Culíky, míče a propocené dresy Hazel Meyer

Tělo, tělesnost, queer, hranice intimity, nemoci a genderové aspekty sportu jsou témata, která Hazel Meyer zpracovává ve svých multimediálních instalacích a akcích. Ukazuje, jakým způsobem se při sportu setkáváme, jak se společně potíme, jak fyzicky interagujeme, jaké dotyky a emoce sport přináší. 

Muscle Panic

Projekt Muscle Panic kombinující sochu, týmovou performance a site-specific instalaci zpochybňuje typické znaky atletické estetiky konfrontací s kreativní, emotivní a queer rovinou sportu. Bezpochyby nejpůsobivější je pětimetrový basketbalový koš nainstalovaný třeba na špinavou, slámou pokrytou podlahu stodoly. Jeho síť Meyerová, která mimo jiné působí jako trenérka dívčího basketbalového družstva při Queen Victoria Public School, uháčkovala sama. Síť je sešitá, takže po každém hodu zůstává míč uvězněný v koši. Cílem hry už není soupeření, ale setkání, pospolitost, fyzický kontakt. Meyerová ve své tvorbě akcentuje práva žen a zejména právo queer žen sportovat. 

Basketbalové míče ručně pomalované tradičními symboly pro mužské a ženské pohlaví, kresby culíků, odhozené zmuchlané dresy a ponožky, zápach společných šaten a potu, týmový duch… To jsou přísady koktejlu, který umělkyně nabízí divákům. Muscle Panic spojuje prostředí a akci, jeho cílem je zanechat jasné stopy po “teplých lidských tělech”. Projekt funguje jako site-specific, bez problému se přizpůsobí konkrétní lokaci, ať už jde o prázdnou stodolu, kde hráčky basketu posilují s opuštěnými balíky slámy jako v roce 2014, nebo o prostředí lokální galerie o rok později.  

Nedílnou součástí Muscle Panic je vždy performance – při zahájení vernisáže v MacLaren´s Molson Community Gallery vtrhl do dveří galerie pětičlenný basketbalový tým. Zpocené a zrudlé hráčky po pětikilometrovém běhu se propletly mezi diváky a na malém dvorku upraveném pro účely instalace se začaly protahovat, driblovat a odhazovat propocené dresy. Celé představení doprovázela Hazel Meyerová hlasitou četbou ukázek z historických odborných textů na téma genderové rovnosti ve sportu. Akci pak završila polibkem se svou přítelkyní a spolupracovnicí Cait McKinney. Tímto aktem odkazovaly k notoricky známé “basketbalové” události, kdy se veřejně políbily hráčky Diana Taurasi a Seimone Augustus. 

V instalaci Walls to the Ball proměnila umělkyně sterilní bílý prostor galerie v improvizovanou tělocvičnu se stěnami pokrytými malbou, textilem a fantaskními, pestrobarevnými, ručně háčkovanými sítěmi na basketbalové koše. Součástí instalace byly basketbalové míče, který vyzývaly diváky k pohybu, experimentu a přímé fyzické aktivitě, která je ve výstavním prostoru obvykle zakázaná. 

Hranice tělesnosti se u Hazel Meyer prolínají nejen se sportem, ale i s motivem nemoci a zdraví. V instalaci Intestinal Anarchy (Střevní anarchie) kombinuje nástěnnou malbu v podobě zákrutů střeva, banery s texty a sportovní dresy s motivem vnitřností, aby upozornila na úzký vztah naší psychiky a fyziologických procesů odehrávajících se v našich útrobách. 

„Jako žena, jako queer žena, jako pacientka s Crohnovou chorbou (s nemocným tělem), jako někdo, kdo vyrůstal v chudobě – tohle všechno se vám vryje pod kůži a vyvolá pocit, že nemáte zabírat místo. Z mé zkušenosti je třeba se tomu postavit, postavit se silám společnosti, které vás řadí do škatulek A, B, C, D a říkají vám, ať jdete z cesty. Takovou politiku vnímám velmi intenzivně. A proto říkám, když dostanu prostor, využiju ho.“ A Meyer ho skutečně využívá – jako umělkyně, jako sportovkyně a v neposlední řadě i jako týmová hráčka. 

Kanadská umělkyně žije a tvoří v Torontu. Její dílo hravě osciluje mezi žánry – přes text, malbu nebo audio až po site-specific instalace, které slouží jako prostředí pro performance, workshopy a amatérskou atletiku. Sport a vztah k tělu je společně s genderovým a queer aspektem klíčovým tématem tvorby Hazel Meyer. Obvykle pracuje ve dvojici se svou nebinární partnerkou Cait MCKinney, teoretičkou komunikace na Simon Fraser University.