Pavel Roučka je fenoménem českého malířství, na první pohled rozpoznatelný, nezaměnitelný. Zdá se, že se pro malování narodil, neboť, považte, nikdy je nestudoval, ale učil se sám. V životopisu uvádí: autodidakt. Možná že právě to je důvod jeho originality a výjimečnosti. Nemusel se totiž zabývat vzory, nemusel následovat mistry, ale hledal především sám v sobě, aby se sám stal mistrem. Pokud hledal inspiraci, tak čerpal kupříkladu v literatuře, mezi existenciálními autory, zejména pak v díle Franze Kafky, jehož se stal mezinárodně uznávaným ilustrátorem. I když už mu bylo letos dvaaosmdesát, dokazuje, že věk je jenom číslo. Jeho vitalita je pověstná. Jako by přes tvůrčí nasazení neměl čas stárnout. Má to ale ještě další příčinu.
Důležitou stránkou osobnosti Pavla Roučky je jeho vztah ke sportu, v mládí byl špičkovým kanoistou, několikanásobně uspěl v republikových přeborech. Může sloužit jako příklad antické kalokagathie, tedy souladu fyzické a duchovní stránky člověka. „Jako do všeho, čemu jsem se kdy věnoval, jsem šel naplno, trénoval jsem dvoufázově, jedno období dokonce třífázově“, vzpomíná. Vzhledem k tomu, že je intelektuálem, svoje sportování dokázal analyzovat a mohl se zlepšovat nejenom tvrdou fyzickou dřinou: zajímaly jej otázky spojené s osvojením si ideálního způsobu pádlování umožňujícího co nejplynulejší pohyb lodi. „Mým tématem bylo neustálé hledání stylu, protože jsem pojímal sport jako tvůrčí proces, podobně jako umění.“
Kanoistika se také objevila na jeho raných obrazech, nicméně k zásadnímu počinu Pavla Roučky ve sportovně orientovaném malířství došlo až v letech 2023 a 2024, kdy se zrodil cyklus obrazů věnovaných cyklistice. Jde o významnou kolekci rozšiřující spektrum daného oboru. Malíř představuje cyklistiku jako dynamickou podívanou prostoupenou fyzickým nasazením. Soubor má příběh, jenž postupně graduje. Velmi vypovídající jsou už názvy některých obrazů: Peloton v krajině, Závodění, Kolmo z kopce, Spurt, Vyčerpání, Vyježdění, Jezdec seskočil z kola. Díla se navzájem posilují, rozvíjejí, předávají si štafetu. Nejsou popisná, autor abstrahuje, jak to je už jeho přirozeností, na nejvyšší možnou míru. Přesto se neztrácíme, ba právě naopak, jako bychom viděli do vnitřního světa závodníků překonávajících průsmyky velehor, spouštějících se střemhlav k nížinnému cíli a bojujících s vlastním omezením. Obrazy pulsují, dýchají, takže dění vnímáme zároveň očima jezdců, ale také prostřednictvím jejich emocí.
Jsme v samotném epicentru.
Jde o mistrovská díla. „Pro mě je cyklistika vrcholné sportovní odvětví, v němž dochází k překonávání limitů. Závody jsou pro mě motivující podívanou a vůči jejich protagonistům, kteří neustále bojují především sami se sebou, mám nesmírnou úctu.“ Pavel Roučka opět dokazuje nezastupitelnost ručně malovaných obrazů, magického dotýkání plátna pomocí do barvy namočeného štětce, které, věnuje-li se mu celoživotní nasazení, umožňuje divákovi pohlédnout pod povrch věcí, událostí, jevů a situací. Maluje spontánně, uvolněně, s důrazem na svobodné nakládání s barvami, ale přesto tak činí kontrolovaně, neboť jako málokdo dokáže propojovat rozumovou stránku s intuicí. Obraz se stává možností poznání a také proto každá výstava Pavla Roučky přináší nezapomenutelný zážitek.
Další příběhy z uměleckého prostředí z pera Petra Volfa pak najdete tady.
