S Adamem Kovalčíkem jsem se setkala díky realizaci zcela nové sochy nazvané Hlava československých dadaistů, dr. Hugo Dux sochaře Jana Hendrycha pro město Teplice, kterou jsme spolu v letech 2022 a 2023 koncepčně a produkčně připravili. Měla jsem díky tomu možnost poznat také Adamovu tvorbu, kterou si již dříve získal vedení města Teplice. Realizoval pro ně v roce 2021 připomínku Jaroslava Kubery – cigaretu vyčnívající z fasády teplického magistrátu, která v časových intervalech vypouští dým. Cigaretu doplňuje v interiéru magistrátu ještě sádrový reliéf.
Tuto realizaci zmiňuji především proto, že v ní, dle mého názoru, krystalizuje Adamův umělecký přístup. Adam Kovalčík je absolventem ateliéru figurálního sochařství Jana Hendrycha, a možná navzdory tomu nebo právě proto volí ve vlastních realizacích a tvorbě konceptuální přístup. I v jiných jeho dílech (realizovaný pomník Jana Kaplického, nerealizovaný návrh sochy Jana Nepomuckého pro kruhový objezd v Nepomuku, připravované pumpy pro Žižkov, Karlínský vor a další) Adam důmyslně rozklíčuje kontext výchozí situace nebo dané osobnosti a volí pro ni přiléhavý znak či symbol, silnou a výstižnou vizuální metaforu. Jeho realizace mají přesnou pointu, nejsou patetické, vtíravé, neobsazují a nekolonizují veřejný prostor. Adam volí spíše méně nápadné podoby a hravé strategie.
Hra a sport jsou koneckonců jedním z témat, která se v jeho tvorbě objevují kontinuálně – například zklamání z výsledku jednání kolem realizace (respektive nerealizace) jeho vítězného projektu v rámci soutěže na sochu Jana Nepomuckého pro kruhový objezd v Nepomuku přetavil do podoby pingpongového setu, kde stůl tvořila dopravní značka a pálky odlité ze sádry se v průběhu hry, která měla povahu happeningu, rozpadly na prach. Jeho realizace pro pražskou Proluku sestávala z monumentálních objektů fotbalových branek, které sloužily svému účelu. Podobně jako volejbalová síť z nerezového plechu odrážející okolní prostředí, kterou Adam připravil pro ostravský festival Kukačka v roce 2019, i fotbalové branky znejišťují diváka či návštěvníka změnou známých parametrů sportovního prostředí – tedy změnou měřítka, změnou materiálu. Prostředí hry, relaxace, úniku do jiného světa se tak stává spíše nakloněnou rovinou, nejistou plochou, prostorem, v němž nejistota a nebezpečí hrají stejnou roli jako jejich kladné významové protipóly.
Hravou linku nacházíme i v aktuální realizaci – Karlínském voru, který vzniknul v rámci open callu Galerie Hlavního města Prahy Umění pro město a byl veřejnosti oficiálně zpřístupněn 14. května 2024. Vor je pochozí, dá se na něm pružit, houpat, ležet, odpočívat a samozřejmě hrát si na plavbu. Průhledem mezi kládami mohou diváci a uživatelé voru objevit vtipný odkaz na místní tržnici. Ten je přítomen i v podobě velkých nákupních tašek vytvářejících hladinu, po níž vor symbolicky pluje. Klády, z nichž je seskládán, jsou všechny z očištěného kůrovcového dřeva. I tato kombinace s sebou přináší další zajímavé významy a představy – kůrovcové dřevo „připlulo“ po hladině konzumní společnosti. Současně může vor v prostředí multikulturní tržnice evokovat také problematiku migrace přes moře včetně mnoha ponurých osudů konkrétních lidí. V neposlední řadě evokuje spojení, propojení dvou lokalit – Holešovic a Karlína, nedávno aktualizované oceňovanou lávkou HolKa, ale také jejich hranice – vždyť objekt plavidla s karlínskou vlajkou je najednou územím jiné mocnosti, jiné čtvrti v Holešovicích! Autor tak pokouší nejen místní topografii, ale také místní patriotismus, ale opět tak činí v intencích humoru a hry.
