Součástí právě probíhající výstavy Yoko Ono v londýnské Tate Modern nazvané Music of The Mind jsou také bílé šachovnice, které umělkyně vytvořila v šedesátých letech. Přebarvením šachovnice i figurek na čistě bílou proměnila podstatu hry, v níž se najednou ztrácí nejen přehled o tom, jaká figurka vlastně patří které straně, ale také bojovná povaha hry. Dílo v sobě tak kloubí dva výrazné prvky tvorby Yoko Ono, výzvu k aktivnímu zapojení diváka a zároveň mírové poselství. Tuto netradiční partii si v Londýně můžete rozehrát do 1. září.
Celou výstavu provází důraz na imaginaci a aktivní zapojení návštěvníka, důkazem toho je třeba dílo Painting to Be Stepped On, na nějž si má návštěvník šlápnout, které se objevilo už na její první výstavě v roce 1961 v New Yorku. Návštěvníci jsou v různých dílech vyzýváni, aby kreslili, psali, zanechávali své otisky a všemožně díla doplňovali. Jinde instrukce nabádají, aby lidé poslouchali tlukot srdce, šlápli do všech kaluží ve městě či pověsili na strom lísteček se svým přáním. Fyzická existence díla je pro Ono vedlejší v porovnání s interaktivitou, která v myslích lidí vyvolává nejrůznější reakce.
Ukrýt se do obří tašky zas diváci mohou v díle Bag Piece z roku 1964, své stíny pak obkreslením spojí v díle Shadow Piece z roku 1963. Do obrazu Painting to Hammer a Nail z roku 1961 mají zase návštěvníci výstavy zatlouct hřebíky. Aktivním zapojením diváka Yoko Ono připomíná, že každý z nás může ovlivnit své okolí a tím vlastně celý svět, což je myšlenka procházející napříč její tvorbou.
Na výstavě nechybějí záznamy nejznámějších performancí umělkyně, jako je film FLY, v detailech sledující mouchy na nahém ženském těle, nebo Cut Piece, při němž byli návštěvníci vyzváni, aby odstřihávali oblečení z těla Yoko Ono, dokud nebude zcela obnažená a následně tyto kousky textilu poslali někomu, koho mají rádi.
Celá jedna část výstavy je věnována dílům vyzývajícím k míru, kde nechybí ani záznam slavného postelového happeningu s Johnem Lennonem v roce 1969. V závěru výstavy jsou zase diváci vyzváni, aby ponořili ruce do zavěšených ocelových přileb a odnesli si jeden kousek skládačky se vzorem nebe, která má symbolicky ukončit války.
Právě v této části výstavy jsou umístěny stolky s bílými šachovnicemi, na nichž si mohou návštěvníci zahrát, bílí proti bílým na bílé reliéfní desce. Původní kus z roku 1966 byl vystaven pod názvem The White Chess Set v londýnské galerii Indica, rozhodně to ale nebyla poslední prezentace bílých šachovnic. Například v letech 1991 a 1997 vybavila newyorská galerie celou výstavní síň šachovými stolky a židlemi, u nichž se do hry zapojila i samotná Yoko Ono. Později byl White Chess Set vystaven na mnoha místech po celém světě v různých konfiguracích, včetně několika desek umístěných na dlouhém stole a velké venkovní verze.
Dílo si hraje s pravidly šachové hry, která po nějaké době ani není možné dodržet. Hráči musí dávat pozor, aby si pamatovali, kam umisťují své figurky. Jak se ale hra posouvá po hrací ploše a figurky se přibližují, je stále obtížnější rozlišovat strany. Nakonec hráči ztratí přehled o tom, které figury jsou jejich a které patří jejich soupeři. Původní pravidla tak mizí a účastníci si mohou tvořit pravidla zcela nová, klidně tak trochu podvádět, vždyť soupeř už dávno neví, zda je daná figurka opravdu jeho. A nebo vyjednat mírové řešení…
„
Na začátku, když vyhráváte, je všechno v pořádku. Ale když prohráváte, začnete se najednou bránit a dohadovat, čí je vlastně která figurka.
... řekla pro MoMa sama umělkyně, podle níž je výsledkem zábava, u níž se člověk přestává brát tolik vážně.
Bílé figurky na obou stranách bílé desky odstraňují konkurenční a bojovnou podstatu hry. „Hrajte tak dlouho, dokud si pamatujete, kdo je váš protivník a kdo je vaše vlastní já,“ napsala o díle Yoko Ono na síti X. Nesmyslnost konání, kdy si hráči po chvilce nepamatují své tahy a jen těžko se orientují, která figurka jim vlastně patří, odkazuje k nesmyslnosti všech válečných konfliktů. Bez soupeře ztrácí boj smysl.
Výstava YOKO ONO: Music of The Mind v londýnské Tate Modern je největší britskou výstavou zachycující klíčové okamžiky v průkopnické multidisciplinární kariéře umělkyně, která sahá od poloviny 50. let až do současnosti. Obsahuje přes dvě stovky děl, včetně instrukcí, partitur, instalací, filmů, hudby a fotografie. Výstava odhaluje její průlomový přístup k jazyku, umění a participaci.
.jpg)
Interaktivní přehlídka sleduje vývoj uměleckého vyjádření Yoko Ono v průběhu její kariéry a upozorňuje na mnohá z jejích nejvýznamnějších děl, včetně zakázaného filmu č. 4 (Bottoms) z let 1966-1967, který vytvořila jako ‚petici za mír‘. Připomíná také léta strávená v Londýně, kde potkala svého budoucího manžela a dlouholetého spolupracovníka Johna Lennona. Filmy jako FLY a Freedom z roku 1970 zdůrazňují zkoumání feministických témat, mírovou otázku zase zastupuje například billboardová kampaň VÁLKA JE UKONČENA! z roku 1969. Tate Modern představuje také nejnovější díla jako Add Color z roku 2016, která vyzývá k pomalování lodi pro uprchlíky, nebo A Hole, v níž v roce 2009 vystavila prostřelené sklo.
Kritiky povětšinou kladně hodnocená výstava potvrzuje pozici Yoko Ono jako jedné ze zásadních postav konceptuálního a performativního umění, která otevřela možnosti dalším umělcům. Výstava mapující sedm desetiletí tvorby jednadevadesátileté umělkyně trvá do 1. září.
Yoko Ono se narodila v Japonsku v roce 1933. Po americkém bombardování Tokia v březnu 1945 uprchla mladá Yoko se svou rodinou na japonský venkov, kde v té době lidé trpěli hladem. Yoko a její bratr Keisuke trávili čas zíráním na oblohu, kde si představovali svá oblíbená jídla. Tato zkušenost se stala základem pro její budoucí uměleckou kariéru, ve které má zásadní místo představivost a požadavek na světový mír. Japonská výchova ji ovlivnila také průpravou v mnoha uměleckých disciplínách, již jako dítě se naučila hrát na klavír a zpívat, ale také malbu, poezii a kaligrafii, na univerzitě pak studovala filozofii.
Ve druhé polovině padesátých let vstoupila na newyorskou uměleckou scénu, kde se seznámila s Johnem Cagem a Georgem Maciunasem. Byla to doba, kdy se v Americe rozvíjelo umělecké hnutí Fluxus a do módy se dostávaly nové umělecké styly včetně happeningu a asambláže. Ono je průkopnicí raného konceptuálního a participativního umění, filmu a performance, ale také hudebnicí. Zatímco její slovně založená díla ze 60. let jsou spíše poetická, její pozdější performance zase více aktivistické, v celé své tvorbě ale staví do popředí publikum. Odmítá tradiční a objektivizované umění, všechna svá díla soustředí na myšlenku a koncepci. Během své kariéry se Yoko Ono opakovaně vracela k tématům jako mír, feminismus a aktivismus.
.jpg)
