Jasně, každý říkal: To je ta, co fotí Tour de France. Byla jsem jako Popelka spojená s jedinou rolí. Jenomže tou rolí byl veliký a slavný závod a já v něm byla jediná holka. A to se počítá. Bylo to drsné i krásné. Každopádně, nikdy bych nevěřila, že vydržím pětadvacet let. Neměla jsem takové ambice. Prostě se mi to stalo. Jezdit na kole mě nikdy nebavilo. Tak možná od hospody k hospodě. Na druhou stranu, sport jsem dělala odmalička. Mám doma medaile z republikového přeboru ve sportovní gymnastice i v tenisu. Když se podívám zpátky, je to zvláštní. Hrála jsem vyrovnané zápasy s lidmi z první padesátky žebříčku, ale v životě mě nenapadlo, že bych mohla být nejlepší.
ORIGINÁLNÍ AUTORSKÉ TISKY MARKÉTY NAVRÁTILOVÉ SI MŮŽETE I SPODPISEM POŘÍDIT V RÁMCI LIMITOVANÉ EDICE >>> POD TÍMTO ODKAZEM.
Taky proto, že na mě táta pořád hulákal, že nestojím za nic. Šel tvrdě za tím, abych se dostala do špičky, kolikrát došlo i na fyzické tresty. Paradoxně mě vysvobodila až šílená bouračka. V zimě 1989 jsme s kamarády jeli oslavit svobodu do Budapešti a u Malacek jsme vjeli pod kamion. Trojnásobná fraktura hlavy, sdrátovaná pusa, rok rehabilitace.
Ale tenisová průprava se mi nakonec hodila. Rakušani po revoluci hledali šikovné tenisty, a když jsem se dala dohromady, hrála jsem u nich ligu za opravdu slušné peníze. To, co tady lidi vydělali za půl roku, já vydělala za víkend. Ačkoli jsem se snažila dostat z otcova vlivu, byl to paradoxně on, kdo předurčil můj další osud, když mě vzal v roce 1992 na Tour de France.
„
Říkali, že fotím jinak, protože jsem holka, ale v tom to nebylo.
Tam jsem udělala své první snímky, tam si mě všiml majitel anglické agentury, který mi dal první práci a možnost ukázat své fotky. Zcela zásadní byla o pár let později nizozemská agentura Cor Vos, která mi v roce 1997 nabídla kontrakt. Tehdy mi ani nedocházelo, že ostatní by za to dali všechno. Tahle malá agentura je v cyklistickém světě etablovaná do té míry, že měla „předplacený“ nárok na jednu z dvanácti motorek, ze které fotograf smí fotit peloton. A tím fotografem jsem byla já, kterou trápilo, že v motocyklové přilbě vypadám jako něco mezi žábou a kosmonautem.
ZÚŽENÉ VIDĚNÍ
O cyklistice jsem nevěděla vůbec nic. Možná proto jsem už na začátku od ní měla větší odstup než ti, kdo stáli vedle mě na silnici jako na žhavém uhlí a exaltovaně vykřikovali jména svých idolů, zatímco já – s trochou nadsázky – jsem byla schopna poznat pouze Jána Svoradu a Miguela Induraina.
Měla jsem to štěstí, že ve stejné době jako na Tour jsem se dostala do ateliéru produktového designu na pražské UMPRUM. Design mě uchvátil. Dodnes sedím doma na židli, kterou jsem si sama navrhla. Nejdůležitější ale bylo, že jsem se dostala mezi zajímavé lidi a došlo mi, jak jsem měla kvůli tenisu šíleně zúžené vidění. Čtyři hodiny denně trénink, pak běhání a rehabilitace. Z Prahy jsem znala jenom Štvanici, a když ukázali a Rudolfinum a zeptali se, jestli vím, co je to za barák, byla jsem v koncích. O životě jsem nevěděla vůbec nic. Takže jsem začala všechno dohánět.
Nemůžu říct, že studium na umělecké škole nějak ovlivnilo mé fotky. Nikdy jsem se nesnažila dosáhnout Rembrandtova šerosvitu ani jsem nenosila jako bohémové bílou šálu kolem krku. Ale když vás obklopuje umělecké prostředí, vstoupí do vás, ať chcete nebo ne. Proto jsem chtěla fotit jinak.
NEJSME PUPKEM SVĚTA
Cyklistika, to je krev, pot a slzy, a to se po nás chtělo. Agenturní nádeničina. Všichni fotíme ze stejných míst, jsme odsouzeni k tomu mít podobné záběry. Někde v koutku duše jsem to chtěla jinak. Ale nejdřív jsem se musela rozkoukat. Byla jsem třiadvacetiletá dlouhovlasá holka v šortkách. Exot. Kolegové, vesměs špičkoví fotografové, se museli smířit se mnou, ne já s nimi.
Měla jsem chuť odvádět dobrou práci a soutěžit s těmi nejlepšími. Věděla jsem, že to zvládnu, protože mi bylo jasné, že technicky a pohotově fotit se naučí i cvičená opice.
Říkali, že fotím jinak, protože jsem holka, ale v tom to nebylo. Sama nevím, proč to tak je, ale fotka, uprostřed které jede zpocený závodník na kole, je mi málo. Kdyby se celý závod jel na jednom stadionu, asi by mě to nenapadlo. Ale když člověk trochu poodstoupí, nemůže nevidět ty fantastické, měnící se kulisy, ve kterých závod probíhá. Byl by hřích tu scenérii nezachytit.
Nikdy nemyslím na to, že moje fotky budou viset v galerii. Ctím řemeslo, snímky, které musí mít zpravodajskou hodnotu. Ale když se povede něco, co přežije ten den a stane se z toho obraz, je to fajn.
První opravdu velkou fotku jsem udělala během závodu Kolem Malajsie. Jezdila jsem na něj ráda, protože závod prochází exotickou scenérií. Když se peloton prohnal kolem nic netušícího muže vezoucího na motorce banány… Tyhle kontrasty mě bavily. No a v Kuala Lumpuru, ve městě osázeném mrakodrapy, jsem vyfotila peloton přes odraz v kaluži na chodníku. Přišlo mi to už jako moc velká abstrakce, a tak jsem ji naskenovala až jako poslední do nabídky pro jeden anglický časopis. V redakci byli nadšeni. Ten snímek byl pak otištěný ještě mnohokrát. Řekla bych, že mě definoval.
V Malajsii jsem taky poznala člověka, který hodně ovlivnil mou životní filozofii. Byl to italský fotograf Paolo Pellizzari, kterého jsem potkala na Tour de Langkawi. V té době ještě nebyl slavný. Padli jsme si do noty, začali si spolu vyprávět o všem možném, o přístupu k životu, o focení, jak o něm přemýšlet. A to byla další věc, která mě přinutila hledat podstatné věci úplně někde jinde.
S malajsijským závodem se váže ještě jedna usměvavá příhoda ilustrující mou tehdejší představu o světě, jenž se mně, která do svých osmnácti let vycestovala za hranice opravdu jen sporadicky, jevil neskonale veliký. Když se mě zeptali, jestli nechci jet za týden fotit do Malajsie, řekla jsem: No jasně! Byla to pro mě i úžasná možnost cestovat a poznat země, které jsem tehdy neviděla ani na mapě. Nikdy nezapomenu, jak jsem si přišla do vídeňské kanceláře Malaysian Airlines pro letenku a uviděla na stěně velkou mapu světa, na které nebyla Evropa uprostřed, ale úplně vlevo. Šokovalo mě to. V tu chvíli mi došlo, že nejsme pupkem světa a že ani svět není černobílý.
BOLESTI
Cyklistika zblízka není hezká. Je to veliká dřina. Ti, kdo jedou mezi prvními, jsou favorité, ti na to mají. Na konci pelotonu se plouží outsideři, kteří vypadají jinak – jsou úplně průhlední vyčerpáním. Vždycky mě zajímaly obě skupiny. Fascinovaly mě ty rozdílné emoce. Cyklisté jedou po rovině padesátikilometrovou rychlostí, z kopce i devadesátkou. Jsou chvíle, kdy jde o život. Nikdy bych si do knížky nedala fotku zkrvavené hlavy na asfaltu, vždycky jsem chtěla ukazovat spíš to hezké. I Tour jsem do značné míry cítila víc jako poezii než sport, kdy se jede na krev. Jenomže nakonec jako novinář musíte splnit povinnost.
Můžete si pořídit aktuální číslo nebo si tištěný magazín výhodně na rok předplatit zde.
