Fotografie zachycuje malíře Zdeňka Sýkoru, jak projíždí zatáčkou u vesnice Brloh, kde se daří chmelu. Spěchá z malování v plenéru, jemuž se věnoval v padesátých letech minulého století.
Jede na sportovním bicyklu s berany, boty má zasunuty do klipsen, aby šlapal co nejefektivněji. Podstatné je, že řidítka ovládá pravou rukou, protože v levačce drží právě dokončenou krajinomalbu. Proud vzduchu vysouší plátno pojednané olejovými barvami. Kdyby se do něj opřel nečekaný poryv větru, obraz by se možná i s malířem vznesl jako rogalo. Jedná se o riskantní počínání, ale jezdec má očividně všechno pod kontrolou. Vyzařuje jistotu a sebevědomí: určitě takto nejel poprvé ani naposledy. Těžko najdeme podobně originální snímek, zvláště dnes, kdy se už pod širým nebem, v nejužším sepětí s přirozeným prostředím, maluje jen výjimečně a malíři se vozí v automobilech.
Zdeněk Sýkora (1920-2011) je považován za jednoho nejvýznamnějších malířů českého původu v dějinách. Začínal krajinami, pochopil podstatu realismu, expresionismu, zvláště však fauvismu. Až poté, co si osvojil vše, co potřeboval, tak na začátku šesté dekády, dospěl ke konstruktivistické tvorbě, která jej proslavila. Jako jeden z prvních výtvarných umělců na světě do své tvorby zapojil počítač. A pak je tu další podstatná věc, neboť svou existencí naplňoval ideál kalokagathie, soulad duševní a fyzické stránky.
Zdeněk Sýkora nebyl jenom vášnivý cyklista. Za Louny, kde prožil celý život, hrál na Ohři hokej, patří k tamním klubovým legendám. Vedle toho byl také zdatný lyžař a milovník rychlých vozů: v tomto ohledu dokázal dokonce držet krok s Theodorem Pištěkem, jenž v autech závodil. Když jsem s ním dělal rozhovor, sportování jsme se nemohli vyhnout. „Sport je důležitý“, řekl mi v roce 1998 v ateliéru s výhledem na sopečné vrcholy Středohoří. Mluvil mi z duše, potvrdil to, co jsem potřeboval slyšet, navíc od opravdového Mistra, jehož nikdo nemohl obviňovat z intelektuální nedostatečnosti.
„
Nemám rád lidi, kteří se na sport dívají skrz prsty a jsou na svůj postoj ještě pyšní. Mohl jsem vidět, jak kamarádi, takoví ti výtvarní introverti sportem opovrhující, rychleji stárli.
To nebyl jeho případ, pracoval do pozdního věku.
Opravdoví umělci nechodí do důchodu, nemají na to čas ani myšlenky. Zdeněk Sýkora odešel v roce 2011, kdy mu bylo jednadevadesát: zanechal po sobě neuvěřitelně rozsáhlé a soustředěné dílo, které patří k základním kamenům prestižních galerií a sbírek včele s pařížským Centre Georges Pompidou.
