Kolébku atletiky představuje antické Řecko, kde právě atletika byla hlavní náplní antických olympijských her. Právě odtud také přišel ideál spojení krásy ducha a těla známý jako kalokagathia. A právě tam se zřejmě datuje i propojenost umění a sportu. Že se atletice věnují i moderní umělci není překvapením: už kvůli tomu, že díky matičce antice mají tyto sportovní disciplíny poměrně rozvětvené kulturní dědictví. Vzpomeňte například na Myrónovu sochu Diskobola… kdo na ni navázal v posledních letech? 

Lenka Klodová

Vítězky Lenky Klodové jsou sice staršího data (poprvé byly vystaveny v roce 2005), jejich poselství ovšem zůstává platné. Zobrazuje totiž sportovkyně v okamžiku vrcholu jejich atletického výkonu. Jejich těla jsou digitálně upravena: působí proto, že jsou v pozdní fázi těhotenství. „Jedná se v podstatě o alegorii, nalezení podobnosti mezi mateřstvím a vrcholným výkonem, zlatou medailí, dosaženou osobní metou. Má upomínat na to, že ačkoliv se nám může zdát, že není prostší věci než narození dítěte, pro matku, pro rodiče je to vyhraný závod, na který dlouho fyzicky, duševně i emocionálně trénovali,“ řekla tehdy ke svému cyklu Klodová. Vítězky ani po letech neztratily nic ze své naléhavosti, především díky kontrastu osobního a kariérního úspěchu. Je víc medaile, nebo narození dítěte? To má zřejmě každá vítězka jinak...

Alena Anderlová

Další českou výtvarnicí, která zobrazovala atlety, je Alena Anderlová. Její obrazy sportovců byly původně součástí většího celku. Na rozdíl od Klodové, jež atletky užila především konceptuálně, jako prostředek ke svému sdělení, šla Anderlová spíše po vizuální stránce sportu. „Zajímá mě zachycení fáze pohybu a výrazu sportovců. Záznam fáze skoku v momentu vznášení. Sportovci letí jako ptáci po obloze, avšak v mých obrazech nikdy nedopadnou na zem. Mohou se neustále vznášet v jakémsi bezčasí. Vzdáleně tak navazuji na téma levitace, kterým jsem se zabývala a stále zabývám. Inspirací mi byly také grafiky Francisca Goyi, které zachycují tajemné okřídlené postavy letící na nebi,“ konstatovala Anderlová. Posléze se u Anderlové sportovní tématika více „emancipovala“.  Ať už šlo o výstavu V hlavě, nebo expozici zaštítěnou platformou Sport in Art, která nesla název ROW ROW ROW a byla otiskem kultovního veslařského závodu Primátorky. 

Nicholas Stedman

„Moje obrazy vycházejí z přímé zkušenosti z prací s performery. Vytvářím figurativní malby pohybujících se postav: potápěčů, tanečníků, či gymnastek v minimalistickém polo abstraktním prostředí,“ komentuje své práce Nicolas Stedman a dodává: „Pohyb v tanci, gymnastice a dalších typech fyzických aktivit poskytuje lidem způsoby, jak vyjádřit své vnitřní nevědomé já. Pohyb zobrazený v mých figurálních kompozicích vyjadřuje dočasnost a podstatu života, kterou je energie.“

Ano, i jeho Olympic Orbitals představují trochu romantizované vidění sportu. Při pohledu na Stedmanovy obrazy se nám může asociovat vyobrazení sportu v antickém Řecku: všechny postavy vidíme v maximálním výkonu, mají zatnuté svaly a nepozorujeme na nic ani známku po únavě. Jak sám konstatuje – primárním hybatelem jeho obrazů je energie. 

Alexander Paulus

A obloukem zpátky ke společenské kritice! „Často přemýšlím o tom, jak lidé zapadají do tohoto světa a jak jsme malí ve srovnání se zbytkem vesmíru/multivesmíru. Velmi mě zajímá účel lidské existence. Zdá se, že děláme spoustu divných sr* ček bez důvodu,“ vysvětluje motivaci tropit si z člověka dost kruté žerty Alexander Paulus. Jeho obrazy jsou bezútěšné a jako lidstvo nás staví do poněkud nelichotivé pozice. Ani stopy po předchozím antickém ideálu, ne, u Pauluse představuje sport jen další součást hloupého pachtění, které může ještě ke všemu skončit dost tragikomicky… ano, třeba tak jako je tomu na obraze He took first in the javelin catch. 

Atletika oproti kolektivním sportům představuje ještě přiléhavější metaforu k životu člověka: především skrze princip individuality, která může létat jako pták, nebo se ploužit jako červ. Záleží jen na umělci, co z toho si vybere.