj s predikcí, že je malba mrtvá, což tady bylo heslo, které pořád všichni opakovali. Jak se chcete vyvíjet v prostředí, které od začátku říká, že máte dělat něco jiného? Z toho důvodu si myslím, že jsem se rozhodl velmi rozumně. Dneska už se to zase změnilo a často právě ti, kteří tenkrát malbu napadali, se dneska zase vezou na vlně, kdy je o malbu opět zájem. Převlékli kabát a tomu se trochu směju. 

Malba se v posledních letech těší rostoucímu zájmu.

Malba je na vzestupu minimálně posledních 10 let. S nástupem Neo Raucha nebo Daniela Richtera v Německu se figurace vrátila zpátky do zorného pole lidí, galeristů a hlavně sběratelů. A došlo to i sem. Když jsem se rozhodl, že budu studovat v Německu, bylo to i z toho důvodu, abych neopakoval český model „když je něco venku úspěšného, začne se to tady dělat taky.“ 

Když se ještě vrátím úplně na začátek, vždycky jsi věděl, že chceš malovat?

Moje máma je amatérská malířka a navíc jsme doma měli knížky o Goyovi, Repinovi, Šiškinovi... Koukali jsme do nich s bráchou jako děti a to mě strašně ovlivnilo. Už na základce jsem věděl, že se chci věnovat malířství a šel jsem na přijímačky na Hollarku, potom na UMPRUM na ilustraci. Na malbu jsem si nevěřil, protože jsem nerozuměl tomu systému a akademie mi byla de facto nesympatická skrze Knížáka. Nicméně už jako čtrnáctiletý kluk jsem obdivoval Načeradského, to byl pro mě prostě pánbůh. Když nám Šalamoun na Umprum řekl, jestli někdo chce na výměnný pobyt k Načeradskému na FaVU, vystřelila mi ruka rychleji, než můj mozek vůbec stihl reagovat. Tehdy už jsme měli WWW Neurobeat, které dobře fungovaly, tak jsem byl na vážkách, ale vášeň pro umění byla tak veliká, že jsem do Brna nakonec šel. 

Jaký byl?

S Načeradským jsme si padli do oka. Byl neuvěřitelně impulzivní a rázný, co si myslel, to i řekl. Dneska už můžu říct, že jsme si byli navzájem sympatičtí. Když umíral, věnoval mi svoje barvy. 

„

Na smrtelné posteli řekl rodině, že by si přál, abych dostal jeho barvy. Tak jsem pak brečel.

Studovat u něj mi opravdu hodně dalo. Cítím k němu stále nějaký dluh, který se snažím splácet. Načeradský byl klíčová osobnost a bude doufám v brzké době doceněn, snažím se o to, kde můžu. 

Dlouho ses tam ale neohřál, je to tak?

Už když jsem byl u něj, pošilhával jsem po Německu. Bylo mi 20, byly otevřené hranice a všichni jsme chtěli vidět západní umění. Jel jsem do Berlína, kde byla zrovna retrospektivní výstava Georga Baselitze a Lovise Corintha a mně prostě spadla čelist. Pro mě byli směrodatní malíři jako Kubišta a další, kteří nikdy nemalovali komerci. V Německu jsem najednou viděl, že ten model nelíbivého umění, je normální. To mi dalo obrovský impuls a chtěl jsem tam studovat. U Načeradského jsem byl vlastně jenom rok, pak jsem jel na akademii do Düsseldorfu. To byla dost klika. Ještě tenkrát nebyl internet, takže jsem ani pořádně nevěděl, kdo na akademii učí. Věděl jsem hlavně o Markusi Lüpertzovi a Magdaleně Jetelové, která mi řekla, ať se tam zajedu podívat během klauzur. Měl jsem ale tehdy asi jen pět obrazů, šel jsem k Načeradskému rovnou z ilustrace, takže jsem neměl žádné velké portfolio a obrazy, kterými jsem se prezentoval byly mrtvé kočky. Byl jsem pěkně nervózní, ale potkal jsem na chodbě Lüpertze a když jsem mu to ukázal, říkal, že to je dobrý a můžu jako hostující student přijít. Prvně jsem tedy byl u něj, potom u Gerharda Merze a skončil jsem u A. R. Pencka. Penck byl úžasný lidský, bylo tam skvělé prostředí, měl obrovský nadhled. 

Nacházíme se na výstavě Art Grand Slam: Uvnitř pohybu. Jsme obklopeni díly, která jsou inspirovaná pohybem a sportem. Co sis poprvé pomyslel, když tě oslovil Petr Vaňous, aby ses výstavy zúčastnil?

Mě to zase tolik nepřekvapilo. Chápu tu souvislost s koly, i když je to trochu komplikovanější. Přijde mi docela vtipné, že tyto obrazy oslovují především lidi, kteří jezdí na kole, dokonce i špičkové cyklisty. Jeden z těch obrazů má třeba i pan Kasper, který vedle něj má postaveno stoje luxusní závodní kolo. Přijde mi to trochu srandovní, protože já ty kola maluju s trošku jiným pozadím. 

Motiv kol se v tvé tvorbě často opakuje. Dokonce jsi ho přetavil do objektu. Chtělo by se ti prozradit, co za ním stojí, nebo tuto metaforu necháme otevřenou?

Někdy kolem roku 1998 jsem hledal, co chci malovat. Zajímalo mě tenkrát hlavně konceptuální umění a ready-mades. Jsem velký fanoušek Marcela Duchampa. Zároveň mám rád malbu, takže šlo jen o to, vymyslet, jak to skloubit. Sestavil jsem tehdy objekty. Očesal jsem staré kolo a pověsil na něj konve. To byl vlastně první obraz a k té myšlence kola se vracím víceméně celou svou tvůrčí dráhu. Kola u toho bicyklu se potom vyměnila za sudy. Jednoho dne jsem pak kreslil v ateliéru a snažil se vymyslet nějakou novou kompozici a najednou deštníky, které jsem maloval někdy v roce 2015, k tomu kolu doputovaly. Uvědomil jsem si, že když se člověk dívá na ten deštník, je to osmiúhelník. Ten zredukujete a najednou to funguje jako kolo. Šel jsem k tomu samozřejmě taky trošku přes kunsthistorii. Ale vznikl novotvar, který dobře funguje.

Co říkáš na koncept výstavy platformy Sport in Art?

Myslím, že ten koncept vlastně velice dobře funguje. Když si vzpomeneme na futuristy, na Gončarovovou s Cyklistou. Jsou to všechno silná témata. Analýza pohybu je u futuristů přítomná. A když se někomu podaří na ten pohyb jít ještě trošku jinou cestou, tak můžou artefakty dobře fungovat. Ani nemusí být na samotném sportu taková váha.

Když mluvíme o sportu, prý na něj nemáš úplně nejlepší vzpomínku. Rozrazil sis při sportování ret a nemohl jsi pak být trumpetistou. 

To je pravda, to jsme takhle jednou byli u Ondřeje Anděry, zpěváka WWW Neurobeat, doma. Pár koncertů s námi tehdy zpíval jeden Rom, který byl hodně namakaný. Předvedl klik s tlesknutím, což jsem pak musel vyzkoušet taky. Akorát jsem to nestihl. Takže jsem pak ležel s rozraženým rtem na dlaždičkách. Zničil jsem si nátisk na trumpetu a bylo to vážný, opravdu jsem pak už nemohl hrát, ať jsem dělal, co jsem dělal, nevytáhl jsem výšky. Jizva ztvrdla a ret se unavil. Byla to tehdy sice taková legrace, ale zaplatil jsem za to teda hodně. 

Momentálně prý chystáš výstavu španělského muralisty Aryze. Čím tě tak oslovil, že ses ho rozhodl přivézt do Česka?

Když jsem mluvil o svých začátcích, nastínil jsem, že jsem vyrostl na Goyovi, ale také na Velasquezovi, celkově mám španělské umění dost pod kůží a strašně si ho vážím. Díky Instagramu jsem objevil Aryze a hodně se mi líbilo, co dělá. Sledoval jsem ho asi dva roky. Mám kolem sebe okruh přátel, ve kterém si vyměňujeme tipy na umění, které se nám líbí, a tak jeden kamarád, sběratel Martin Procházka, napsal Aryzovi, ať mu pošle ceník. Potom se mě zeptal, jestli bych neměl chuť s ním jet do Aryzova ateliéru, což jsem hned odsouhlasil. I když jsem jeho věci měl už nastudované, naživo mě jeho obrazy naprosto uchvátily.
Kvalita jeho tvorby je hodně vysoko. Oslovili jsme ho v době, kdy je to ještě vůbec možné a nabídl jsem mu, jestli by nechtěl u nás vystavovat. Trvalo asi čtyři měsíce, něž mi to potvrdil. Před vánoci přijel, prohlédl si Villu Pellé a podepsali jsme spolupráci. Myslím si, že to bude v Česku velká událost. 

Nemáš chuť některé z jeho děl sám vlastnit?

Jeden obraz jsem si od něj koupil. Myslim si, že je to jeden z nejlepších obrazů, co zatím namaloval. Jeho tvorbě hodně věřím a myslím si, že ta výstava bude skvělá. Chtěl bych českému publiku ukázat malbu v té nejlepší kvalitě. 

Prodáváš své obrazy sběratelům, ale sám taky sbíráš. Co máš například ve sbírce?

Dalo by se říct, že jsem sběratelem už nějakých 15 let a vždycky jsem se strefil. Vždycky jsem sbíral věci od umělců, kteří ještě nebyli docenění. Kdysi mě třeba oslovil Honza Poupě, jestli bych mu dělal oponenturu. S díky jsem odmítl, protože jsem na to neměl čas, když mi pak ale ukázal svoje věci v ateliéru, byl jsem v úžasu. Koupil jsem pak od něj celou diplomku. Dneska už jsou to po deseti letech ikonické obrazy. Honza chtěl pracovat a chtěl prodávat, chtěl se živit malováním. Nedávno vydražil svůj obraz u Kodla za 780 tisíc. Mám radost, když se umělcům daří.

„

Jsou tady špičkoví malíři. Když můžu, rád si od nich obrazy koupím. Především v době, kdy to potřebují.

Když si vzpomenu na to, jaké jsem sám měl na začátku existenční problémy… Začal jsem prodávat až v pětatřiceti. A sběratelé, kteří mě tenkrát podpořili, jsou dneska už moji velice blízcí přátelé. 

Ale je to trochu riziko.

To mě na tom baví. Kupujete si dílo, které ještě nemá cenu na trhu, takže s ním nemůžete okamžitě někam běžet a přeprodat ho. Umělec se potřebuje rozvíjet a přece nechceme, aby tady malíři, jako třeba tenkrát Kubišta, umírali hlady. Nebo jak skončil Alén Diviš? To je katastrofa. Já mám asi trochu výhodu, že jsem malíř a možná nějak víc poznám, co je dobré a co špatné a pokud můžu někoho upozornit na dobré umění, tak to rád udělám. 

V jednom z evropském států prý funguje pravidelná finanční podpora umělce od státu.

To je cesta do pekel. Tento systém byl v Holandsku a skončilo to tak, že Holandsko má plné sklady bezcenných obrazů. Umělci dostávají rentu za nic a jejich vývoji to nijak nepomohlo. Člověk si to musí nějak obhájit. Není možné aby z akademie vyšli lidé a hned pak dostávali mzdu. Dotace potom zničí konkurenční prostředí. Už v Holandsku se potvrdilo, že to byla špatná cesta. 

Že se mi nějaké dílo opravdu líbí většinou poznám podle toho, že to se mnou začne něco dělat, rozvibruje se mi vnitřek těla a cítím jakési vzrušení, nakopnutí. Máš to podobně a rozhoduješ se právě i na základě tohoto faktoru o svém budoucím díle do sbírky?

Jasně, to jsou ty receptory, kdy člověk cítí, že obraz má sílu, to je strašně důležité. Když vidím dobrý obraz, tak mě to fakt zvedne ze židle. Je to velká síla, když je to dobře udělané a vidím za tím navíc i myšlenku. Třeba Gerhard Richter říká, že umění je forma víry. Dovolil bych si tvrdit, že pro lidi, kteří mají rádi umění, jsou umělci opravdu určitá božstva. Třeba pokaždé, když člověk vidí Picassa… 

Pamatuji si, když jsem tvoje obrazy viděla poprvé. Bylo to Galerii ARS a byla jsem tam tehdy pěkně dlouho, takový nával energie z obrazů jsem do té doby naživo asi nezažila.

To mě velice těší, to byla tehdy poměrně klíčová výstava. Byla to první výstava, kterou mi uspořádala galerie takového velkého jména. Bylo to během studia u Načeradského, do školy tehdy přišel pan galerista Josef Chloupek, který měl fakt skvělé oko, vystavoval vážně skvělé umělce. Já jsem byl tehdy mladý student, který namaloval zatím jen pár věcí, což byly hlavně mrtvé kočky a mrtví ptáci. On za mnou ale přišel a řekl mi, že by mě chtěl vystavit. To ale dost naštvalo starší umělce ve škole a ti mi pak dávali pěkné kapky. Odvděčili se mi třeba tím, že jsem jako jeden z mála dostal za diplomovou práci za dvě, což ale způsobilo, že jsem si nemohl zažádat o stipendium v Německu a hodně věcí mi to tím zkomplikovalo. Se mstou některých umělců tady jsem se potýkal dost dlouho. 
Myslím si ale, že tím, že člověk bude někomu závidět nebo mu házet klacky pod nohy, ho stejně nezastaví. Jenom ho posílí. Já jsem pak jel jako parní válec a makal na sobě. Protože pokud chcete prorazit, musíte bojovat, i když se s vámi nikdo nemazlí. 

Právě překážky můžou člověka hodně vyhecovat.

Určitě. Třeba Marcus Lüpertz, který pětadvacet let dělal rektora na Düsseldorfské akademii, tam také sám studoval. Někdo mu tam tehdy ale řekl, ať si vezme svých pár nevydařených děl a padá pryč, on šel, za dvacet let se tam ale vrátil jako rektor a šéfoval tomu.

„

Umělci musí být zabýčení. Obzvlášť když jsou mladí, musí se umět vymezit a představit světu hrdě svůj myšlenkový okruh, který zpracovávají.

Máš pocit, že české galerie a sběratelé tady dostatečně podporují umělce a kupují si jejich díla?

V Čechách je poměrně hodně sběratelů, a to dokonce historicky. Vždy tady byly velké sbírky a končila tu častokrát i velká zahraniční jména. Když tady kdysi vystavoval Edvard Munch, koupil si jeho dílo sochař Stanislav Sucharda. Umělci pro to mají oko. Byly tady skvělé světové výstavy. Když jsem v Národní galerii provázel jednoho z nejdůležitějších galeristů osmdesátých let, Michaela Wernera, řekl mi, že máme lepší sbírky než v Kolíně nad Rýnem. Máme tu Picassa a podobně, ale nikdo to neví. 

A co tvoje sbírka, nechystáš se udělat výstavu? Bylo by zajímavé nahlédnout pod pokličku tvého vkusu.

Možná se tomu časem nevyhnu. Vždycky, když někomu řeknu, která jména mám ve sbírce, tak se docela podiví. Třeba Alexander Tinei, pořídil jsem si ho v době, kdy to jeho umění ještě tolik žádané nebylo. Vždycky se pro něco strašně nadchnu. Na ty peníze, které za to v té chvíli dáte, brzy zapomenete. A pak, když ty umělci vystřelí nahoru, jako právě teď Tinei, tak si říkáte, jak je možné, že to tehdy vidělo jen tak málo lidí. Teď se mi naposledy podařila extra trefa. Německá malířka Simone Haack, kterou jsem během Covidu pozval na společnou výstavu do DSC Gallery. Lidi byli trochu rozpačití nad tím, co dělá. Její díla teď zrovna ale stoupají jako raketa. Před chvílí jsem si například zrovna koupil obraz od Rema Greca. 

Myslíš, že si čeští umělci umí udělat cenu?

Cenu určuje trh. Já jsem si koupil Greca překvapivě za nižší cenu, než jsou tady běžné ceny některých lokálních umělců. Přitom Remus Grecu je v evropském měřítku jakoby větší jméno. Je důležité si nezaměňovat cenu obrazu za jeho kvalitu, to by byla chyba. Cena obrazu se mění v čase. 

Může umělci ublížit, když ho zastupuje některá galerie?

Ublížit mu to může jenom v případě, že ta galerie je špatná. Když se dostane do špatných osidel, může ho to zničit. Pro laika je trh s uměním opravdu velice nepřehledný. Může to být cesta nahoru, ale i dolů a ten umělec se v tom musí orientovat, musí vědět, kde chce vystavovat a kde ne. 

Tobě se nestalo, že bys někdy šlápl vedle?

Já jsem vždycky ty informace sbíral od lidí, kteří se na uměleckým trhu pohybují. Ale jo, jednou se mi stalo, že jistý aukční dům si ode mě koupil patnáct obrazů s tím, že půjdou do sbírky a místo toho šly okamžitě na trh. Trvalo mi tři roky, než se to vyčistilo. Někteří lidé jsou úplně bezskrupulózní, jste pro ně produkt. Ale teď už to vím a spoustě mladým umělcům jsem radil, na co si mají dávat pozor. Když vám někdo rozbije cenu hned na začátku, tak se to blbě hojí.

Máš také úspěšný hudební projekt WWW Neurobeat, který se zformoval už v devadesátých letech. Svým projevem jste na české scéně naprosto unikátní. Chystáte teď zase koncerty, což je pro nás fanoušky, skvělá zpráva.

Jsme teď s Ondřejem na perfektní vlně, děláme novou desku. Mám z toho radost. Známe se už asi od patnácti, někdy mi to připadá jako hodně dlouhé manželství. Teď jsem to zrovna poslouchal v ateliéru a říkal jsem si, že jsem moc rád, že jsem toho součástí a že jsme to vydrželi. Je to tvrdá práce, spousta času a velká zodpovědnost. Když si člověk nasadí laťku vysoko, dá se pod ni jednoduše spadnout. Je za tím sice hodně práce, ale hodně mě teď ta práce baví.

Vidím tam jistou paralelu, hudba WWW Neurobeat je, podobně jako tvoje obrazy, plná živé energie, která však někdy působí trochu zneklidňujícím dojmem.

To zneklidnění je pro mě důležité, protože potom s vámi obraz začne komunikovat. Umění, které jsem vždycky obdivoval, mi vlastně nikdy nebylo úplně po chuti. Mám například hrozně rád nedoceněného malíře Františka Janouška. Jsou to syrové obrazy bez společenských nánosů, které se zrovna v té době nosily. Odhalují nitro. Umění, které mě oslovuje, ukazuje člověka v jakési nelichotivé podobě. Lidem z klasické konzumní společnosti, kteří mají ta svoje hezká auta a kabelky, nechutná kafe, když se podívají na můj obraz. A to mě právě baví. 

Názvy tvých obrazů jsou úryvky textů skladeb WWW Neurobeat, je to tak?

Často to tak je. I ty texty jsou, stejně jako obrazy, mírně dada. A baví mě, že se to přenese na obraz, i když ta popiska vám vlastně vůbec nepomůže. Přitom tam ta blízkost často je, ale je to třeba spíš ta poetická blízkost. Potřebujete být v nějakém módu, abyste se do toho ponořili. Poslední dobou se mi stává, že fanoušci WWW Neurobeat začínají chodit na moje výstavy, to mě strašně těší. Je to jakési rozšíření prostoru. 

Co teď posloucháš když maluješ?

Poslouchám velké spektrum věcí. Mám třeba rád i dobrý pop. Když slyším hlas zpěvačky Dua Lipa, jsem z toho vedle. Když potřebuji pořádnou vzpruhu, je to Zardonic, což je zase elektronický bass metal, ten je hodně ostrý. Poslouchám pořád i kapely, na kterých jsem vyrostl, jako Nine Inch Nails, což byl pro mě velký vzor nezávislosti hudby i výpovědi. Nebo Rage Against the Machine.

Na čem zrovna pracuješ?

Momentálně pracuji na výstavě v DSC Gallery. Máme skvělého kurátora, Domenica de Chirico. Výstavu budu mít společně s Adamem Štechem. Hned je poznat, že přichází z úplně jiných kulturních poměrů, ale reagoval na naše věci velice pozitivně, což je pro mě velká vzpruha, že ten obraz komunikuje i bez stejné řeči. To je velká výhoda obrazů. Člověk z Milána dokáže přečíst úplně dokonale ten můj kolotoč. Měl jsem nedávno velkou výstavu v Bratislavě a bylo skvělé pozorovat, co s lidmi moje obrazy dělají. Vzbuzují emoce, a to je super. 

Moc děkuju za rozhovor.

Obrazy Lubomíra Typlta můžete vidět na výstavě Art Grand Slam: Uvnitř pohybu do 17. 3. ve SmetanaQ Gallery. Ze zavedených jmen současné české výtvarné scény jsou na výstavě zastoupení také Michael Rittstein, Milena Dopitová, Dalibor David, Paulina Skavová, Michal Cimala, Pavel Šmíd, Alena Anderlová, Jakub Janovský a Jitka Petrášová. Kurátor Petr Vaňous pak vybral ještě tři jména z vypsaného Open Callu, a to díla od Veroniky Čechmánkové, Lukáše Slavického, a autorské dvojice Terezy Sikorové a Tomáše Moravanského z INSTITUT INSTITUT.

Prohlédněte si všechna díla z výstavy. 

O Jiřím Načeradském napsal také teoretik a kurátor Petr Volf. Článek Volfův revír: 1967, rok, kdy se Jiří Načeradský stal legendou najdete tady.