Setkání se Zdeňkem Sýkorou, k němuž došlo v pátek 24. července roku 1998, bylo pro mě zásadní. Bral jsem to jako poctu. Byl světově uznávaným průkopníkem umění vznikajícího s využitím počítače. Navštívit jej v Lounech, kde se narodil, žil a pracoval, bylo pro kunsthistoriky a kurátory z prestižních mezinárodních institucí povinností a příjemným zážitkem, neboť malíř byl vynikající společník a pozorný hostitel. Kdo se s ním setkal, odnesl si zážitek na celý život. Zdeňkovi bylo osmasedmdesát a mně dvaatřicet. Vyzařoval sílu člověka, který si je vědom toho, co umí. Šlo o vnitřní sílu, ale také o sílu fyzickou, protože byl ve skvělé kondici, nepřipomínal muže završujícího osmou životní dekádu.
.jpg)
Během našeho rozhovoru jsme se dotkli jeho sportování, ve vstupní chodbě jsem si totiž všiml perfektně vyladěného silničního bicyklu. Dozvěděl jsem se věci, které dokreslovaly Zdeňkovu osobnost. Šlo o exkluzivní informace, dosud nezveřejněné. Vyprávěl o tom, jak hrál za hokej za Louny, až do vysokého věku: „Přes den jsem maloval, večer jsem hrál zápas. Fyzickou zátěž jsem miloval, uvolňovala mě, a především: přestával jsem se díky hokeji bát,“ pochvaloval si a po krátké odmlce dodal. „Nebyl jsem vystrašený. Sport je důležitý. Nemám rád lidi, kteří se na něj dívají skrz prsty a jsou na svůj postoj ještě pyšní. Sport pročišťuje hlavu. Mohl jsem vidět, jak kamarádi, takoví ti výtvarní introverti sportem opovrhující, rychleji stárli.“
Mluvil mi z duše, potvrdil to, co jsem potřeboval slyšet, navíc od opravdové legendy. Předtím žádný umělec, s nímž jsem se setkal, takto jasně a přesně neformuloval důležitost cílené fyzické aktivity. Později jsem se začal ztvárňováním sportovní tématiky intenzivně zabývat. Byl to on, kdo mi pootevřel dveře!
Zdeněk Sýkora sport sice přímo nezobrazoval, byl ale pro něj zásadním fenoménem. Nacházel v něm protiváhu k existenci uskutečňované v klidu ateliéru. Když potřeboval přijít na jiné myšlenky, když pocítil nutnost vypustit páru, aby získal energii na další intelektuální výkony, měl hned několik možností, jak si udělat radost: byl neobyčejně všestranný. Vedle cyklistiky a hokeje také lyžoval. Když napadl sníh, sedl do auta a vypravil se do Krušných hor a sjížděl v ostrých kličkách jejich prudké kopce.
.jpg)
Zajímaly ho také nové trendy. V tomto ohledu byly svého druhu vrcholem jeho počínání vodní lyže, jež si oblíbil relativně pozdě, jako padesátník. Nechal se táhnout na laně za motorovým člunem a brázdil hladinu se stejnou samozřejmostí a elegancí, s jakou si podmaňoval sjezdovku na Moldavě. Toto moderní sportovní odvětví provozoval zejména v sedmdesátých letech na nechranické přehradě, která je od Loun vzdálená sotva čtyřicet kilometrů na západ. Fotografie ukazuje, že to na vodě vskutku uměl, i to, že dbal na kvalitní přípravu a oblékal si neopren mírnící následky případného pádů. Připomíná to záběr z oblíbených filmů o Jamesi Bondovi, který se také vyžíval v rozmanitých sportovních akcích. Jenže agent 007 neuměl malovat. Při bližším pohledu na snímek divák ocení krásu „odhozené“ vody vytvářející za odvážným jezdcem esteticky působivý závoj, jaký se snaží zhmotnit nejlepší sklářští mistři v křišťálové sklovině.
.jpg)
Voda není nikdy stejná, v tom je sestrou času: a v tom spočívá, aniž si to třeba přímo uvědomujeme, její symbolická přitažlivost. Vše, čemu se Zdeněk Sýkora při sportování věnoval, se vyznačuje hledáním, nacházením a ovládáním rovnováhy v rámci dynamického pohybu. Jak se sám zmínil, díky sportu se přestával bát. Byl neohrožený. Ale odvahu měl v sobě danou geneticky, zdědil ji po předcích, rodičích, prarodičích. Muselo to tak být. Jinak by se neodvážil skočit z horní části příhradové lávky po hlavě do Ohře. Fotografie, která působivé gesto dokumentuje, je dobově určena do třicátých let, kdy Zdeněk studoval na reálném gymnáziu. Už jenom vyšplhat nahoru musela být svého druhu ekvilibristika vyžadující sílu a mrštnost.
Vrhnout se dolů šipkou je okamžik pravdy.
Je to nerozumné, mladicky nerozvážné, ale úctyhodné. Nevíme, jak dopadneme a co nás čeká, až se dotkneme hladiny. Skok předznamenal další děje. Zdeněk Sýkora se opakovaně vrhal do neprobádaných sfér, a zároveň udržoval kontakt s kořeny, s krajinou, do které se vracel. Často na to myslím, zvláště v létě, a nejenom kvůli rozhovoru, který jsem s ním tehdy vedl. Nedávno, 11. července, uplynulo třináct let od chvíle, kdy naposledy vydechnul, ale odkaz Zdeňka Sýkory je pořád živý. V Počedělicích se každoročně o prázdninách koná sympozium, kde malíři malují v plenéru v místech spojených s mistrovým působením. Připomíná to ocelový rám obrazu, neobvyklý památník, jehož průzorem vidíme to, co sledoval a chtěl zachytit Zdeněk. Když se tam vypravíte, můžete si to vyzkoušet. Ovšem plátno, stojan a barvy s sebou. Nebo jen foťák.
.jpg)
Další postřehy Petra Volfa ze světa umění a sportu si můžete přečíst zde.
