Své sochy vyrábí z průmyslového materiálu, jemuž se říká rabicová síť (oficiálně jde o druhovýrobek hutního průmyslu). Materiál si Veronika původně zvolila jen náhodou a už u něj zůstala. Svými vlastnostmi a křehkým vzhledem totiž evokuje téma potřeby péče a také pomíjivosti, je-li vystaven povětrnostním vlivům.
Rukodělnost a tělesnost
„Představa, že dílo dělá radost tomu, kdo o něj pečuje, je mi velmi blízká. Myslím, že je pak vztah mezi dílem a jeho ‚pečovatelem‘ hlubší a třeba si pak vyslouží i delší život. V podstatě mi nevadí, že dílo může mít omezenou životnost a nepřenáší se nutná odpovědnost za péči o něj na další generace… Mé sochy se ale nerozpadnou jen tak, některé nejstarší, které mám na zahradě, už jsou tak deset let úplně bez péče a stále velmi dobře drží, (hraniční pro pevnost by mohlo být tak pětadvacet až pětatřicet let venku v běžných podmínkách).“
Sochy tvarované a sešívané z drátů rabicové sítě jsou částečně průsvitné, autorka sama je nazývá „skořepinami“ nebo také „prostorovými kresbami”. Podoba soch se výrazně proměňuje vlivem denního či umělého světla. Sousoší Veroniky Psotkové často vznikají jako site-specific, tedy konkrétnímu místu na míru, sochy mnohdy reagují na již existující architekturu či genia loci. Jelikož je Veroničina tvorba nyní už téměř výlučně figurativní, pojí se s tělesností, od níž pohyb, jemuž se věnujeme v tomto magazínu, v podstatě nelze oddělit: „Dětství a dospívání jsem strávila převážně sportem. Fascinuje mě svobodný, volný pohyb – nadneseně řečeno překonávání gravitace – také elegance pohybu – schopnost jeho ovládání. Dřív se mi často zdály létací sny, které dodnes znamenají jeden ze základních kamenů mé inspirace. Hrála jsem basketbal, volejbal a beach volejbal a mé létací sny se týkaly převážně pohybu po hřišti. Samozřejmě ráda plavu.“
Muži v sauně, gymnasti a akvabely
Když byla Veronika malá, byla sportovně založená. Co naopak tehdy vůbec netušila – že se jednou stane umělkyní. Nyní se sportu věnovat nestíhá, jelikož pečuje o rodinu, přičemž se jí podařilo sochařinu neopustit (což zvláště v tomto oboru rozhodně není samozřejmostí). Ke sportu se alespoň tematicky ve své práci stále vrací.
V roce 2013 například vytvořila sousoší mužů sedících v sauně. Tato instalace byla uzavřená v tmavém boxu, bez přímého osvětlení, divák scénu mohl vnímat pouze okýnkem, jímž bylo možné nahlížet dovnitř, kde sochy zářily díky UV barvě. Dalším sportovním sousoším potom byly Akvabely vytvořené pro atrium obchodního centra Forum v Liberci (ještě jedna sestava akvabel Veroniky Psotkové visela v Praze na Výtoni, připevněná zespodu železničního mostu přes Vltavu). V roce 2016 zase vzniklo sousoší Gymnasti vytvořené se záměrem oživit fasádu rekonstruované Sokolovny v Litvínově.
Veronika nikterak nezastírá, že ve svých dílech mnohdy také přímo reflektuje situace, které právě prožívá, její sochařské práce jsou jí vlastně deníkem. Tělesnost hrála důležitou roli například u sousoší Euforie, které vzniklo pro Novoměstskou radnici. Toto sousoší představovalo miminka přisátá k naddimenzovaným prsům.
Využít svůj prostor
V roce 2021 opět vzniklo „sportovní“ sousoší pro kobku číslo 10 pražské (A)Void Gallery na náplavce. Šlo o jednu z mála výstav, které se během pandemických podmínek podařilo uskutečnit tak, že omezené podmínky výstavě spíše prospěly. Sousoší opět vzniklo prostoru na míru a symbolicky ladilo s dobou svého vzniku, kdy se společnost v době pandemie Covidu-19 byla nucena rozdělit na menší jednotky, lidé fungovali v oddělených menších skupinách. Tuto oddělenost odrážela instalace Dive-in, kterou mohli kolemjdoucí pozorovat přes sklo kobky. Kromě oddělenosti vypovídala instalace dle autorky také o možnosti užít si právě ten vymezený prostor, který je člověku v dané chvíli k dispozici. Z postav bylo lze cítit volnost, přestože se vznášely, lépe řečeno plavaly v uzavřené kobce.
„Sleduji lidi, různé sporty, videa, fotky a když mne něco zasáhne nebo vyhovuje mé obecnější představě, tak si to ukládám, dělám si knihovnu motivů, kterou si pak při různých tematických instalacích listuji, vybírám z ní, překresluji nebo upravuji a otáčím podle vlastní potřeby, dokud nemám jasnou představu o soše nebo celé instalaci ve 3D,“ komentuje Veronika svou metodu.
Ukrajinský vinok
Nejnovějším Veroničiným dílem, nikoli sportovním, ale spíše politickým, je socha s názvem Vinok. Autorka ji symbolicky věnovala všem matkám ve válce o Ukrajinu.
Vinok je tradiční ukrajinská čelenka. Socha ženy s touto čelenkou se nyní vznáší nad pražskou Dlouhou ulicí v reakci na válku na Ukrajině. „Zvyk plést ozdobné věnce sahá až do pohanských dob. Měly magický význam jako atribut svátků jara a kupadelných svátků. Postupně se vinok stal symbolem uctívání, Matky Země. Ukrajinský vinok se již dávno stal kulturním symbolem ukrajinského národa. Jeho popularita na současné Ukrajině ještě stoupla po událostech roku 2014. Na Ukrajině měly vinky sluneční symboliku. Dívka s vinkem představovala vycházející slunce. Také jde o symbol slávy, vítězství, štěstí, úspěchu, míru, cudnosti, mládí a ženskosti.“
