Když myslím na Jiřího Koláře, od jehož narození uplynulo 24. září sto deset let, vybaví se mi jeho odpověď na otázku, která mi dlouho vrtala hlavou: Jak je možné, pane Koláři, že jste v roce 1945 vstoupil do komunistické strany, a ještě v témže roce ji opustil? Mnozí tak učinili až po ruské okupaci, další po Chartě 77 a jiní nikdy. „Jsem přece básník.“
Vycítil, že z téhle partaje nemůže vzejít nic dobrého. Opravdoví básníci by měli být jako kanárci v dolech varující před nebezpečím výbuchu. Proto bychom jim měli naslouchat. Když jsem Jiřího Koláře navštívil v roce 1990 v Paříži, navždy mě to ovlivnilo: ještě mi nebylo pětadvacet, ještě jsem nic nevěděl o životě ani o psaní, i když jsem byl pevně přesvědčen, že vím úplně všechno.
„
Všechna veliká zla vznikají hlavně z toho, že si lidé umiňují být někým, kým vskutku nemohou být.
Byl členem slavné Skupiny 42 spolu s Jindřichem Chalupeckým, Janem Kotíkem, Kamilem Lhotákem, Janem Smetanou a dalšími osobnostmi. Fascinovalo je moderní město a periferie, svět, který je obklopoval a ovlivňoval. Po převratu v osmačtyřicátém bylo dodnes obdivuhodně svobodomyslné společenství zakázáno.
Jiří Kolář prošel komunistickým žalářem. V únoru 1953 byl zatčen a 21. září odsouzen za „protistátní“ obsah rukopisu Prométheova játra na jeden rok, od soudu však byl propuštěn, neboť na zbytek trestu po odečtení vazby se vztahovala květnová prezidentská amnestie. Cenzoři nemohli snést Kolářovu přímost a výstižnost, s jakou odhaloval tupost režimu. Třeba jeho odhalení lidí dělajících něco, na co nestačí a jen předstírají kompetenci, o něž se totalitní režim opíral: „Člověk, který se snaží udělat ze sebe něco víc, než je, učiní ze sebe vždycky zrůdu. (…) Člověk, který je vržen osudem v povolání jiné nežli v povolání, které mohlo být povoláním jen jeho, je stejně tak na světě málo platný, a může být pro svět stejně tak nebezpečný jako zvrhlý politik. Všechna veliká zla vznikají hlavně z toho, že si lidé umiňují být někým, kým vskutku nemohou být. Proto se musí, aby zakryli svůj omyl, svou neschopnost, aby pravdivě lhali a dokonale maskovali nemohoucnost, uchylovat k násilí, k nejsprostším podvodům, nezřídka končícím v bestialitách.“
V průběhu padesátých let přestal psát básně. „Rozpadl se mi verš“, vysvětlil mi zásadní životní okolnost, která jej přivedla k intenzivní tvorbě koláží, obrazů skládaných z jiných obrazů a fotografií. Získal světový věhlas. Nikdo jiný nedosáhl v kolážích podobně monumentálního rozsahu jako Jiří Kolář. Zajímavé je, že ačkoliv sám nesportoval, ke sportu se opakovaně ve své tvorbě vracel. Už v šedesátých letech revolučně pojednal brankářské hokejky, které jsou nyní vystaveny v Paláci Kinských na přehlídce Na led! Po shlédnutí mnichovských her vytvořil hned několik obrazů s motivem atletiky, gymnastiky a lukostřelby. Používal na nich sportovní fotografie prokládané kupříkladu klasickými obrazy, jež kladl do nečekaných souvislostí a tím je aktualizoval. Koláž Váhy nese výmluvný podtitul: Vzpomínka na mrtvé izraelské sportovce.
Když z Československa v roce 1980 emigroval do Francie, byl okamžitě uměleckou komunitou akceptován a adoptován: měl stálý kontrakt s prestižní galerií Maeght, takže se nemusel starat o živobytí. Mohl dělat, co chtěl. Pracoval tedy s maximálním úsilím! Několikrát byl vyzván, aby se zhostil provedení plakátů významných sportovních událostí. Ať už šlo o plakát na mistrovství světa ve fotbale v roce 1982 (variace na obraz celníka Rousseaua Hráči kopané), na Rolland Garros 1986 (ve středu kompozice tenisový míček coby slunce) nebo na Olympiádu v Barceloně 1992 (zdvojený motiv Diskobola), podařilo se mu ve své podstatě komerční umění povýšit do sféry volné tvorby. Kolář se nijak nepodřizoval zadání, ale pracoval tak, jak to dokázal jenom on. Jeho plakáty získaly obrovskou popularitu a jsou pokládány za vrchol svého žánru, staly se předmětem zájmu sběratelů, podobně jako plakáty secesní mistra Alfonse Muchy, který, shodou okolností, tak podstatnou část svého života strávil v Paříži. V devadesátých letech se Jiří Kolář začal vracet domů, spolu s Václavem Havlem, který jej považoval za svého mentora, a Theodorem Pištěkem založili Cenu Jindřicha Chalupeckého. V roce 1999 již v Praze zůstal natrvalo. Chtěl být v životním finále doma. Zemřel 11. srpna 2002, ale jeho odkaz k nám pořád promlouvá, ať už slovem či obrazem nebo prostě tím, jakým byl.
Další příběhy z uměleckého prostředí z pera Petra Volfa pak najdete tady.
