Clotilde Jiménez: každý boxer nemusí být macho

Co bylo po ruce

„Vyrůstal jsem ve Filadelfii, v oblasti s nízkými příjmy, kde byly velmi špatné školy. Když jsem měl nastoupit, máma nedaleko objevila novou školu architektury a designu, kde otevřeli program pro ohroženou mládež. Řekla mi tehdy, že v té škole vidí jedinou možnost, abys neskončil jako všichni ostatní. Tak jsem se přihlásil.“ Jiménez v působivých sochách a kolážích spojuje vize boxerů a kulturistů, rodiny a tělesnosti, queer a barvy pleti. Nyní žije v Mexico City a nedávno uzavřel svou debutovou samostatnou výstavu v chicagské galerii Mariane Ibrahim Gallery s názvem "The Contest". Šlo o jeho první samostatnou výstavou od výstavy v Jacob Lawrence Gallery v Seattlu v roce 2018. 

Stejně jako vnímá Jiménez svůj vstup do výtvarného umění jako otázku nutnosti, byl v jeho případě prý nutností určen i výběr médií. Na střední škole se soustředil hlavně na kresbu: „Všichni přece máme přístup ke kusu papíru a tužce,“ konstatuje. Když pokračoval ve vysokoškolském studiu umění, často neúnosné náklady na určité materiály nadále určovaly jeho praxi i osobní filozofii. Když zjistil, že mu docházejí zdroje, musel opět inovovat, co bylo po ruce: „Byl jsem na mizině a snažil jsem se něco namalovat, ale došla mi červená barva a nemohl jsem si dovolit další tubu, měl jsem ale kolem sebe hromadu časopisů, takže jsem v jednom z nich našel červenou plochu, vytrhl ji a nalepil. Kdybych během výtvarné školy vytrhl červený papír a přiložil ho k obrazu, určitě by se mě ptali na Clementa Greenberga, jenže já jsem byl prostě jen na mizině,“ směje se.

Koláž rodinných emocí

Paradoxně díky nepřízni osudu vyjevila koláž Jiménezovi úplně nový svět výrazových možností. Po počátečních pokusech s kombinací barev a výstřižků z časopisů začal do své tvorby zapojovat materiály jako hedvábný papír, papírové utěrky, smirkový papír, ubrusy, matrace, a dokonce i oblečení, které si často nosil domů ze zaměstnání, kde pracoval jako skladník pro značku American Apparel.

Clotilde Jiménez sa narodil v Honolulu a nyní žije a pracuje v Mexiku. Byl vychováván portorickou matkou v chudé čtvrti na severu Filadelfie, kde byl prostředním dítětem ze tří. Jeho otec, amatérský boxer, opustil rodinu, když bylo Clotildemu pět. Dospívání pak bylo poznačeno neustálým zkoumáním okolí, a zejména aspektů, které určovaly jeho každodenní život (socioekonomický původ a barva pleti). Bylo mu divné, že se máloco z jeho žité reality odráželo v mainstreamových médiích, která konzumoval. Velmi brzy tak prý pocítil potřebu zpochybnit, co se od něj jako od afroamerického mladíka očekávalo. 

Jiménezova tvorba evidentně výrazně reaguje na umělcovo rodinné zázemí. Svou tvorbou se pokouší rozkrýt mnohovrstevnaté a složité problémy, které jsou v psychice lidstva zakořeněny již po dlouhá staletí (ustálené představy o rase či třídě).

V posledních několika letech Jiménez do své praxe začlenil zkoumání pojmů gender, sexualita a mužství především v souvislosti s otevřeným přiznáním vlastní bisexuality. Jeho nejnovější série Pose a The Contest vystavené v chicagské galerii Mariane Ibrahim v roce 2020 se týkají právě umělcova vlastního průsečíku mezi maskulinitou a sexualitou. 

Smíření s otcem

Jiménez zde čerpá ze vzpomínek na vlastní amatérskou boxerskou minulost. Ve třinácti letech ho prý v tom, aby se boxu věnoval, podpořil jeho otec, jelikož se tento sport v jeho rodině pěstoval po generace. Clotilde popisuje svá díla na toto téma jako „otevřený dopis otci“, v němž se mu vyznává ze svého vlastního pojetí maskulinity a tělesnosti.

Nutnost ztvárnit vlastní prožitou zkušenost vedla Jiméneze k vytvoření bronzových bust a zrcadlových atletů. Pózující, zkroucená černošská těla jsou na jeho kolážích poskládána z vystřihovánek a dřevěného uhlí, jejich zářivá pozadí jsou vytvořena z látky; bronzové sochy mají boxerské pokrývky hlavy.

Výstava odrážela dětství strávené ve filadelfských tělocvičnách, ale byla také oživením spojení mezi Jiménezem a jeho otcem, dlouholetým boxerem a kulturistou, s nímž se Jiménez znovu spojil. V době, kdy vymýšlel koncept výstavy, začal znovu boxovat nejprve během svého magisterského studia na Slade School of Art v Londýně a poté se svým otcem ve Filadelfii. „V určitém okamžiku života chce každý bojovat se svým otcem," žertuje. A přestože boxerské zápasy s otcem byly mučivé, byly prý zároveň také katarzní, a to jak pro smíření, které poskytly, tak i pro poznání, že se rodinná tradice spolu s kulturistikou může s queer identitou nečekaně překrývat.