Na tenisových kurtech Cibulka je dnes rušno. Je pátek odpoledne, slunce stále hřeje, i když už je září. Za zvuky hudby od DJ Bangladezo se odehrává nevšední zápas – Kopea Open, turnaj umělců a sběratelů umění. Tenisové kurty jsou plné, stejně jako zahrádka přilehlé restaurace, kde posedávají diváci. Hlavní pozornost se soustředí na kurty. Tam právě probíhá čtyřhra. V rukou místo štětců dnes drží rakety známí čeští umělci – Jan Heres, Roman Franta, Jan Kaláb, Michal Škapa, Matěj Olmer a Jan Mikulka. Z kurtů se ozývají údery míčků, povzbuzování a občasné výkřiky jak hráčů, tak přihlížejících: „To jsou sólisti!!“, „Hezky!“, ale i výkřiky nesouhlasu po nepodařeném úderu: „Ty vole!”
Hráči se rozcvičují, připravují na zápasy, které se hrají paralelně na dvou kurtech ve zkráceném formátu. Posadím se na lavičku vedle dvou přihlížejících pánů: „Komu fandíte?“ Ptám se. „Mikulkovi.“ odpovídá jeden z nich. „Nikdy jsem ho hrát neviděl, ale vypadá slibně. Kdybych si měl vsadit, sázel bych ale na Frantu, ten má skvělou kondici. Ale nemám s sebou peníze a hazard se mi samozřejmě příčí,“ dodává se smíchem.
Opravdu, Roman Franta na kurtu prohání své protihráče nekompromisně. „Zase ne takhle vysoko, ty vole!“ zakřičel přes síť na soupeře, který přepočítal jeden ze svých úderů. Jak mi Franta později vysvětluje, už jako kluk hrál okresní i krajské přebory a dokonce i za národní ligu. Jeho zájem se ale postupně přesunul k umění. „Na vojně jsem měl spoustu času, tak jsem začal kreslit. Po vojně jsem se hlásil na akademii a když jsem se tam na podruhé dostal, tenis šel úplně stranou. Věnoval jsem se jen umění a na raketu jsem 20 let nesáhl.“
Přesto si Roman Franta nemyslí, že by tenisové dovednosti mohl člověk zapomenout „Technika zůstává, ale musíš zpátky získat fyzičku.“ K tenisu se vrátil v Dolních Počernicích, kde má ateliér a kde jsou i tenisové kurty. „Viděl jsem tam lidi hrát, tak jsem si říkal, proč to zase nezkusit. Začal jsem s třetí třídou, pak postoupil do druhé, a teď to hraju závodně.“
Návrat k tenisu se promítl i do jeho umělecké tvorby. Je známý svou sérií obrazů nazvanou Grand Slam. „V Grand Slamu jsem propojil ty dvě věci, které miluju – umění a sport. Každý obraz reprezentuje jeden z velkých turnajů, jako Wimbledon nebo US Open, a zároveň v sobě nese odkazy na významné umělce, jako je Warhol nebo Hockney,“ vysvětluje Franta. Tenis dnes hraje i na mezinárodní úrovni, například na turnajích ITF.
Na kurtech slyším organizátorku Anetu Kopeckou, jak povzbuzuje hráče: „Pojď, pojď, pojď!“ – přitom stíhá zajišťovat hladký průběh celé akce. Aneta je nejen vášnivou tenistkou, ale také galeristkou. Zastavím se s ní na kus řeči a sledujeme zápas společně. „Mrzí mě, že si dneska sama nehraju,“ svěřuje se, „v létě jsem měla úraz. Spadla jsem na kole a zlomila si loket.“
.jpg)
Když se ptám, co ji přimělo k uspořádání turnaje, vysvětluje: „Hraju tenis už tři roky s trenérem tady na Cibulce a znám řadu umělců, kteří jsou v tomhle prostředí už dlouho. Když jsem se s nimi setkávala na vernisážích nebo mimo galerijní prostředí, často jsme se o tom bavili. Postupně se přidávali další a já objevila, kolik umělců je vlastně do tenisu zapáleno. Byla jsem překvapená, kolik z nich hraje aktivně.“
„
Jsem hodně expresivní. Dávám rány, jsem útočník. A tak i maluju. Není to tak, že bych u toho seděl a něco si piplal, já se u toho potřebuju pohybovat.
Myšlenka na turnaj přišla přirozeně, říká Aneta. „V návaznosti na mého trenéra jsme začali uvažovat, že bychom mohli uspořádat turnaj. Znám také řadu sběratelů, kteří chodí do galerie, a s některými z nich hraju tenis. Když jsem s nimi probrala tento nápad, setkala jsem se s nadšením. Všichni byli pro. A tak se to rozjelo.“
Sama vidí tenis jako způsob, jak propojit dvě odlišné skupiny. „Sběratelé a umělci se tu setkávají v přátelské atmosféře mimo sterilní prostředí galerie. Mohou se vidět v poličtěnější podobě.“ Na otázku, proč se hrají čtyřhry, Aneta odpovídá prakticky: „Čtyřhry jsou časově úspornější, ale také méně náročné. Někteří se obávali, že by sami nebyli ve formě, takže takhle je to pro všechny příjemnější. Navíc to pomáhá budovat kontakty a přátelskou atmosféru.“
Náš hovor je náhle přerušen, když je potřeba její přítomnost zase jinde na kurtu. Slyším ještě pána, co má na starosti občerstvení: “Kanapky, proteinové tyčinky a voda – máte všechno?“ Vrátím ke sledování zápasu a ptám se fotografa Edy Babáka, který mě doprovází, co ho na akci zaujalo. „To, že všichni hrajou fakt dobře,“ říká překvapeně, „Nečekal jsem to. Ale rozumím tomu, když pořád používáš hlavu, je sport skvělý způsob, jak se odreagovat.“ Pak se rychle omluví a odbíhá – „Teď je dobré světlo,“ volá za sebou.
Dívám se na terasu nad kurty, kde vidím, že Jan Kaláb oddechuje po zápase: "Jak se cítíte?" ptám se. „Docela dobře,“ odpovídá s úsměvem. „Teď jsme sice první zápas prohráli, ale aspoň už nejsem nervózní. Nekazil jsem to jenom já, takže to beru v pohodě.“ Kalábův vztah k tenisu je podle jeho slov kladný, i když k němu našel cestu až později: „Začal jsem hrát teprve před třemi lety. Loni jsem měl zranění kolene, takže jsem celou sezonu vynechal. Letos je to tedy moje druhá sezona a vlastně můj první turnaj. Dneska hraju svoji první čtyřhru vůbec. Je to super, ale pořád se učím,“ říká skromně, ale s nadšením. „Je těžký to dohánět na starý kolena,“ dodává se smíchem.
Na otázku, zda ho sport nějak inspiruje ve výtvarné tvorbě, odpovídá: „Spíš jsou to pro mě oddělené světy. Sport je pro mě hlavně způsob, jak si vyčistit hlavu z ateliéru.” Když se ptám na paralelu mezi jeho přístupem k tvorbě a tenisu, zamyslí se: „Snažím se dělat věci co nejlíp, ať už maluju nebo hraju tenis. Ale když něco děláte krátce, nemůžete to dělat tak dobře jako ti, co to dělají celý život. Je to ale zábavné, a hlavně je to další motivace se něco učit. Baví mě to.”
Na terasu přichází Jan Heres, po vítězném zápase nad Janem Mikulkou. Chvíli spolu sedíme u několika jeho obrazů, které jsou tu vystavené. „Jak jste to bral, když jste sem dneska šel? Jaká byla vaše očekávání?“ ptám se. „Chtěl jsem se hlavně odreagovat,“ odpovídá Jan. „Včera jsem měl vernisáž výstavy v Ostravě, ve středu zase v Olomouci, a čtvrtek byl dost náročnej. Vernisáž v Ostravě se trochu protáhla, skončili jsme až kolem půl druhý ráno. Dneska ráno jsem pak jel rovnou z Ostravy sem, takže jsem si tady na chvíli musel dát pauzu, asi půl hodinky.“ „Tak to jste toho teď měl opravdu dost,“ reaguju. „Jaký máte vztah k tenisu?“
„Začal jsem hrát už jako malej,“ říká Jan. „Hrál jsem závodně asi do patnácti let, za mladší i starší žáky. Pak jsem ale začal chodit na uměleckou školu na Hollarku a tenis šel trochu stranou. Vrátil jsem se k němu před pěti lety, když mi bylo kolem pětadvaceti. Teď hraju čtyřhru s klukama, máme jednou týdně zápasy. Je to pro mě hlavně způsob, jak se udržovat ve formě.“ „Takže si zahrajete docela pravidelně?“ ptám se. „Jo, docela jo, ale někdy mám i delší pauzy, třeba nehraju dva až tři týdny, záleží na práci,“ odpovídá s úsměvem. „Jak vnímáte to, že se sport propojuje s vaší tvorbou?“ zajímám se. „Říká se, že to pomáhá,“ odpovídá Jan. „Studoval jsem u Rittsteina, a ten plaval i hrál tenis. Říkal, že to člověku pomáhá na psychiku. Malování je fyzicky náročný, a sport to doplňuje.” „Myslíte tím zvládání emocí?“ ptám se. „Přesně tak,“ přikyvuje Jan. „Aby se víc člověk uklidnil. Mně sport pomáhá, abych se cítil dobře.“
„
Když hraješ tenis, můžeš se na to připravit a vidíš výsledek hned. Umění je běh na dlouhou trať. Nikdo ti hned neřekne, jestli to, co děláš, bude dobrý. Časem se to možná projeví, ale trvá to.
“Myslíte si, že je nějaká podobnost mezi tím, jakým způsobem hrajete a jakým malujete?” “Určitě! Tak já jsem hodně expresivní, divokej. (směje se) Dávám rány, jsem útočník. Takže tak i maluju. Není to takový, že bych u toho seděl a něco si piplal, já se u toho potřebuju pohybovat”, vysvětluje s nadšením.
Zápas na kurtech však ani zdaleka neutichá. Hráči se po krátké pauze vracejí na hřiště a pokračují ve hře. Mezitím, kde se zrovna nehraje, správce polévá antuku. „Proč to polévá?“ ptám se. „No, když je suchá, tak se odhrnuje a míček špatně odskakuje. Práší se a jedna čára může být vyšší než druhá, takže se to pak hůř hraje. A navíc, když je povrch suchý, víc to klouže.“ Hraje se už několik hodin a atmosféra na kurtech je stále plná energie a sportovního ducha. Když odcházím, v hlavě mi zní slova, která mi na závěr našeho rozhovoru řekl Roman Franta, když hovořil o tom, jak vnímá propojení sportu a umění.
„Přemýšlel jsem o tom, při tom, jak hraju tenis,“ začíná. „Je to vlastně úplně jiný svět. Když hraješ tenis, můžeš se na to připravit a vidíš výsledek hned. Když se dobře připravíš, vyhraješ, máš radost a za dvě hodiny je zápas odehraný. Ta satisfakce je okamžitá. Ale v umění to takhle nefunguje.“
Zamyšleně pokračuje: „Umění je běh na dlouhou trať. Nikdo ti hned neřekne, jestli to, co děláš, bude dobrý. Časem se to možná projeví, ale trvá to. Začneš novou sérii, děláš výstavy, a trvá to, než si toho někdo všimne, než o tom někdo napíše. Dneska už skoro nikdo o kultuře nepíše, noviny se zredukovaly, všechno se šoupne na internet, ale tam je toho přehršel. Je to běh na dlouhou trať.“
Pak se pousměje a dodá: „V tenise máš radost hned. V umění to přichází mnohem později, a někdy vlastně vůbec. Ale i tak můžeš mít radost z toho, že se ti povedl obraz. Jen ta odezva – ta satisfakce od publika nebo médií – ta přijde až za nějaký čas, jestli vůbec.“
