Historii Trutnova, kdysi německého Trautenau, poznamenala řada požárů. K jednomu zážehu tu došlo i před třiceti lety, ten však neměl devastační účinky. Naopak ti, které Rudolf Kasper začátkem 90. let zapálil svou odvahou a energií, dnes vědí, že byli u začátku něčeho velkého. Konečně, zeptáte-li se dnes o generaci mladšího Jana Kunzeho, ředitele galerie EPO1, do jaké míry jeho šéf poznamenal město, odpoví jednoduše: To si ani neumíte představit. Dnes pětašedesátiletý zakladatel strojírenského a stavebního holdingu Kasper Group tvrdí, že mu to došlo na štaflích. Nezapomene prý, jak pár dnů před Vánoci roku 1989 maloval byt, blížila se Havlova prezidentská inaugurace a on si se štětkou v ruce uvědomil, že se všechno změní. A že dojde i na jeho život.
TEXT: MILAN TESAŘ
MOŽNOSTI SEŘÍZENÉHO STROJE
Ta kancelář je pracovním domovem zjevně neokázalého, pořádkumilovného muže. Strohou geometrii místnosti v proskleném patře továrny, kde se o patro níž kompletují tlakové nádoby, které Kasper KOVO vyváží do celého světa, ruší pouze předměty blízké jeho srdci. U zdi stojí zaparkovaná červená závodnička, hned vedle ze dřeva vyřezaná socha Krakonoše a na stěně visí pověšené obrazy – jeden od Lubomíra Typlta, druhý od Josefa Jíry. Podnikatel se s malířem spřátelil a navštěvoval jej na chalupě v sousedních Jizerských horách, na Malé Skále. „Tohle je vůbec první obraz, který jsem si koupil,“ říká a ukáže na plátno. „Jmenuje In memoriam J. Prouzy a Josef jím chtěl uctít léčitele, jenž mu pomáhal zbavit se závislosti na alkoholu.“ Rozhlédnete-li se po Kasperově království, nechce se věřit, že tradice podnikání v jeho rodině zcela chyběla. Můj děda a praděda z otcovy strany byli Němci, z maminčiny jsme napůl Češi a napůl Němci. Společně pracovali v textilkách jako dělníci.
„
Rodiče neměli žádný majetek, auto ani byt. Ani já neměl na začátku víc než zkušenost a jednu kancelář. Až když pak nestačila, pronajal jsem si další.
V červnu 1990, jenom pár měsíců poté, co slezl ze štaflí, získal Kasper živnostenský list. Před revolucí řídil technický úsek velkého podniku, nabyté zkušenosti se rozhodl v dobrém slova smyslu „vyvést“ do vlastní firmy. Oslovil kolegy, s nimiž si rozuměl, s návrhem společně opustit jistotu socialistického podniku. Devět z deseti jich kývlo na velké dobrodružství.
Čas oponou trhnul. Dnes má trutnovský podnikatel výrobní závody ve třech zemích a jeho rodinná firma patří k nejúspěšnějším v Česku. Pohání ji jedinečná chemie mezi manželi Kasperovými. Rudolf všechna svá rozhodnutí konzultuje s chotí Renatou, jsou spolu čtyřicet let, znají se od základní školy. Už jako pár spolu prožili šedivé časy pozdního socialismu, probarvovali si je ale společnou vášní. Rekreačním sportem a láskou k umění. Pravidelně navštěvovali královehradecké divadlo, chodili na jazz, každoročně se těšili na festival vážné hudby Trutnovský podzim, který Rudolf ještě jako soukromá osoba začal finančně podporovat.
„Ani já, ani manželka neumíme hrát na žádný nástroj, ale vášeň pro hudbu nám nechybí. Na koncertech vážné hudby jsme tehdy bývali suverénně nejmladší.“ Netrvalo dlouho a mladý pár dal rovněž průchod slabosti pro výtvarné umění, zejména pak pro rozměrnější sochy. Tehdy ještě neměl na nákladné objekty, investoval do toho, co se mu líbilo. Nikoli jako do předmětu budoucího zhodnocení, ale z čisté radosti. Sametová revoluce a otevřené hranice pro manžele znamenaly mimo jiné to, že se mohli sebrat a vyrazit do galerií v Římě nebo v Barceloně a také na Salzburger Festispiele, kam se opakovaně vracejí konzumovat operní představení na špičkové světové úrovni. Má-li Kasper zformulovat své okouzlení, nezapře v sobě inženýrský smysl pro funkčnost. „Poprvé, jakmile jsem zjistil, že jdeme na čtyřhodinovou operu, myslel jsem, že to nevydržím, ale zcela mě to strhlo. Byl to Verdiho Don Carlos s Jonasem Kaufmannem v hlavní roli. Uvědomil jsem si možnosti dokonale secvičeného, seřízeného stroje.“
FASCINACE KOLEM
Pocit zodpovědnosti a jakési solidarity s těmi, kteří potřebují pomoci, má Rudolf Kasper po tátovi. Vzpomíná, jak za ním na střední škole chodil do textilní fabriky TEXLEN, kde pracoval jako soustružník. Ruští vojáci, kterých bylo v Trutnově na dva tisíce, měli v sousedství přádelny uskladněné ve sklepech brambory. „Chodili si pro ně, zanedbaní, otrhaní, podvyživení, a táta jim kupoval v kantýně svačinu, nějaké housky se salámem, protože mu jich bylo líto. Tam někde jsou asi prvopočátky, jakési zárodky toho, že jsem si z dospívání odnesl pocit, že je přirozené se podělit. Pomoci.“ Kasper nezapomíná, odkud vyšel, což se týká nejen města, ale například i místního cyklistického oddílu, s nímž žil svůj život teenagera. Dnes s odstupem vidí, že jakkoli se nakonec nestal Eddym Merckxem, jak si vysnil, sport jej do života vybavil fyzicky i mravně. Rozhodl se mu to vrátit. Tým Elkov-Kasper, jehož je spolumajitelem, si vydobyl renomé nejen u nás, ale i na zahraničních závodech. Je to srdeční záležitost, tým vedou jeho kamarádi ze střední školy.
„Z vlastní zkušenosti vím, jak je sport pro rozvoj člověka důležitý. Jako kluk jsem byl vášnivý skaut. Když ho režim zakázal, bylo mi dvanáct a potřeboval jsem nový program. Přesedlal jsem na kolo. Bylo pravidlem, že před snídaní jsem měl v nohou už dvacet kilometrů. V regionu jsem patřil ke špičce na silnici až do devatenácti let. Dával jsem tomu poctivě všechno, co jsem mohl, a to bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát.“ Kasper ovšem připomíná, jak důležité je včas otočit životním kormidlem. „Jakmile jsem pochopil, že to na reprezentaci nebude, a vzali mě na vysokou, skončil jsem. Sportovat jsem ale už nikdy nepřestal.“ Je fakt, že kolo postavené pod Typltovým obrazem nikdy nezahálí dlouho. Vášnivý cyklista vyráží na pravidelné šedesátikilometrové okruhy směrem k hranici, k Pomezním boudám, kde překoná převýšení až tisíc metrů. Ještě těsně před revolucí běhal dlouhé tratě a přiznává, že nejlepší myšlenky ho napadaly tehdy. Až když mu „odešla“ kolena, přesedlal na kolo. „Nemít fyzický základ, nikdy bych nezvládl vypětí, jemuž bývám vystaven.“
Podnikatel si posteskne, jak jej mrzí, že se kdysi, než rozjel vlastní byznys, nevrhl do vývoje a výroby kol. „Pak už bylo pozdě, utekla mi konkurence.“ Přesto jej kolo jako jednoduchý stroj odkázaný na lidskou energii nepřestalo fascinovat. Důkazem budiž jeho červený miláček od firmy Colnago, vyrobený z ultralehkých materiálů, jenž s ním obývá kancelář.
SÍLA VIZE
Mecenášskou investicí se Kasper podílel na mnoha aktivitách města. Patří k nim i UFFO, centrum kultury, pojmenované po trutnovském rodákovi, básníkovi Uffo Hornovi. Na nádhernou prosklenou budovu je už třináct let pyšný celý region. A protože s jídlem roste chuť, bylo jen otázkou času, kdy se manželé pustí do něčeho opravdu velkého, co budou mít pod stoprocentní kontrolou. Příležitost se naskytla v roce 2011 odkupem budovy, sloužící od roku 1912 do šedesátých let jako elektrárna. Po revoluci ji koupili Němci a chtěli se jí zbavit. Před manželi stála náhle výzva v podobě revitalizace téměř čtyřhektarového areálu.
Samozřejmě nešlo o snadné rozhodnutí rodinné firmy, jelikož nebylo možné jej měřit ziskem. „Upřímně,“ vzpomíná Rudolf Kasper, „nezískat budovu, asi bychom žádnou galerii neprovozovali. Ale když jsme si prostory prošli, napadnout nás to muselo. Rekonstrukce trvala deset let, byla velmi nákladná, ale nelituji toho. Je mi jasné, že by mnozí moji zaměstnanci finanční prostředky vložené do galerie raději viděli na své výplatní pásce, ale taky vím, že řada z nich si toho, co tu děláme, váží.“ Náklady na provoz půjdou v prvních letech více než z poloviny za provozovatelem, který se ale nebojí, že by umřel na nezájem. Naopak. „Oslovil jsem k partnerství řadu známých, hlavně byznysové kamarády. Nežádal jsem přímo o peníze, přesto se mi třináct z patnácti upsalo k finanční pomoci. To mě utvrdilo v tom, že to neděláme zbytečně.
Můžete si pořídit aktuální číslo nebo si tištěný magazín výhodně na rok předplatit.
