Frieze London 2024 a sportovní umění

Na letošním, už jednadvacátém ročníku Frieze London se udála zajímavá změna – galeriím, jako jsou Pace, Gagosian, Hauser & Wirth a David Zwirner, které sběratelé většinou považují za největší tahouny, se dostalo místa až vzadu, na konci dlouhých uliček. To vytvořilo prostor mladším vystavovatelům, které jste potkávali už u vstupu, což přispělo k objevování nových, talentovaných umělců. I když se letos hovořilo o poklesu zájmu na londýnském trhu s uměním a chybějícímu wow efektu při prezentaci jednotlivých galerií, prodeje nakonec překvapivě vyšplhaly do vysokých čísel. Skvělým příkladem je The Gallery of Everything, která na Frieze Masters zastupovala českou umělkyni Evu Švankmajerovou. Její obraz doputoval do sbírky galerie Tate (obraz Spící Venouš ovšem jakýkoliv náznak sportu ve svém námětu postrádá).

„

Myslím si, že každé umění je svým způsobem politické. A věřím, že sport je na tom stejně. 

Od Beyonce k basketbalovým košům

Pamatujete si na fotku těhotné Beyonce obklopené květinami? Snímek, který v roce 2017 získal na Instagramu rekordních 10 milionů lajků, zachycuje zpěvačku jako renesanční Madonu v květinovém ráji, což připomíná obrazy starých mistrů. Za fotografií stojí umělec Awol Erizku, který ve své tvorbě rád oživuje klasická díla, kterým vdechuje život současného umění. 

Toho jsme mohli být svědky právě na Frieze London, kde představil své dílo s názvem Oh, what a feeling, fuck it, I want a Billion, které se dotýká témat slávy a luxusu. Instalace inspirovaná textem písně Picasso Baby od rappera Jay-Z, reflektuje pohled na úspěch a uměleckou prestiž v moderním světě. Erizkovo dílo sestává ze dvou částí, které společně vytvářejí zajímavou dynamiku. První část odkazuje na slavnou sérii Stacks od Donalda Judda s kovovými boxy uspořádanými vertikálně jako příčky žebříku. Druhá část zahrnuje basketbalové koše nainstalované ve stejném rytmu nad sebou, které odrážejí vliv umělce Davida Hammonse a připomínají Erizkovy vlastní zážitky z dětství v New Yorku. Erizku posunul starší minimalistické dílo k současné dynamice basketbalového hřiště a podle svých slov tak vytvořil metaforu pro výzvy, kterým čelí mladí umělci. Spojením basketbalu a umělecké tvorby Erizku nastiňuje, že obě oblasti vyžadují kombinaci talentu a štěstí a otevírá diskusi o tom, jak sláva a úspěch ovlivňují individuální cestu každého umělce. Awol Erizku byl na Friezu zastoupen newyorskou galerií Sean Kelly.

Tenisová čtyřhra jako zkoumání vlastní identity

Další dílo inspirované sportovní tématikou a objevilo se na Friezu, je velkoformátový obraz s názvem Doubles od Joy Labinjo. Figurativní malířku s nigerijskými kořeny zde zastupovala londýnská galerie Tiwani Contemporary, která svůj zájem zaměřuje především na prezentaci umělců z Afriky. 

Labinjo se ve své práci zaměřuje na témata identity, rasy a kolonialismu. V Doubles tomu nebylo jinak, nastiňuje symboliku propojenou s těmito otázkami, čímž z běžného hraní tenisu vytváří platformu pro úvahy o kultuře a rasové příslušnosti. Inspiraci pro Doubles čerpala z tenisových kurtů v Clissold Parku, které často navštěvovala během svého výzkumu, zatímco se konal Wimbledon. Jak sama řekla: „Tenis byl všude“. Tento sport, silně spojený s britskou kulturou a tradicí, se stal v jejím díle prostředkem k prozkoumání identity a britskosti. Skrze pohyb na kurtu umělkyně přetváří každodenní činnost v nástroj pro zkoumání kulturních kořenů, komentuje roli tenisu v britské společnosti a jeho vliv na utváření identity.

Matisse vs. Thomas

Na veletrhu nechyběl ani umělec, který se ve sportovním umění cítí jako ryba ve vodě, respektive jako fotbalista v dresu Arsenalu. Hank Willis Thomas zastoupený Pace Gallery z New Yorku je konceptuální umělec s širokým přesahem do jednotlivých médií – pracuje se sochou, sítotiskem, neonem i instalací. Jeho tvorba je známá kritickým pohledem na masmédia. Často využívá ikonické symboly z reklam a marketingu, které používá jako nástroj k provokaci otázek o rasových stereotypech a vlivu komerčních obrazů na naše vnímání světa. Označuje se za „vizuálního kulturního archeologa“ – jeho díla rozkrývají hluboké společenské vrstvy skryté v každodenních obrazech populární kultury. 

Thomas na Friezu představil čerstvé dílo z letošního roku Noir et Rouge jasně inspirované dílem francouzského fauvisty Henriho Matisse Composition noir et rouge. Místo výstřižků z papíru však vytvořil koláž z fotbalových dresů. Na svém Instagramu se o díle vyjádřil takto: „Myslím si, že každé umění je svým způsobem politické. A věřím, že sport je na tom stejně. Nejen kvůli těm obrovským částkám, které do něj dáváme… Je potřeba si všímat, kolik pozornosti sportu věnujeme. Umění nám napovídá, jaké hodnoty ve společnosti máme. Umění je nadčasové. Vaše tvorba vás jednou přežije..“. Pod tento výrok pak ještě dodal citát Henriho Matisse: „Nesnažte se být za každou cenu originální. Buďte prostí. Buďte techničtí, a pokud ve vás něco je, ono to vyjde na povrch.“

Hlubší vhled do díla tohoto umělce rozebíráme v článku POD TÍMTO ODKAZEM. 

Formule, koně a horolezci

Kolážovou estetikou se se v Regent’s parku prezentovala také umělkyně Sara Cwynar, zasoupená galerií The Approach. Umělkyně zkoumá přesycenost dnešní vizuální kultury. Disponuje rozsáhlým archivem, který zahrnuje jak její vlastní fotografie, tak reprodukce známých děl nebo snímky generované umělou inteligencí. Skrze koláže ukazuje, jak rychlé šíření obrazů ovlivňuje naše každodenní životy. Její dílo Rococo Ferrari z roku 2024 je součástí instalace zaměřené na abecední seznam pojmů navržený internetovým vyhledávačem a odráží to, jak nám online svět formuje vnímání reality. 

Ač by se mohlo zdát, že je další dílo inspirované boxovacím pytlem, není to pravda. Umělkyně Noémie Goudal se inspirovala horolezci, konkrétně tedy románem René Daumala Mount Analogue, jenž vypráví o skupině horolezců, kteří touží po mytické hoře, k níž lze přistoupit pouze prostřednictvím specifické křivosti prostoru. Jedná se o propojení iluzorních fotografií a instalací, které představují nejrůznější teorie o Zemi od antiky po současnost. 

Posledním dílem, které mě zaujalo s ohledem ke sportovním výkonům, je Kabinet VIII od indického umělce Atula Dodiyi, kde zobrazuje dvě postavy na koních. Kdo to asi je? Vadehra Art Gallery na Friezu prezentuje jeden z jeho moderních kabinetů kuriozit, kde se umělec snaží navrátit pozornost k umění a kultuře běžného člověka a odkazuje na nedávnou historii Indie. Dodiya se zaměřuje na otázky kulturní hodnoty a kriticky se dívá na muzejní přístupy, čímž zpochybňuje, jak vnímáme a hodnotíme umělecké objekty.