Vítejte v Kalifornii. Státě, kde jsou barvy zářivější, podnebí slunnější a život uvolněnější. Alespoň podle Davida Hockneyho, v čase, kdy zde vytvořil obrazy bazénů patřící k jeho nejslavnějším. Fascinace proměnami vodní hladiny se stala jeho stěžejním výtvarným motivem a dala vzniknout nespočtu děl s dominující vodní plochou, sem tam doplněnou modernistickou architekturou, hornatou přírodou či nahým koupajícím se přítelem.
Bazény začal David Hockney malovat v polovině 60. let. Za vůbec první obraz s tímto námětem se považuje dílo Kalifornský sběratel umění z roku 1964. Právě Kalifornie měla zásadní vliv na umělcův zájem o tento motiv. Poté, co navštívil Los Angeles totiž zjistil, že bazén tu má každý. „Když jsem přiletěl do Los Angeles a všude jsem viděl bazény, došlo mi, že v Anglii by byly považovány za luxus, kdežto zde byly na denním pořádku,“ vypráví.
Britského malíře upoutala Amerika natolik, že se sem rozhodl přestěhovat. V Kalifornii působil nejprve mezi lety 1964 a 1968, poté se vrátil do Londýna. V roce 1978 pak do Los Angeles přesídlil natrvalo.
V jeho americkém působišti tak začaly postupně vznikat „stylisticky učesané“ malby bazénů. Od poloviny 60. let David Hockney používal akrylové barvy, které se mu zdály pro jeho slunečné kompozice vhodnější než pomalu schnoucí olej, a od kresebných náčrtů, které sloužily jako předloha ještě například k obrazu Hollywoodský bazén z roku 1964, přešel později k využití fotografie.
.jpg)
Voda, jako umělecký námět, Davida Hockneyho obecně lákala. Před bazény zobrazoval odrazy v kalužích nebo odkapávající vodu z kohoutku. Zajímala ho její proměnlivost a možnost vzít na sebe v podstatě jakoukoliv podobu, jak sám říká: „(…) může mít jakoukoli barvu, je pohyblivá, nemá žádnou stanovenou vizuální charakteristiku.“
Voda v bazénu nadto podle Hockneyho, na rozdíl například od moře nebo jezera, odráží světlo a jeho hladina se neustále proměňuje: „Voda v bazénech mění svůj vzhled více než v jakékoliv jiné své podobě. Barva řeky souvisí s oblohou, kterou odráží, moře mi připadá vždy stejně barevné a má stejné taneční vzory. Ale vzhled vody v bazénu je kontrolovatelný – dokonce i její barva může být umělá – a její tančící rytmy odrážejí nejen oblohu, ale díky své průhlednosti i hloubku vody.“
Obrazy Davida Hockneyho jsou osobní. Plavci na jeho obrazech jsou často jeho milenci či přátelé, kteří plavou, vylézají z bazénu nebo se opalují či sprchují. I v tom spočívá lehkost, kterou umělec v Kalifornii našel. Být homosexuálem se zde totiž zdálo být mnohem přirozenější. Autor se na svých bazénových scénách snaží vykreslit život homosexuála takový, jaký je, se všemi extravagantnostmi a odlišnostmi. Bez zábran znázorňuje mužské akty, sexuální svobodu a lásku k životu.
„
Být homosexuál totiž podle Davida Hockneyho neznamená snahu splynout s davem, ale život, za který se nemusí omlouvat.
Právě z této perspektivy, v podobě sluncem zalitého kalifornského bazénu, ho David Hockney zobrazuje.
David Hockney patří mezi nejslavnější britské umělce a nejvýznamnější představitele anglického pop artu. Bazénová plátna z něj udělala celebritu, jak i po letech připomíná například The Guardian, který píše, že „Šplouchnutí Davida Hockneyho stále dělá vlny“ odkazujíc tak na jedno z jeho nejznámějších děl nazvaných Splash neboli šplouchnutí.. Hlavním motivem tohoto obrazu je vystříknutí vody v okamžiku, kdy se plavec noří pod hladinu. Klíčová je zde právě skutečnost, že postava, která před okamžikem skočila do vody, již není vidět.
Obraz Portrét umělce / Bazén se dvěma postavami z roku 1972 se pak stal v roce 2018 nejdráže prodaným dílem žijícího umělce, vydražen byl za 2,1 miliardy korun. Uprostřed horské lesnaté krajiny je zachycen bazén s průzračnou vodou, od které se odráží sluneční paprsky. Na kraji bazénu stojí muž v červeném saku – sám umělec – a pozoruje potopeného plavce, údajně Hockneyho studenta a přítele Petera Schlesingera, se kterým se umělec právě v tu dobu rozešel. Obrazu předcházela série fotografií, kterou David Hockney pořídil se svým asistentem ve vile v jihofrancouzském Saint-Tropez. Ve svém ateliéru pak obraz maloval dva týdny v kuse, prý až 18 hodin každý den.
V létě 1978 postihla Davida Hockneyho tvůrčí krize. Zrovna ukončil práci v divadle na Mozartově opeře Kouzelná flétna a jediné, po čem toužil, bylo být sám. „Chtěl jsem se vrátit k malování a říkal jsem si, že nezůstanu v Anglii, tam bych to nedokázal. Rozhodl jsem se odjet do Kalifornie, kde vás nechají na pokoji a můžete malovat úplně sám.“
Cestou do Los Angeles se však ještě zastavil v New Yorku u svého přítele Kennetha Tylera. Ten mu ukázal pár děl, která vytvořil z papírové hmoty. Davida Hockneyho tato technika natolik zaujala, že se rozhodl u přítele pár týdnu setrvat. „Ken měl bazén, kam jsem si vždy v poledne chodil zaplavat. Pořád jsem se díval na bazén, je to nádherný námět, voda, světlo na vodě. A ten proces s papírovou buničinou vyžadoval hodně vody, člověk musel mít boty a gumovou zástěru. Říkal jsem si, že bych měl najít nějaký vodní námět pro tento proces, a tady je, tady ten bazén (…).“
Sérii obrazů z barevné lisované papírové buničiny, se kterou již dříve experimentovali američtí abstraktní malíři Ellsworth Kelley, Kenneth Noland nebo Frank Stella, nazval Hockney Papírové bazény. Vznikla naprosto spontánně a dala Hockneyově dílu nové podněty. Pracoval v médiu, které nikdy předtím ani potom nepoužil, ale vracel se k řešení stejných problémů jako kdysi – k zachycení světla na hladině bazénu a k jejím proměnám. Papírové bazény tvořil intenzivně šest týdnů od srpna do října roku 1978 a ačkoliv tato série vznikla v tak krátké době, představuje v Hockneyho díle důležitou epizodu, díky které byla pak jeho další tvorba uvolněnější.
„Pokud je vodní hladina téměř klidná a slunce hodně svítí, pak se všude objevují tančící linie barevného spektra. Pokud se bazén několik minut nepoužíval a nefouká vítr, vypadá to jako jednotná gradace barev, která sleduje rozmanitost vzorů materiálu, z něhož je bazén vyroben.“
Mrkněte se na další díla na webu Davida Hockneyho nebo na jeho Instagramu.
