Zpověď fotografky Barbory Reichové, která celý život přesně ví, kam směřuje

TEXT: MILAN TESAŘ

Co bylo srandovní, já dlouho fotila jenom kytičky a broučky. Strašně jsem se styděla lidí a trvalo mi, než jsem sebrala odvahu vyfotit třeba kluky, jak si na hřišti kopou s míčem. Koneckonců i na střední fotografické škole pro mě nejhorším trestem bylo, když mě poslali na reportáž, kde byli nějací lidé. Utíkala jsem k věcem, které se nehýbou a mlčí. K focení architektury, třeba. Pamatuju si, když mě někdy ve dvaceti v redakci poslali vyfotit Jágra nebo Haška, jak jsem v noci nemohla usnout a přemýšlela, jestli těm legendám, které jsem znala z televize, dokážu říct: „Postavte se bokem a dívejte se při tom na mě.“  

KOUZLO TEMNÉ KOMORY

Jsem holka z Jižního Města a mám docela problém s tím, jak se za ta léta proměnilo. Těžko to vysvětlit někomu, kdo na sídlišti nevyrůstal, ale mě ty zateplené domy přetřené nažluto, oranžovo a růžovo nebaví. Moje dětství, to je šedivý opršený beton, tak to mám ráda. A všude plácky s basketbalovým košem, kde skoro pořád hrála parta dětí. Basket mě držel dlouho, snila jsem o tom, že mě jednou bude živit. Pak jsem si ale vyvrkla nohu, půl roku se belhala a definitivně převážilo focení.

Na střední byl k dispozici všehovšudy jeden digitální fotoaparát a kantoři říkali: „Nesahejte na něj, je moc drahý.“ Ale mně to nevadilo. V temné komoře mi bylo dobře. Ustalovač a vývojka, to už je dneska pravěk, ale já to mám v sobě pořád zakořeněné. I když můžu do foťáku strkat jednu kartu za druhou a fotit neomezeně, pořád si vážím jednoho každého políčka, chci o něm přemýšlet. Mladší kolegové během fotbalového zápasu vyfotí i pět tisíc fotek. Zapnou motorek a kropí dvacet snímků za vteřinu během souboje před bránou. To mi přijde zbytečné.

„

Byla jsem v sedmém nebi. Bylo mi úplně jedno, že mě posílaji tam, kam se nikomu nechtělo. A byly to hrozné věci – třetí fotbalová liga nebo fotky do rubriky Hýbejte se. 

Na vysoké jsem psala závěrečnou práci o Miroslavu Martinovském, který pracoval v Sedmičce pionýrů a za svou fotku skokana do dálky vyhrál World Press Photo. Obdivuju tyhle staré mistry, kteří sedávali za brankou, měli předostřeno na vápno a čekali na tu svou fotku celý zápas. Tehdy se šetřilo materiálem, s jedním filmem si museli kolikrát vystačit celý víkend. A udělali na něj tři zápasy. Když se na jejich momentky dnes podíváte, co fotka, to obraz. Každá je použitelná.

ŘÍČANY PO MODRÉ

Když jsem přemýšlela o vysoké, FAMU jsem zavrhla. Měla jsem pocit, že na ni nemám. Začala jsem chodit na Vyšší odbornou školu managementu pro muzea a galerie. Jenomže hned v září se mi ženil bratranec a já na svatbu šla s foťákem. Čistě ze zájmu. A tak mě to bavilo, že jsem se ještě ten den rozhodla, že se do školy už nevrátím. Že se budu živit focením.

Což byla dost naivní představa.

Obeslala jsem všechny redakce, pamatuji si, že kontakty jsem lovila ještě z tlustých žlutých bichlí Zlatých stránek. Myslela jsem, jak budou všichni nadšeni z mladé brigádnice, jenže mi nikdo neodpověděl. Až po nějakém čase se stal zázrak a ozval se mi Jarda Legner z deníku Sport. Nejdřív se podíval na hubenou holku, pak na moje fotky a přijal mě na výpomoc.

Byla jsem v sedmém nebi. Bylo mi úplně jedno, že mě posílaji tam, kam se nikomu nechtělo. A byly to hrozné věci – třetí fotbalová liga nebo fotky do rubriky Hýbejte se. Šlo o tipy, co dělat o víkendu, třeba projít Říčany po modré. A já tam musela odjet, schovat se za strom a fotit turisty, jak kolem mě procházejí. Utěšovalo mě, že jsem věděla, že když už mě sem poslali, že fotky otisknou. A to pro mě bylo nejvíc. Kromě toho jsem dostala honorář. Za černobílou fotku padesát, za barevnou sedmdesát korun. Za víkend jsem stihla i čtyři akce.

Jasně že jsem nevyšla s penězi. Musela jsem si koupit vlastní digitál a laptop, a tak jsem si přivydělávala na Václaváku v minilabu. Fotila jsem lidi na pas, na kalendáře a prodávala jednorázové foťáky turistům. To jsem dělala rok, než se mi ozvali z mojí rodné střední z Vysočan. Stala jsem se učitelkou odborného výcviku. 

FLORBALISTKOU PŘES NOC

Nakonec jeden z kolegů odešel a já konečně dostala redakční full time. Z brigádníka se po třech letech stal člen redakce. To je dlouhá doba, ale mě poháněl vděk, že vůbec můžu fotit do novin. Pořád mi bylo jenom třiadvacet let. Jasně, na soukromý život to moc nebylo. Večírky mi utíkaly. V deníku člověk nikdy neví, co bude dělat druhý den, což bylo velké síto pro mé kámoše. Když mi třikrát řekli, že jdeme do kina nebo na diskotéku, a já jim třikrát řekla, že musím na fotbal do Plzně, už se neozvali. Byla jsem pohlcená a šťastná. Jediná holka v jediném sportovním deníku v republice. Chlapi si na mě zvykli, nikdy se ke mně nechovali povýšeně, možná proto, že jsme byli obětí společné vášně. V novinách, a v deníku obzvlášť, na nějaké velké umění nebyl čas, ale já se chtěla zlepšovat. Ve třiceti jsem začala studovat Institut tvůrčí fotografie v Opavě. Chtěla jsem poznat lidi, kteří přemýšlejí o fotce jinak než zpravodajsky. Pomohlo mi to, nabrala jsem sebevědomí a vedle reportáží jsem si troufla i na magazínové focení, stylizovaný portrét, vymýšlela kompozice a naučila se svítit. Otiskli mi první obálky v magazínu Sportu. 

Sportování jsem se nikdy nevzdala. Navzdory neúprosnému redakčnímu provozu jsem stihla hrát florbal, dokonce extraligu. Došlo k tomu tak, že jsem jednou fotila florbalisty a tiskový mluvčí reprezentace, současně trenér klubu TJ Sokol Královské Vinohrady, se mě zeptal, jestli si nechci někdy přijít zahrát, že mají málo holek. Tehdy jsem odmítla, neuměla jsem si to vzhledem k pracovním povinnostem představit, ale pak jsme na sebe narazili ještě během nějakého sportovního odpoledne a nabídku zopakoval. Druhý den jsem odjela na soustředění a na čtyři roky se stala členkou týmu.