Vlastně jsem ho viděl omylem. Chtěl jsem si dát pauzu u televize a po ní pokračovat v psaní. Pauza nakonec trvala více než sto minut. Dokumentární film Moses 13 kroků, který získal v říjnu hlavní cenu na festivalu Sportfilm Liberec, od sebe diváka nepustí, dokud není u konce, a zůstane ve vás i potom. Chce se vám běžet. Obsahuje spoustu úhlů pohledů, spousta rozmanitých výpovědí o Edwinu Mosesovi, americkém běžci na trati 400m překážek, jenž čtyřikrát překonal světový rekord, dvakrát vyhrál na olympijských hrách, dvakrát na mistrovství světa a především: od roku 1977 do roku 1987 devět let, devět měsíců a devět dní byl neporažený. V těch devítkách je cosi mysteriózního.
Konkrétně to znamená, že v nepřetržité řadě zvítězil ve sto dvaadvaceti závodech. Série skončila 4. června 1987 v Madridu, kdy měl smůlu: musel se vyrovnat s otravou z jídla a když už to vypadalo, že si běží pro vítězství, tak zakopl o poslední překážku, ztratil rytmus a dal šanci neúnavnému pronásledovateli Danny Harrisovi. Skončila série, jež nejen v atletice nemá obdoby. Jednou to muselo přijít, i když se mnohým fanouškům zdálo, že je to nemožné. Stalo se 4. června 1987. Moses se však oklepal a dokázal vyhrát dalších deset závodů za sebou. Ještě na olympiádě v Soulu o rok později, kdy se jeho kariéra naplňovala, dokázal získat bronzovou medaili.
Pětapadesátiletý německý režisér Michael Wech po dokumentech o Borisi Beckerovi a Michaelu Schumacherovi vytvořil zatím životní dílo. Vybral si ideální osobnost, která zosobňuje touhu po dokonalosti spojenou se soustavným překonáváním překážek.
„
Během jednoho roku doslova změnil sport.
Moses to zvládal nejen na dráze, ale také v životě. Zlepšoval se díky vysoké inteligenci. Jako Afroameričan chtěl uspět. Na vysoké škole studoval s vynikajícími výsledky matematiku, mechaniku a fyziku: chtěl být leteckým inženýrem. Díky tomu si dokázal vypočítat, že k úspěchu na trati, kterou si zvolil, je zvládnout mezi třinácti krokový rytmus s tím, že každou bariéru musí přeskočit nejprve levou nohou, protože je blíže vnitřní dráze a ve výsledku to přinese nejkratší a nejefektivnější běžeckou stopu. Ostatní potřebovali kroků patnáct.
V Montrealu, kde vyhrál v roce 1976 v novém olympijském a světovém rekordu, šlo o jeho vůbec první závod v zahraničí. Mosese před ním nikdo neznal. Po něm už všichni. „Během jednoho roku doslova změnil sport,“ říká ve filmu vlivný trenér Bobby Kersee. Jeho inteligence převyšovala okolí. I na atletické dráze připomínal vousatého obrýleného filozofa, co se zatoulal při cestě z přednáškového sálu. Kdyby býval chtěl, mohl uspět jako vědec.
Dal přednost atletice, která mu umožnila globální proslulost, ale také vydělat peníze. Každý pořadatel mítinku chtěl Mosese a pokud o to opravdu usiloval, musel sehnat spoustu peněz. Ve filmu vzpomíná na svůj první placený závod v jamajském Kingstonu v roce 1977, za nějž dostal „na ruku“ šest set dolarů. Když se pak o několik let později připravoval na závod v německém Kolíně nad Rýnem, kde se očekávalo 60 000 diváků, položil si otázku: Proč všichni kromě atletů vydělávají peníze? „Nedávalo to smysl. Od začátku jsem byl radikál. Když jsme nedostali, co jsme si zasloužili, tak jsme prostě neběželi,“ vysvětluje v dokumentu Moses. Amatérismus byl pokryteckým přežitkem. Nelze posouvat hranice lidských možností bez každodenního mnoha hodinového tréninku. Je to práce na plný úvazek. To, že se dnes nejlepší atleti můžou tím, co umí, dobře živit, je právě jeho zásluha: stejně jako tlak na řešení problematiky dopingu, jenž v osmdesátých letech bujel ve všemožných preparátech jako rakovina. Moses vytáhl do boje, chtěl čistou atletiku, a uspěl. Do jisté míry, pochopitelně: podvodníci to mají ale těžší než za jeho časů. Některé rekordy stále platí, ačkoliv je zřejmé, že bez podpory chemie nebyly možné.
K nejsilnějším okamžikům filmu patří promluvy Mosesových spolužáků z Morehouse College, která byla založena v Atlantě v roce 1867 na podporu černošské vzdělanosti. Jsou mezi nimi filmový režisér Spike Lee, herec Samuel L. Jackson nebo astrofyzik Neil deGrasse Tyson. Je to zajímavá sonda do nitra této výjimečné instituce vychovávající odolné a sebevědomé osobnosti, o níž se obecně moc neví. Jejich svědectví shodně říká: Byl tak výjimečný! Edwin Moses nebyl aktivista za práva afroamerické menšiny, jako kupříkladu sprinteři Tommie Smith a John Carlos, kteří v osmašedesátém na hrách v Mexiku získali zlatou a bronzovou medaili v běhu na 200 metrů a při slavnostním ceremoniálu na stupních vítězů zvedli k nebi zaťaté pěsti v černých rukavicích, aby vyjádřili nespokojenost se stavem lidských práv ve Spojených státech.
Moses byl z jiného těsta. Proto komplexním pojetím existence, v níž se dokonale prolnul sportovec a intelektuál, pořád inspiruje. Ani náznak samolibosti nebo narcismu či agrese. Jeho stoicismus, schopnost soustředění a jakéhosi soustavného nadhledu, mu umožnily být sám sebou. Kdyby byl míval měl odborné vedení, jakého by se mu dostalo na prestižních školách se sportovním programem zaměřeným na atletiku (UCLA, Oregon, Stanford, Florida, Texas), pravděpodobně by nedosáhl toho, co se mu povedlo jako samoukovi, jenž chtěl být nejvíc ze všeho inženýrem. Možná že právě to je nejdůležitější poselství Třinácti překážek. Vlastně: určitě!
Další postřehy Petra Volfa ze světa umění a sportu si můžete přečíst TADY.
