O různých aspektech od soužití člověka s koněm až po konkrétní význam i problémy dostihového závodu Velká pardubická diskutovali odborníci v Galerii města Pardubic. Na jednu stranu je město patřičně hrdé na svůj dostih, který je označován za nejnáročnější koňský závod v Evropě, na druhou stranu Velká pardubická přináší také utrpení koní a skrývá za sebou rozsáhlý byznys i politické vztahy.
HOSTÉ DISKUSE:
Historický pohled na vztah mezi lidmi a koni, který spoluvytvářel naše dějiny, přinesla historička Barbora Hunčovská, specializující se na dějiny lidsko-zvířecích vztahů. Pohledem do současnosti na ni navázal Vojtěch Ondráček, který poukázal na některé skryté ekonomické aspekty Velké pardubické i problematiku financování a politického kontextu dostihů obecně. Možnosti empatické spolupráce lidí a koní pak představila Lenka Rážová, která se věnuje péči o koně, přičemž se zaměřuje na jejich vztahy ve stádě a na nenásilnou komunikaci člověka s koněm. Diskuse v galerii GAMPA, moderovaná teoretičkou umění Terezou Špinkovou, byla jedním z výstupů projektu Denisy Langrové, věnující se výzkumu a žití mezidruhových utopií.
Koně provázejí člověka historií, stejně jako jejich zobrazení dějinami umění
Že se lidská historie odehrává už od pravěku v soužití s koňmi, či později na jejich hřbetě, připomněla historička a doktorandka na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Barbora Hunčovská. Na první pohled je to patrné při návštěvě kterékoli galerie, kde je velká řada osobností znázorněna právě na koni.
Divocí koně patřili mezi první zvířata zobrazovaná v pravěku na nástěnných malbách, následná postupná domestikace koní umožnila mnohým národům jejich expanzi a s tím například i rozšíření indoevropských jazyků. V Mezopotámii, Egyptě, Řecku a Římě byli koně podle Hunčovské nejčastěji zobrazováni ve spojení s válečníky. Zásadním civilizačním prvkem pak bylo zapřažení koní do vozů, což sice nebylo příliš šetrné k samotným zvířatům, na druhou stranu to ještě zdůraznilo vnímání koně jako symbolu moci.
Ve středověku následoval vynález chomoutu, který umožňuje zapřažení koní do pluhu a s tím i jejich efektivnější využití v zemědělství. Zároveň ale koně zůstávají statusem moci, ostatně právě rytíř na koni je typickým středověkým obrázkem. Jako prostředek reprezentace panovníků se dostávají do umění ve formě jezdeckých portrétů, poukázala Barbora Hunčovská.
V pozdější době od počátků průmyslové revoluce, tedy zhruba mezi 18. a polovinou 20. století, se využití koní rozšířilo ještě do dalších oblastí. Koňská práce stála u počátků průmyslové revoluce, kdy poháněli první jednoduché stroje a zároveň zajišťovali převoz surovin, koně tehdy pracovali například také v dolech. V té době vznikaly i koněspřežné dráhy, z nichž první procházela naším územím a vedla z Českých Budějovic do Lince. Využití koní v dopravě bylo obecně široké, po městech jezdily koňmi tažené kočáry, koněm tažený předchůdce autobusu omnibus i koněspřežná tramvaj. Právě špatné podmínky pracovních koní vedly v 19. století k počátkům ochrany zvířat, připomněla Barbora Hunčovská. Na druhou stranu ještě v první a částečně i druhé světové válce měli koně velký význam pro dopravu zásob.
Velká pardubická je pokračovatelem koňských štvanic
Historie koňských závodů má své počátky už na antických olympiádách, dostihy v dnešní podobě se rozvíjejí od 18. století v Anglii, kde již v roce 1711 vzniklo první dostihové závodiště. V roce 1752 vznikla organizace Jockey Club, která dostihy v Anglii řídila.
Velká pardubická měla svůj počátek v první polovině 20. století ve štvanicích, takzvaných parforzních honech, z nichž se první konal v roce 1841. Pardubické štvanice brzy začaly získávat na popularitě a sjížděli se na ně šlechtici z celé Evropy. Nad lovem postupně začala převažovat sportovní stránka a už v roce 1856 se odehrál první dostih na současné dráze. Tamních dostihů se v roce 1874 zúčastnil císař František Josef. Tento rok je považován za počátek Velké steeplechase, na kterou navazují i současné závody Velké pardubické, připomněl doktorand na Katedře občanské výchovy a filosofie Univerzity Karlovy v Praze Vojtěch Ondráček.
Taxis jako symbol nejtěžšího evropského závodu i utrpení dostihových koní
Symbolem a zároveň nejtěžší a nejkontroverznější překážkou Velké pardubické je Taxisův příkop. Původně se jednalo o 2 metry hluboký a 5 metrů dlouhý příkop, skrytý za 150 centimetrů vysokým i dlouhým živým plotem. O jeho zrušení se uvažovalo už po prvních ročnících, o zachování se v listopadu 1874 zasadil princ Egon Thurn-Taxis, po němž je dnes překážka pojmenována.
Právě Taxisův příkop je tím, co z Velké Pardubické dělá nejtěžší závod na kontinentě, na druhou stranu přináší zranění i úmrtí koní. Taxis, který dává závodu jeho specifičnost, se tak postupem času stal zároveň symbolem koňského utrpení při dostizích, poukázal Ondráček. Podoba překážky se proto v průběhu času upravovala a náročnost zmírňovala, což vedlo k neustálým sporům.
Zatímco obhájci tohoto skoku tvrdí, že je třeba zachovat jeho tradiční podobu, aby se neztratila specifičnost Velké pardubické, druhá strana argumentuje zbytečným utrpením zvířat. Mezi úspěšnými jezdci a vítězi minulých ročníků dostihu jsou přitom jak obhájci zmírnění podoby překážky, tak ti, kteří trvají na jejím zachování. „Poslední změna proběhla před dvěma roky a expertní skupinu, která tyto změny prosadila, vedl osminásobný vítěz Velké pardubické Josef Váňa,“ upozornil Vojtěch Ondráček. Tomuto názoru ovšem oponovali další významní jezdci jako čtyřnásobný vítěz tohoto závodu Václav Chaloupka.
Dostihy nejsou jen o koních, vstupuje do nich politika i byznys
Podoba Velké pardubické ale není jen o sportu či o koních, připomněl Ondráček, který se zabývá politickou filosofií sportu se zaměřením na jeho propojení s politikou. Prosazují se tu ekonomické i politické zájmy mnoha subjektů, dostih konaný jednou do roka si konkuruje i s jinými sporty, jako například s hokejem. Od roku 2019, kdy ztratila jednoho ze svých zásadních sponzorů, začala Velká pardubická navíc čelit kritice, že přijímá peníze od státu, konkrétně od ministerstva zemědělství. Jako závod, v němž se soutěží o finanční odměny, by neměla být financována ze státního rozpočtu.
Nepominutelný je také vliv sázkařských kanceláří, jelikož koňské dostihy jsou od počátků napojené na sázení, které je hlavním zdrojem příjmů v tomto sportu. Ovšem prostředky, které vydělají sázkové kanceláře, nemíří zpět do daného sportu, například tedy dostihovému závodišti. Jsou ale zdaněny a část z nich se tak dostane do státního rozpočtu, odkud jsou pak tyto finance přerozdělovány mezi jednotlivá sportovní odvětví.
Vojtěch Ondráček upozornil i na to, že Česko je dostihová velmoc, přestože zde postupně ubývá jezdců i koní a dostihový sport ztrácí svou lukrativnost. Zajímavým aspektem je i účast žen na dostizích. Na rozdíl od jiných sportů, kde ženy soutěží odděleně od mužů, se v dostihovém sportu musí jezdkyně prosadit v konkurenci mužských kolegů. Je jich tak sice mnohem méně než žokejů-mužů, na druhou stranu už i v historii Velké pardubické jelo asi osm žen, v roce 1937 Lata Brandisová, v závodě dokonce zvítězila.
Kůň jako živá bytost, zboží i sportovní náčiní
Když hovoříme o následcích dostihů pro koně, je třeba si uvědomit, že jde o složitý mechanismus, kdy se koně nacházejí až na spodku pomyslné pyramidy, poukázal Ondráček. Pravidla dostihů v Pardubicích určuje Dostihový spolek, pod ním se v této hierarchii nacházejí jednotlivé stáje a až poté následují samotní jezdci a na posledním místě pak koně. Nabízí se tak otázka, nakolik jsou koně vnímáni jako živé bytosti, nakolik jako sportovní nástroj, nakolik jako zboží… Přitom symbióza jezdce a koně je nesmírně důležitá, potvrdila Lenka Rážová, která se zaměřuje na vztahy a komunikaci mezi člověkem a koněm.
Diskuze o utrpení koní během dostihů a jeho zobrazení pronikla také do reportážní fotografie, připomněl Vojtěch Ondráček. Stalo se tak v roce 2021, kdy kůň Sottovento při pádu na Taxisově příkopu utrpěl vážné zranění, kvůli němuž musel později být utracen. Okamžik pádu zachytil fotograf ČTK Roman Vondrouš, který je uznávaným dostihovým fotografem, v minulosti za snímky tohoto sportu dokonce oceněným Czech Press Photo. Na základě fotografie koně v momentě pádu mu byla odebrána akreditace na další závody na tomto místě, a to s odůvodněním, že zachycení smrtelného pádu zvířete je neetické. Možnost fotografovat na pardubickém závodišti byla Vondroušovi navrácena až po velkém mediálním tlaku, který odebrání licence ze strany vedení závodiště vyvolalo. Více o tom najdete zde.
V této souvislosti je ale podle Ondráčka třeba připomenout, že v minulosti bývaly fotografie zachycující dramatické pády naopak využívány při propagaci Velké pardubické. Ostatně dodnes přes kritické hlasy těžké skoky s rizikem pádu přitahují diváky i samotné jezdce, kteří Velkou pardubickou oceňují jako adrenalinový závod.
Celou přednášku najdete na webu Artyčok.tv.
Přečtěte si také článek Koně, jízda a pády: doslovné, metaforické, hořkosladké o průřezu historie výtvarného umění od redaktorky Šárky Jírové.
