Federico Díaz: Pohyb je nejjednodušší definicí života

Téma sportu, potažmo pohybu často proniká vaší tvorbou. Jakou roli podle vás hraje sport v dnešní společnosti? Co vše rituálně zastupuje?

Lidi fascinuje rychlost. Neustále posouváme hranice možného, toho jsem se dotýkal například v projektu Fluid F1. Můj pohled na piloty těchto formulí je spojen s rituálním tancem, kdy i výměna pneumatik souvisí s pohybem, který musí být předem dán, nesmí se udělat žádná chyba. Když se podíváme na skutečné rituální tance u přírodních národů – ve většině případů obsahují pohyby, které nejen napodobují nějakou zvyklost, ale i odráží mechaniku kostry těla, která může být kostrou volavky, kostrou opice. I když je taneční pohyb spontánní nebo se snaží napodobit pohyb zvířete či větru, stále je dán mechanikou kostry. Když se do Formule 1 doplňuje benzín, pohyby vykonávají lidské bytosti, které mají svá omezení a většina z nich je také fascinována rychlostí. 

Podobné to je u atletických závodů. Vnímáme překonávání limitů těla. Jde o plné soustředění, které se navíc odehrává mimo vědomí. Dříve jsme byli fascinování Karlem Louisem, jenž překonal hranice deseti vteřin při běhu na sto metrů, postupně jde víc a víc o setiny. Rychlostí jsme fascinovaní jak na úrovni vědomí, tak na úrovni nevědomí. Tělo má svá omezení, která se stále snažíme překonat. Člověk pracuje na sebezdokonalení, což souvisí i s potravou nebo disciplínou. Víme mnoho o lidském těle, snažíme se ho korigovat, stále se snažíme překonávali limity. U formule je to benzín, u lidského těla je to potrava, která obsahuje informace. Pokud jsou informace z potravy kvalitní, mají správnou informaci i šlachy, svaly a krev.

Jakou roli hraje sport, potažmo fyzický pohyb, ve vašem životě?

Pohyb, sport a s ním spojená komunita mi už v životě pomohly překonat spoustu těžkostí – přes atletiku, skok o tyči, desetiboj, dlouhé běhy, nebo teď plavání ve Vltavě, které mě udržuje jak ve fyzické, tak i v psychické kondici. 

Máte tříletého syna, vedete i jeho k pohybu?

Většina dětí nerada sedí, takže v tuto chvíli pouze podporujeme jeho touhu po přirozeném pohybu. Ale říkám mu třeba, jak správně pohybovat rukama, protože správný pohyb ruky mu pomůže ke správné koordinaci celého těla. Ruce vyrovnávají těžiště těla, ale to mu samozřejmě neříkám. Říkám mu třeba jen: „Rubene, ručičky“. A jemu se zalesknou oči a je rád, když mu to připomenu, protože v tu chvíli zrychlí. Většina dětí začíná běhat špatně, bez použití rukou. Mě vedli odmala ke správnému běhu, i když těžko říct, co vlastně správný běh je, indián poběží jinak než atlet. Vzhledem k tomu, že jsem dělal atletiku, vím kdy a jak správně ohýbat koleno, kdy zatnout a uvolnit jaký sval. To ale ještě nemůžu vysvětlovat tříletému synovi. Jemu tedy jen říkám, jak si pomoct rukama.

Můj pětiletý syn si často stěžuje, že běhá pomaleji než jeho vrstevníci.

Tak začněte u rukou. Řekněte mu, že nemá nechat ruce rovně podél těla, že je má držet spíše ohnuté, až do pravého úhlu. Když ho tohle naučíte, za chvíli bude nejrychlejší ve třídě.

A jestli to nevadí, tak bych se ještě zeptala na vašeho syna, vzhledem k vašemu zaměření a mé životní fázi mě velmi zajímá, jaký u syna budujete vztah k novým technologiím?

S ženou se naštěstí shodujeme v tom, že cokoli, co mu nyní předestřeme a co simuluje realitu, ho viditelně zanáší do zmatku a vzteku. Ať už sledování videa nebo třeba i jen nahrávání jeho vlastního hlasu a následný poslech, používání jakýchkoli technologií z něj nyní dělá zmateného člověka. Cokoli, co ho nyní odřezává od jeho fyzické podstaty. Tak jako budete unavená při sledování běhu v televizi, i když se vaše tělo nepohybuje. Ve vašem těle proběhne neadekvátní látková výměna, která neodpovídá realitě.

Je to podobné, jako když je člověk unavený z cestování, kdy se také tělo nehýbá?

Ano, to je podobné. Vaše tělo by ani nedokázalo běžet stopadesát kilometrů za hodinu. Jestliže malé dítě začne vnímat realitu skrze náhražku reality, což je většina technologií, bude zmatené. Naopak pohádka vyprávěná či čtená realitu nesimuluje, ale vytváří prostor pro seberealizaci či fantazii. Počítačová hra nebo animace takto malé dítě mate. Čím víc technologie realitu simuluje, tím víc brání rozvoji dětského mozku. Digitální demence je pro nerozvinutý mozek extrémním nebezpečím. Myslím si, že by plně postačilo, kdyby se děti začaly dotýkat technologií až třeba od jedenácti, dvanácti let. 

V dnešní době ale moc takových dětí nebude…

Já jsem se poprvé začal dívat na televizi ve dvanácti. 

Měl jste tak uvědomělé rodiče?

Ne, neměli jsme prostě doma televizi. Televize byla jenom v druhém patře v klubovně. Technologie dnes používám na nejvyšší úrovni, jak je to možné, tím spíš, že je tak dobře znám, si uvědomuji jejich nebezpečí.

Všimla jsem si při četbě knihy Resonance, která shrnuje texty o vaší práci a rozhovory s vámi do roku 2008, že často mluvíte o důležitosti matek v životě dětí, ale nezmiňujete důležitost otce. Čím to je? Považujete otce v životě dítěte za méně určujícího?

To určitě ne, ale jsem přesvědčen, že dítě začíná vnímat otce až později. Matka by měla být v prvních letech plně k dispozici a otec by měl spíše vytvářet bezpečnou atmosféru, aby toto matce bylo umožněno, aby v tomto období matka nemusela nad oním vlastním sebezdokonalováním přemýšlet.

Myslíte si tedy, že by matky v prvních letech věku dítěte neměly pracovat?

Neměly, v žádném případě.

Co když jsou tím ale potom frustrované?

To je problém hluboce usazený v celé společnosti. Společnost potřebuje závislé jednotlivce. Systém funguje především na principu poslušnosti, kterou vytváří rytmus pracovní doby. Můžeme tomuto rytmu říkat také motivace. Ten, kdo zaměstnává, musí motivovat v postupu, v kariéře. A ten, kdo zaměstnává, nerad přichází o poslušné lidi. Vytvoření a následné narušení této závislosti vytváří frustraci. Frustrace matek vzniká i z toho, že přijdou o informace, o společenství, o vztahy. Rozvinuté společnosti se tudíž snaží, aby tato pauza byla vědomě zahrnuta a neexistoval za ni „trest“ ve formě zhoršených podmínek pro návrat do systému. Společnost na vyšší úrovni říká, že tato pauza je možná a po ní se lze vrátit zpátky. Jen je třeba zajistit provázanost, poskytnout chybějící informace. Věřím, že taková společnost je potom celá kvalitnější. Koncept mateřské dovolené nic neřeší, to stejné se navíc může týkat i mužů, kteří zažívají jakýkoli druh krize, například vyhoření, a potřebují se od práce na nějaký čas „beztrestně“ vzdálit. 

Jak se podle vás bude měnit lidské tělo vlivem technologií? Nebo, lépe řečeno, jak už se mění?

Opět se to týká hranic posouvání možného, co se lidského těla týče. A nejen těla, ale i mozku. Vede nás strach ze smrti. Protézy, implantáty, vznik toho všeho je motivován naším strachem z dočasnosti. Když se tři měsíce nebudete vůbec pohybovat, zemřete. Pohyb je nejjednodušší definicí života.

Ještě jsem se vás chtěla zeptat na ekologii, která dlouhodobě prostupuje vaší prací a k níž se už také několik dekád vyjadřujete, na rozdíl od většinové společnosti, která tuto otázku začíná vnímat až v posledních pár letech. Zajímalo by mě, jestli se nějak výrazněji proměnil váš postoj k ekologii například s narozením syna?

V roce 1999 jsme společně s Václavem Havlem, Zdeňkem Neubauerem a dalšími rozvíjeli různé debaty v rámci Fóra 2000. Otázky jsou pořád stejné. Když jsem v roce 2000 používal pojem ekologie, skoro nikdo tomu nerozuměl. Když jsme mluvili o fotovoltaických článcích, skoro nikdo tuto technologii tehdy neznal, nyní je běžná a stále se rozšiřuje. Tehdy bych se býval byl mohl považovat za extremistu, jako je nyní Greta Thunberg. Tehdy jsem to měl podobné. Dnes mi naopak připadá škoda, že ona svou energií spíše rozděluje společnost, místo aby ji spojovala. Síla, kterou vytváří, může být jakkoli manipulovaná, ale to není důležité, oddaluje obyčejné lidi od toho, aby tento problém vnímali. Posouvá problematiku do příliš elitní úrovně, což je škoda. Pořád se to zkouší, různými způsoby, ale za tu dobu jsem si uvědomil, že pokud uvažujeme o ochraně přírody, je to z naší strany opět velmi arogantní. Příroda se ochraňovat nedá, stále je daleko komplexnější než my, lidé. O přírodě spíše pouze něco tušíme, ale většinou všechny projekty, které se tváří, že přírodu ochraňují, ji vy výsledku spíše hubí. 

Můžete uvést nějaký příklad?

Když jsme se o tom bavili s Václavem Cílkem, dal mi hezký příklad týkající se zalesnění. Například smrky způsobují ve větší míře nedostatek vody tam, kde rostou. Takže lidská touha zalesňovat, vysazovat stromy, může být velmi dvousečná.

Moje otázka ale byla, zda se nějak změnilo vaše vnímání ekologie s narozením syna?

Snažím se svého syna co nejvíce vést ke vnímání fyzického světa, který je pro mě pravdivý. Ten paralelní, technologický, který říká, jak chceme my lidé vypadat, nepovažuji za pravdivý. Rubena se snažím učit napodobovat havrany, krkavce. Učím ho pobíhat v dešti nebo večer sledovat Měsíc a poslouchat, jak šumí listí. Ruben ve mně projevil komplexnost, nyní se cítím být kompletní ve vztahu k přírodě. Asi neumím odpovědět, není odpověď, protože nechci říct, že mě to nezměnilo. Protože to taky není pravda. A taky nechci odpovídat banálně, jako že jsem nyní víc odpovědný a podobně. Přitom jsou to slova, která by možná měla zaznít.

Většinou, když se snažím vyhýbat věcem, které jsou jasné, tak potom v rozhovoru chybí.

Narcisistní vnímání sebe sama se změnilo, když se narodil Ruben. Ale to extrémní vnímání ekologie, o kterém jsem mluvil, se rozmělnilo. V roce 1998 bych vám říkal, že je potřeba jezdit pouze elektroauty, ale teď už mi to nepřipadá správné. A není to kvůli tomu, že elektro- nebo vodíkové auto nepovažuji za správné, ale je to proto, že si představím Mexiko, kde v tu chvíli přijdou o práci desítky miliónů lidí. Protože tam existují desítky továren. Greta říká: „Pojďme to zastavit okamžitě,“ pro mě je v tuto chvíli obtížné si představit, co by dělala ta miliarda lidí, která je zaměstnaná v těchto továrnách. To jsou lidé, kteří milují vůni benzínu a kteří už se nijak nepřeškolí. Tohle vnímám velmi silně, a proto mi Greta není sympatická.

Jaký je váš názor na hnutí nerůstu?

Strašně rád se dívám na staré fotografie dělníků, rád se dívám na staré fotografie lidí, kteří jsou velmi dobře oblečení, to oblečení jim sloužilo dvacet, třicet let. Souvisí to zase se sociálním inženýrstvím, které v tuto chvíli říká, že pro nás je dobré, když se rychle měníme. To znamená, že si máme každou chvíli oblékat něco jiného, kupovat něco jiného, pořád se měnit. Na základě toho dnes „prosperuje“ společnost. Toto sociální inženýrství v nás vytváří neklid, což souvisí i s rychlým návratem matek od dítěte zpět do továrny, jak jsme o tom mluvili výše.

Jak se vaše díla vztahují k vlastní ekologické náročnosti?

Teď jsem založil společnost, která se jmenuje So concrete. Vznikla na základě zkušenosti se stavbou sochy na Bořislavce. Vytvoření pocitu užitečnosti ve vztahu k budování města a veřejného prostoru je mi vlastní. Vznikla tedy technologie, která může nyní sloužit architektům a stavebnímu průmyslu tak, aby šetřila až šedesát procent betonu při stavbě. Když stavíte stěnu, tato optimalizace vám umožní, že robot, který extruduje a vytlačuje beton, vytlačí hmotu opravdu jen tam, kde je to potřeba. Statická analýza mu dá takový pokyn. První počin, který touto technologií vznikl, bude veřejnosti odhalen už 7. září v Praze, půjde o tramvajovou zastávku na konečné 12. Společnost So concrete jsme založili společně s karlínským developerem Sergem Borensteinem, většina týmu přešla ze Studia Federico Díaz, které realizovalo sochu na Bořislavce.

Jaká bude další realizace So concrete?

Další projekt bude také tramvajová zastávka, v Bratislavě. Také nás oslovil architekt Jan Šépka, jemuž budeme pomáhat při stavbě olomouckého Muzea Umění. A je toho víc.

Čemu ještě se nyní kromě So concrete věnujete?

Vyvíjíme aplikaci, která funguje na principech umělé inteligence. Projekt se jmenuje Matérie a je postaven na analýze informací, které získáme z fotografií, jež si téměř každý z nás nyní pravidelně pořizuje a které se hromadí v mobilu nebo na Cloudu. Jsou jich tisíce a vypovídají poměrně mnoho o vnímání světa každého z nás. Tato stopa o nás vytváří obraz, který za sebou zanecháváme, aniž bychom si to příliš uvědomovali.