Ondřej Horák alias Fuczik: Na rozdíl od fotbalu umění pro diváka vznikat nemusí

Ondřeji, napsal jste knihy o hrdinech českého fotbalu a hokeje (Hrdinové. Největší příběhy české kopané, Hrdinové 2. Největší příběhy českého hokeje). Můžete čtenářům přiblížit kontext vzniku obou knih?

Obě knihy jsem dělal s odborníky, protože jsem laický obdivovatel těchto sportů, takže v případě fotbalové knížky jsem spolupracoval s Jaromírem Bosákem a kniha o hokeji vznikala ve spolupráci s Robertem Zárubou. S ilustrátorem Vojtěchem Šedou jsme vymýšleli náměty obrázků a komiksů. Obě knihy se trochu liší v tom, že v té hokejové je kontinuální příběh kluků, kteří stárnou. Fotbalová je víc o příbězích. Název Hrdinové jsme vybrali, abychom zdůraznili, že se jednalo o lidi, kteří to vítězství často vybojovali navzdory osudu, projevili se nějakým občanským hrdinstvím. Je tam namátkou příběh Vlasty Buriana, který je i ve sportu trochu pozapomenutý, a který za druhé světové války na oko zaměstnával své kolegy z fotbalového týmu ve svém divadle. Pak je tam ale celá řada dalších příběhů z historie i současnosti.

Většina knížek, které si o fotbale koupíte, je o tom, kolik kdo dal přihrávek, za jaký tým hrál, ale to ani v jedné z našich knih nebyla priorita.

„

Příběhy jsou více o lidech, o tom, čím museli projít nebo co museli dokázat než o tom, kolik střelili gólů

Před několika lety jste uspořádal několik ročníků jednodenních fotbalových turnajů pro umělce. Co projekt zvaný JINDRA iniciovalo?

Tady vždycky byly skupinky umělců, kteří společně sportovali. Bylo to už za první republiky, pak byla slavná Paleta vlasti, ale třeba i Amfora. Vždycky existovaly skupinky umělců, architektů, výtvarníků, sochařů nebo třeba grafiků, kteří spolu hráli fotbal. A já jsem byl také v takových skupinkách. Vznikl nápad, že uděláme společný turnaj. Tehdy jsem dělal doprovodné programy pro Cenu Jindřicha Chalupeckého a přišlo mi docela vtipné, protože mě zajímají umělecké komunity, oslovit tu scénu napříč a vzít to jako záminku pro setkání, kde se hraje fotbal. Bylo to otevřené všem.

Při prvním ročníku dělali umělci a umělkyně doprovodný program pro děti, protože jsme už všichni měli děti. Takže tam u toho hřiště se batolily děti a dělaly se tam s nimi nějaké aktivity. Mohly i hrát. Nevybavuji si, jestli tam hrála nějaká žena, ale my jsme to všichni brali dost vážně, takže to možná vyhodnotily tak že ne. Ale rozhodně to bylo z tohoto hlediska komunitní, takže to nebylo jenom tak, že se na něčem domluvili chlapi. Vždycky jsme pronajmuli nějaké hřiště v Praze a sešlo se sedm, osm týmů, které si vymyslely nějaké ulítlé názvy. Měli jsme dresy. Jirka Franta namaloval plakáty. Umělec Petr Dub vytvořil pohár a nazvali jsme to JINDRA tak trochu z legrace. Co vím, tak Jindřich Chalupecký k fotbalu žádný vztah neměl. Vlastně bych se nedivil, kdyby ho nesnášel. Ale to nám všem bylo vlastně jedno, o to tam vůbec nešlo.

V projektu JINDRA jste se angažoval šest let. Proč jste jeho pořádání ukončil?

Skončilo to ze dvou důvodů. Jednak tam začaly jezdit čím dál častěji sanitky, protože když jsme to začínali, tak nám bylo třeba pětatřicet a já už jsem to potom nechtěl organizovat, protože těch zranění tam bylo strašně moc. Druhá věc je ta, že už se to asi nehodilo do nové koncepce Ceny Jindřicha Chalupeckého, která se zaměřila trochu jiným směrem, a fotbal je, když chcete, víc spojován s muži než se ženami, a i proto byl čas dát zase prostor jiným.

V čem vidíte důležité souvislosti fotbalu a umění?

Měl jsem ambici o tom natočit dokument, on je dokonce natočený, ale nikdy jsme ho neměli čas sestříhat. V tom dokumentu jsem zpovídal zástupce umělecké scény. Vybavuji si, že tam byl třeba Tomáš Vaněk, tehdejší rektor AVU a taky skvělý fotbalista, Krištof Kintera, skvělý fotbalista a teď už také hokejista nebo Ondřej Chrobák, kurátor Moravské galerie v Brně. Ti všichni jsou nadšenými sportovci, se kterými jsem se potkával na fotbalových turnajích. Nebo tam byl architekt Adam Gebrian, grafik Petr Babák a mnoho dalších. Bavil jsem se s nimi o tom, jestli vidí něco společného mezi fotbalem a uměním, protože mi přišlo logické, když jsou to umělci a věnují se fotbalu, že o tom někdy museli přemýšlet. A ukázalo se že ano.

„

Pamatuji si, že když jsem se Krištofa Kintery ptal na to, jak se může prosadit český umělec v zahraničí, tak řekl, že podobně jako fotbalista.

Nejzajímavější bylo téma diváků, což byl mimochodem důvod, proč jsem napsal obě knihy o fotbalových a hokejových hrdinech, protože ty sporty mám rád a vždycky mi vadilo, jak se chovají diváci na českých stadionech při fotbalových zápasech, co tam bohužel dodnes můžeme slyšet, rasistické nadávky a podobně. Naprosto bláhově jsem se domníval, že taková knížka by mohla nějakým způsobem tu situaci změnit. Ale abych se vrátil k vaší otázce, bavili jsme se o tom, co publikum očekává při návštěvě fotbalového zápasu, jak moc se liší od návštěvníků, kteří jdou do galerie, a jakou roli v tom sport nebo umění hrají. A zaznělo tam, že fotbal by měl být pro diváka, aby si ho užil a měl z něj radost, ale umění primárně pro diváka vytvářené být nemusí nebo nemá. Ono může mít i schopnost diváka provokovat nebo se mu nelíbit, no a umělci nebo umělkyně, kteří dílo vytvářejí primárně proto, aby se líbilo … To samo o sobě neznamená žádnou kvalitu. 

Dále jsme v dokumentu otevírali téma výchovy, talentu. Pamatuji si, že když jsem se Krištofa Kintery ptal na to, jak se může prosadit český umělec v zahraničí, tak řekl, že podobně jako fotbalista. Jsme z malé země, je to malý trh. Také český fotbalista musí nabídnout v globálním hledisku něco výjimečného, aby zaujal v zahraničí víc než anglický, německý nebo francouzský fotbalista, který má za sebou obrovský trh, zázemí a fanoušky. Český fotbalista musí být o to lepší a je to o to větší výkon, že se dokáže v takovém týmu prosadit, protože takové zázemí nemá. Krištof upozorňoval, že s uměním je to úplně stejné, Kinterů pobíhá po světě několik a on musí zaujmout galeristy nebo autory výstav, aby si vybrali jeho. Čeští umělci za sebou nemají takový trh, jaký mají za sebou v poslední době čínští nebo američtí umělci, a proto aby je někdo vystavil, tak k tomu musí mít významný důvod. 

Fotbal i současné umění mají výrazný kolektivní rozměr. Co je na tom pro vás zajímavé?

Místo slova kolektivita bych použil slovo spolupráce. Je to téma, kterému se věnuji dlouhodobě. Zajímá mě spolupráce mezi umělci/umělkyněmi a dalšími sociálními skupinami ve společnosti. Myslím si, že umění má daleko větší schopnost, než jen být prezentováno na výstavách, za kterými musíme na to umění chodit. A myslím, že jeho obrovská role, která roste v 21. století, je právě schopnost využívat umění a lidskou kreativitu ke zlepšení společnosti a zapojení umění do toho, abychom ke krizovým situacím, ke kterým se neumíme dobře postavit, měli nějaký klíč.

Téma spolupráce mě na sportu extrémně zajímá. Spolupráce v kopané nebo hokeji je nezbytná. Nezbytná je slabé slovo. Soupeře nemůžete porazit sám. Ani ty nejlepší týmy, které si koupí Messiho, Neymara, Mbappého, nic nevyhrají, protože ani ve třech to nejde. Musíte prostě postavit tým, který týmově pracuje. A tuhle schopnost práce v týmu já přenáším do výtvarného umění. Takže i když kurátoruji výstavu, tak ji dělám tímhle způsobem, že ji vytváříme od začátku společně s umělci, ale i s vedením galerie a s autory doprovodných programů. 

Projekt JINDRA už skončil, fotbal ale chodíte hrát stále, že?

Ano, fotbal hrajeme pořád – umělci, kurátoři, architekti, teoretici. Je to skvělé, protože spolu děláme spoustu projektů a vy ty lidi poznáte. Během hry zjistíte, jací jsou povahově, jaké mají morální vlastnosti, jestli jsou sólisti, jestli se rozdají pro tým, jestli simulují a podobně. Spoustu projektů dělám s lidmi, se kterými hraju fotbal, protože vím, že se na ně můžu spolehnout.

Kam chodíte hrát?

Na Žižkov na Rajskou zahradu nebo do Vršovic na Bohemku, ale na tu atletickou. Jsou to malá hřiště, ta velká neuběháme.

Ondřeji, neuvažujete o tom dokument, o kterém jsme se tu bavili, dokončit a představit veřejnosti?

Moc rád, ale kromě času tam šlo také o to, že na to nebyly peníze a bez nich to nikdo nesestříhá. Ale třeba jednou…

Držím vám palce a děkuji za rozhovor.

Ondřej Horák (Fuczik) je kurátor a autor vzdělávacích projektů. Začínal jako lektor a autor doprovodných programů v Národní galerii v Praze (2005-09), vedoucí Lektorského centra GASK (2009-11). Realizátor doprovodných programů Ceny Jindřicha Chalupeckého (2011-15), vedoucí doprovodných programů galerie Tranzitdisplay (2014-16) a Galerie Rudolfinum (2016-17) a iniciátor projektu Artpark (2016). Zakladatel vzdělávací platformy Máš umělecké střevo? (od 2009). Autor publikací Proč obrazy nepotřebují názvy (2014, cena Magnesia Litera a cena IBBY), Průvodce neklidným územím 1, 2 (Labyrint, 2016, 2018), Sbírka Magnus Art (Hrdinové 1,2 (Yinaci, 2017, 2019). Editor publikací Místa počinu (Školská, 2009), Pro koho to děláš? (TD, 2015), Klacky v galerii (GR, 2017), Praha brutálně krásná (Scholastika, 2018), Proč umění? (MUS, 2019). Spoluautor animovaného seriálu Podivuhodná historie umění profesora Křečka (MUS, 2018), Príbehy umenia s profesorom Škrečkom (2019), Dějiny umenia s profesorom Škrečkom (SNG, 2019). Scénárista šestnáctidílného seriálu Skobičiny (ČT, 2019), autor námětu, scénáře a moderátor šestidílného dokumentu Průvodce výtvarným územím (ČT, 2019-20). Autor scénáře animovaného seriálu Proč obrazy nepotřebují názvy (ČT, 2016, nerealizováno), spolupráce na filmovém dokumentu Vězení umění (R. Síbrt, 2012). Autor a moderátor pořadu UM! (2016-2018) na TV Stream.