Instalace V úniku od Lukáše Raise, s níž se můžete z bezprostřední blízkosti seznámit před Centrem současného umění EPO1, patří k oporám výstavy Jízda. Na nízce střiženém trávníku se pod širým nebem odehrává dramatická situace, o jaké v pelotonu není nouze. V sochařství jde však o světovou premiéru.
Dílo mělo dramatický vývoj. Lukáš Rais se jím zabýval ve svém továrním ateliéru pod elektrárenskými komíny v pražské Hostivaři řadu měsíců v zimě a na jaře roku 2024. Termín byl daný, sochy cyklistů se měly objevit na vernisáži ve čtvrtek 2. května a Lukáš do toho šel naplno. Nechtěl prohrát souboj s časem, a proto jsem za ním občas zajel na kontrolu, abych zjistil, jak si vede. Spíše, než o kontrolu šlo o podporu: jsme přátelé. Zajímalo mě totiž, jak se vyrovná s novou situací. Po dlouhé době, kdy se etabloval jako přední autor věnující se abstraktně-geometrickým plastikám, se vrátil k figurální tvorbě.
Jeho specialitou je, že sochy nevytlouká z kamenných bloků ani je nehněte z hlíny či sádry, ale skládá je z průmyslových prvků, z takzvaných systémových potrubních komponentů, různých tvarovek, přechodů a kolen vyrobených z černého varného železa. O jejich určení skoro nic nevím, snad jen, že něco propojují, něco jimi prochází nebo protéká pod vysokým tlakem. Jsou pevné, aby se neroztrhly. To, co Lukáš činí, je v podstatě soustavná konverze vysloveně užitkových industriálních předmětů do podoby ušlechtilých artefaktů vysokých estetických kvalit. Mění se jejich účel. Dochází k absolutnímu překódování. Má-li se takto udělat panák, jak říkají sochaři figurám, jedná se o velmi tvrdý oříšek k rozlousknutí. Když jde navíc o cyklisty na kolech, můžeme hovořit o učiněném rébusu.
Vyřešil jej luxusně, dokonce s předstihem. Nepochyboval jsem o tom, že to zvládne, ale přece jen: když se jeho dílo objevilo tam, kde mu byl vyhrazen prostor, krapet jsem si oddechnul. Den před vernisáží byly před EPO1 přivezeni dva Lukášovi závodníci: vítěz slavící s rukama nad hlavou a jeho soupeř, který v souboji prohrál, ačkoliv se snažil, seč mohl. Když jsem sochaři gratuloval, tak mi se svým typickým širokým úsměvem oznámil: „Ještě ale nejsem hotový!“ Dozvěděl jsem se, že V úniku bude ještě dalších pět cyklistů, přičemž celek bude pohříchu ještě dramatičtější.
V pátek 16. srpna došlo na umělcova slova. Instalace byla finalizována a uzavřena, příběh dostal nové vyznění. Rozvinul se. Přibyvší jezdci pronásledující dvojici primárních uprchlíků se ocitli v nesnázích, které jsou pro finišování ve skupině příznačné: hned tři se dostali do kolize a poroučejí se k zemi. Těm zbylým se podařilo nešťastníkům vyhnout. Je to poutavá podívaná. „Nazývám to kompaktně dynamické soutrubí.“ Soutrubí? „No, jako je sousoší, tak já dělám soutrubí.“ Jistě, má to svou etymologickou logiku.
Díla Lukáše Raise jsou silná. Místu samotnému, do něhož jsou zasazeny, dodávají energii a posilují jeho genia loci. Stávají se orientačními body, díky nimž si lidé postupně osvojují danou lokalitu. Jsou vesměs přijímána pozitivně, dělají radost. Přitahují pozornost, aniž by přitom byly prvoplánovými atrakcemi a jakkoliv se chtěly podbízet. To je vzácný úkaz. Mají v sobě uloženo něco podmanivého, co je blízké i pozorovatelům, kteří se jinak současnému umění vyhýbají. Důvod je jasný. Protože jsou krásné.
Trutnov je dalším městem, kde se o tom mohou lidé přesvědčit, a nikoliv poprvé. Už v roce 2013 tady měl Lukáš výstavu v městské galerii a některé jeho monumentální objekty byly instalovány na veřejných prostranstvích. Letos se zase do Trutnova vrátil. Uvidíme, na jak dlouhou dobu.
Více o výstavě Jízda si přečtěte pod tímto odkazem. Další příběhy z uměleckého prostředí z pera Petra Volfa pak najdete tady.
