Volfův revír: Jak jsem potkal Malicha

Byl skromný jako bývají opravdový mistři. V listopadu 2012 jsem jej navštěvoval v jeho ateliéru v Uhříněvsi a na základě našich setkání vznikla kniha Přišedší odjinud, kterou vydala Galerie Zdeněk Sklenář. Karel Malich seděl u okna a vyprávěl. Ve vzpomínkách se často vracel k tomu, jak sportoval. V tomto směru byl sdílnější, než když měl přiblížit okolnosti svého uměleckého počínání. Jeho všestrannost svědčila o obrovském pohybovém nadání. Stačí se podívat na fotografii, která jej zachytila při skoku vysokém. Tenkrát, když jsem ji Karlovi ukázal, v něm spustila proud vzpomínek. 

Jakého nejlepšího výkonu jste dosáhnul?

Sto šedesát dva centimetrů do výšky jako mladší dorostenec. Na nohou jsem měl cvičky, žádné tretry s hřebíky, abych se mohl pořádně odrazit jako Beran, který nastupoval o stanici dál, když jsem jel vlakem do pardubické reálky. Beran skočil metr sedmdesát.

Kolik měříte?

Sto šedesát sedm.

To jste se skoro přeskočil?!

No jistě. A kdybych věděl, jak se má správě skákat – mně to nikdo nevysvětlil – tak bych to dokázal. Měl jsem silný odraz. V Pardubicích chodil na reálku nějaký Roubíček, který skákal do výšky sto osmdesát sedm už v kvartě, ale ten patřil mezi elitu v celých Čechách. Na co jste si v té době přišel, na to jste si přišel, trenéři nebyli. Nikdo vám neříkal, co máte dělat nad laťkou, jak se přetočit, abych se neokrádal o centimetry. Odrážel jsem se pravičkou namísto toho, abych šel z levé nohy. Kdybych to býval věděl, přeskočím se a mohl bych být borec. Jednou ve Svítkově jsem shodil sto šedesát osm -- jenom slabounce jsem zavadil o laťku. Dopadali jsme do písku, po hubě, na ruce, kdežto dneska dopadají do peřin. Vlastně jsme byli borci… ani jsme si neuměli představit, že by něco takového mohlo při skoku do výšky být.

Běhal jste i sprinty?

Šedesát i sto metrů. V Sokole se dělalo všechno, od nářadí přes atletiku, akorát jsme tam měli řídícího, kterej nenáviděl fotbal, a když přišel do sokolovny a my hráli fotbal, najednou se přešlo na házenou. Nevím, proč fotbal tak nenáviděl, asi že byl tlustej. Já zase nesnášel prostná.

Hrával jste fotbal také na studiích v Praze?

Na Akademii jsme měli fotbalový tým. Tehdy jsem byl na škole jediný, kdo hrál předtím za nějaký klub, takže kolem sice šikovný kluci, ale samí amatéři. Franta Ronovský se mi později přiznal, že hrál za mladší dorost za Spartu. Docela mu to šlo, ale při hře neměl přehled, kdo kde stojí, a hlavně nepřihrával včas. Kdežto já jsem rozděloval přihrávky, věděl jsem, kde je díra, kde je volno.

Jste známý svými sympatiemi vůči pražské Slávii – kdy jste začal tomuto klubu fandit?

Ve čtyřiatřicátým roce, když hráli finále mistrovství světa ve fotbalu proti Itálii. Já obdivoval Slávistu Puče, on byl fantastický levý křídlo. Ještě si pamatuju finálovou sestavu!

Zkusíte to?

Počkejte… takže: Plánička, Ženíšek, Čtyřoký, Košťálek, Čambal, Krčil, Junek, Svoboda, Sobotka, Nejedlý, Puč… Až na Čtyřokýho, Košťálka a Nejedlého jenom samí sešívaní! Já to ovládal, co bych taky měl dělat? Nešlo to zapomenout. Jak to tak nádherně komentátor Laufer hlásil v rádiu, mám dodnes pocit, že jsem ten zápas viděl na vlastní oči. To mi bylo deset let.

Pamatujete si obzvlášť nějaký gól, který jste sám vstřelil?

Nemůžu zapomenout na gól, který když padl do sítě, tak se přesně v ten okamžik rozezněl umíráček na Koudelce, kde byla ze dřeva udělaná zvonice, takový sloup se stříškou. Zvonili na ní poledne a večer, tomu se říkala klekánice, ale tehdy pohřbívali nějaké nebožtíka. Byl to zvláštní časový souběh, na jedné straně radost ze života na hřišti, na druhé loučení se životem. Ale když jsem dal gól, nikdy jsem se neradoval, jako je to dneska v módě, když fotbalisti nevědí, co by – já dal flastr a rovnou jsem šel doprostřed hřiště, aby se mohlo rozehrát.

Dostal jste i nějaké peníze za fotbal?

Dal mi je jeden fanoušek. Šel jsem po zápase s Přeloučí, kdy jsem dal dva góly, do šaten a on mi strkal do trenýrek stovku. Holice měly dresy jako Slavie, jenže na rozdíl od červenobílých, byly černobílý. Chodili se na mě dívat funkcionáři, když jsem hrál českou házenou, a jednou za mnou přišli, abych nastoupil jako centr, v šestnácti letech. Oni mi neřekli, abych hrál středního útočníka, ale já se tam rovnou postavil, protože jsem hrál v český házený středního útočníka. Dal jsem ty dva góly, vyhráli jsme celkově tři nula, a když jsem šel do kabiny, jeden fanda, co jinak opravoval pneumatiky, mi dal do kapsy u trenek kilo. Já jsem mu to vracel, bylo to před lidma, ale on na to trval: „Nech si to, líbil ses mi.“ 

Co jste s těmi penězi udělal?

To bylo jednoduchý. Na druhý den jsem jel do školy. V Pardubicích jsem zašel do knihkupectví vedle reálky a za to kilo jsem si koupil knížku o Leonardovi, v níž byly krásný kresby, a pak jsem si ještě koupil velkýho Rembrandta, v němčině, protože to bylo za protektorátu. Leonarda jsem někomu půjčil, ale jak to bejvá, už se ke mně nevrátil, ten Rembrandt tady ještě někde musí bejt. 

Přečtěte si další osobní postřehy z uměleckého světa od Petra Volfa.