Hokej, basketbal, tenis nebo plavání… všechny tyto a mnohé další sporty se objevují na fotografiích Pelleho Casse, přesto tento autor není typickým sportovním fotografem. Počítačem upravované kompozice, které kombinací mnoha momentek vytváří, se sportu původně vůbec netýkaly. Že budou sportovní klání pro jeho záměr ideálním prostředím, zjistil vlastně náhodou.
Člověk jako součást lidstva
„Nikdy jsem nebyl moc dobrým fotografem momentek, nedokázal jsem zachytit správný okamžik. Když už jsem se pro nějaký rozhodl a stiskl spoušť, nebylo to ono. Mnohdy jsem se pokoušel zachytit krásnou atmosféru, kterou jsem měl před sebou, znáte to, třeba když se snažíte vyfotit úplněk, ale nefungovalo mi to. Fotografie jako by pro mě byla slabým, stále nedostačujícím médiem,“ vysvětluje v jednom z rozhovorů Pelle Cass. „Napadlo mě, že když seskládám mnoho slabších momentů dohromady, jejich síla se sečte,“ takto prostě a jednoduše vznikla Cassova uznávaná fotografická technika.
Fotografie Pelleho Casse dnes v naprosté většině zachycují husté skrumáže těl při sportu. Cassovo fetišistické zaujetí lidským tělem v pohybu se zdá odkazovat k barokním obrazům Petra Pavla Rubense či až do renesance k Hieronymu Boschovi, stejně tak je lze ale chápat jako komentář k současné době, již charakterizuje rostoucí přelidnění planety a tomu přímo úměrně stoupající nedostupnost zdrojů.
Cassovy digitální kompozice se slévají v jeden velký, pulsující organismus, čímž autor nabízí možnost pohledu na lidstvo jako celek. Nastavuje přemýšlení o člověku nikoli jako o jednotlivci, který je na světě především sám za sebe, ale spíše jako o součásti složitého systému, jehož je lidstvo a jeho pobyt na planetě výslednicí a také činitelem. Existenci každého jednotlivce díky tomu nelze chápat odděleně od ostatních, stejně jako žádný okamžik nebo čin nelze oddělit od okamžiků či činů, které mu předcházely, které se děly zároveň a které se budou dít v budoucnu.
Sport jako řád
Pelle Cass se narodil v roce 1954 v New Yorku, ale žil zde pouze do svých tří let. Matka byla malířkou. Její obrazy dle Cassových slov připomínaly Picassovy kresby z dvacátých let 20. století. Sám prý neměl kreslířský talent, ale výtvarné umění jej přesto vždy přitahovalo, celá rodina totiž žila s uměním ve velmi blízkém vztahu, a tak se přihlásil na uměleckou školu. Fotit se prý učil od svých třinácti let, nejdříve podle návodů z časopisů.
Nyní žije Pelle Cass v Bostonu, poblíž několika sportovních univerzit, kam chodí pro své kompozice sbírat materiál. Techniku, jíž se proslavil, vyvinul v roce 2008 a netýkala se původně fotografií sportovních, ale spíše pohledů z okna. Právě při nich si začal představovat, jak by to vypadalo, kdyby se venku všechno, co se děje postupně, dělo najednou. Techniku, již v současnosti napodobuje či variuje mnoho dalších umělců, přirovnává k pokusům o rozbití času, kdy řád přechází v chaos (z něhož se ovšem, jak vidno i na fotografiích, rodí řád nový).
O chaosu mluví Cass jako o principu, který s oblibou kombinuje se světem sportu právě proto, jak moc sport jako výkonnostní disciplína z řádu vychází. Svou technikou se nakonec proslavil právě až ve chvíli, kdy ji zkombinoval se sportovní fotografií, k čemuž ho přivedl editor časopisu, pro nějž právě fotil. Tehdy zjistil, že právě sport je pro pořizování kýžených momentek ideálním prostředím: „Každý se zde stará o sportovní výkon svůj nebo celého týmu a rozhodně nikdo neřeší nějakého chlápka, který se okolo motá s malým foťáčkem.“
Přirozenost především
Pelle Cass říká, že se záměrně snaží nepůsobit jako profesionální fotograf, aby nepoutal skoro žádnou pozornost, na sportovištích tak tráví obrovské množství času. Přirozeně se z něj stal jakýsi sportovní voyeur, odborník na sledování lidí při sportu. Baví se prý například sledováním trendů ve sportovním oblečení. Říká, že díky obrovskému množství pořízených momentek dokáže zachytit vzorce, kterých si běžný sportovní divák jen tak nevšimne: „Stále mě dokáží překvapovat výrazy ve tvářích lidí při sportovních výkonech. Někdy se sportovci tváří až extaticky nadšeně, jindy čtu v jejich obličejích spíš obrovskou námahu. Stále je pro mě sledování lidí na hřišti překvapivé. Fotoreportéři se většinou snaží zachytit emoce při sportu, já se o to nesnažím, mým cílem je zachytit pohyb. Když se na mých fotografiích přesto projeví lidskost, jde o překvapivý vedlejší produkt a o to je to možná lepší.“
Práci s Photoshopem připisuje ve své práci minimálně stejný význam jako fotografickému řemeslu. Výrazu chaosu, o nějž mu v kompozicích tolik jde, dosahuje prý předem stanoveným postupem: osoby na jednotlivých momentkách nikdy neupravuje. Pouze je zkouší skládat k sobě tak dlouho, až dosáhne té kompozice, kterou hledá. Tvrdí, že touto metodou se mu daří přirozeně zachovat realistickou tvář: „Lidé jsou tu stále ve svém přirozeném prostředí, v přirozených pozicích. Tím se mé fotografie liší od fotografií většiny autorů, kteří s počítačovou manipulací také pracují.“
