Na státní svátek dne 28. října 2023 udělil prezident Petr Pavel medaili Za zásluhy o kulturu jedinému malíři: Františeku Mertlovi, který je ve světě umění znám pod pseudonymem Franta. Konečně!
Význam tohoto jednadevadesátiletého umělce je mezinárodního formátu. Měl jsem možnost jej poznat osobně. V roce 2005 jsem se vydal do jihofrancouzského města Vence, kde žije, abych s ním udělal rozhovor. V zemi galského kohouta, kam emigroval v osmapadesátém, si vydobyl renomé předního figuralisty. Jako každého malíře či sochaře, který prokáže své výjimečné nadání, jej Francouzi přijali za svého. V Praze vystudoval Akademii výtvarných umění a byl spolužákem Theodora Pištěka. Dodnes jsou přátelé, mají stejnou vášeň: cyklistiku.
Prolínala se i naším setkáním. Než jsme se totiž dostali k jeho malování a názorům na současné umění, musel jsem se s ním v dodávce vypravit do Nice, protože si musel v servisu vyzvednout silničku LOOK. Něco mu na ní prý ladili. Dokud ji neměl u sebe, pociťoval, jako každý náruživý cyklista, neklid, což jsem chápal: bez kola nejsme jaksi úplní. Navíc v jeho případu šlo o náruživost nejvyššího stupně, protože tenkrát jezdil denně, podnikal do výpravy do Přímořských Alp, kde překonával horská sedla ve výškách kolem patnácti set metrů. Dokonce se stal jedním ze zakladatelů a čestným předsedou CYCLO CLUB DE VENCE, který má na sto padesát členů. Po návratech z tréninku se zase dával do práce, přičemž důležité je, že to, co miloval, nenechával za sebou, takže cyklistické motivy se objevují i na některých jeho obrazech z různých období.
„
Na kole je nejlepší nepadat
Když seděl na kole, byl s ním srostlý, v sedle se pohyboval efektivně, s jistotou a samozřejmostí. Vypadal jako správný vrchař, hubený, šlachovitý, vysušený provensálským sluncem, s hlavou mezi rameny a ohnutými zády. „Jsou to chvíle, jež mi dovolí změnit energii do jiné formy, propláchnout si hlavu,“ přibližoval svoje pocity. „Často se mi stalo, že jsem našel určité odpovědi na otázky, které přede mnou vyvstaly v ateliéru, právě při jízdě na kole. Jde jenom o to, nespustit cestu z očí a neskončit v příkopě.“ Potom vyprávěl o tom, jak trénoval třicet let s Jeanem Fréchautem, který v roce 1938 jako profesionál vyhrál hned tři etapy na Tour de France. Jako každý, kdo získá na Tour etapu, se stal legendou. „Bylo mu přes osmdesát let, jezdil neskutečně odvážně a rychle. Byl to fantastický sjezdař, ale někdy to bral až příliš u krajnice a občas mu to nevyšlo. Já sám jsem si při pokusech stát se závodníkem zlámal v Olomouci obě klíční kosti. Ve spurtu přese mě přejeli kamarádi a rodiče mi kolo na několik let zakázali.“ Došlo k tomu na konci čtyřicátých let, když ještě studoval na olomouckém gymnáziu, potom přesídlil do Prahy na Akademii výtvarných umění, kde se skamarádil s Theodorem Pištěkem. Na kolo zase sednul až ve Francii. „Na kole je nejlepší nepadat,“ dodal těsně před tím, než mi začal v ateliéru předvádět obrazy, které měl na druhý den odeslat na výstavu do Nice. Vzpomenu si na to pokaždé, když se vysekám a pak zjišťuji újmy na těle či materiálu.
Ale v sobotu, kdy Franta dostával od prezidenta metál, jsem se v předchozím projevu dozvěděl, že je to možná ještě jinak. „Padáme proto, abychom se mohli naučit vstát.“ To nevymyslel Petr Pavel, nýbrž Batman.
Více o Frantovi najdete v tomto článku.
Přečtěte si další osobní postřehy z uměleckého světa od Petra Volfa.
