Sport staví hranice: identity, lidského těla, předepisuje kotce, ve kterých jsou závodníci*ice uzavřeni*y, jejich parametry jsou posuzovány nekompromisními měřítky. Mnoho umělců*kyň však chápe sport jako téma pro svou tvorbu, aby tyto hranice obrátili*y proti němu, aby znejistili*y sportovní inscenaci „přirozeného“ a poukázali*y na její vykonstruovanou povahu.
Sportovní svět je tradičně binární a pokud v něm chcete najít svou roli, musí být ženská či mužská – to jsou podmínky pro účast ve sportovním klání. Ve světě jasných zásad, kde jsou osoby redukovány na prototypy, které musí plnit své funkce, se reprezentace genderové neukotvenosti, zpochybňování identity nebo jednoznačně vymezené sexuální orientace jeví jako odvážný počin. A umění je ideální místo pro jeho realizaci. Samo se totiž definicím vzpírá a snad právě v tom jeho identita spočívá. Poskytuje místo boji proti rigidnosti obecně, odvrací útoky norem, které právě přijalo jen proto, aby je mohlo porazit. A queerovost spočívá v podobných mechanismech vlastní existence – zdá se, že odmítá status quo a nechává otevřený prostor pro nyní neviděné, nikam nezařazené, přinášejíc čerstvou vlnu svobody.
Umělecký pár pod jménem Marriage (Wu Ingrid Tsang, Math Bass) reprezentuje ve videu Soccer (2004) dvojici postav, jejichž sexualitu či gender divák jen těžko dokáže uchopit. Ve výrazných performativních dresech a chráničích působí zvláštním dojmem komičnosti a jejich neohrabaná hra vyvolává až pocit trapnosti. Aktivita na videu vypadá jako karikatura fotbalového tréninku, ale zdá se, že postavám nelze přičítat záměrnou parodičnost. Jejich nedospělé vystupování, zmatenost a nepříhodnost pro seriózní fotbalovou hru působí spíše jako vedlejší efekt jejich zvláštní naivity, až infantilnosti. Snaha o dosažení gest a pohybů seriózních fotbalistů*tek zcela jednoznačně selhává již v zárodku.
Nabízí se tak analogie se zkušenostmi osob, které se vymykají tradičnímu binárnímu pojetí pohlaví a jen obtížně dokážou zapadnou do heteronormativní společnosti, i přes opravdové přání takového začlenění a snahy o něj. Naopak budou takoví lidé viděni jako divní, nezapadající do normy, deviantní. V díle je naznačena až palčivá přítomnost queerovosti a jiného než ženského nebo mužského genderu a nelze zřetelně rozřešit, o jakou identitu se jedná. Spojujícím motivem queerovosti a sportu je zde otevřenost: hráčx jsou zde v bezprostřední blízkosti hry, jež má běžně stanovená pravidla, účastní se tréninku, který „má přece nějak vypadat“. Zde se však odehrává podvratnost stanovené hry, a to právě neúspěšnými pokusy o aplikování jejích pravidel.
Tělo jako fluidní kategorie, ze které mizí nároky na sexuální objektivizaci, se objevuje také v díle japonského tenisty a performativního umělce Yukiho Kobayashiho, který obnažuje tělo a touží znormalizovat nahotu. Zvlášť ve sportu je podle něj nepřístojné hodnotit těla a jejich části jako sexuální symboly. Ve svých dílech, kde často ukazuje své mužské tělo v oděvech, které jsou společností zakódovány jako ženské, kritizuje nařízení určitého oblečení v případě sportovních soutěží. Zviditelňuje tak směrovky, které nás nejen navigují k dosažení určitého vzhledu na základě toho, jak je naše tělo posouzeno pozorovateli zvenčí, ale i mechanismy moci, které dodržování těchto ukazatelů kontrolují.
.jpg)
Kobayashi s takovým tlakem explicitně nesouhlasí, je si vědom konotací, které ženská a mužská těla mají, těch, kterých se nelze zbavit. Zároveň se snaží tento sociální aspekt přesáhnout a ukázat, že z těla lze smýt erotické nánosy a snad i příznaky genderu, pokud ho pochopíme jako to, čím je – kůží, svaly, tukem, kostmi, orgány, fyziologickými proporcemi a funkcemi: „Podívejme se na to jako na skutečné tělo – to je to, co skrýváte pod oblečením, které jste si vybrali. Je to tělo a nemůžete si zvolit, jak se narodíte. To je vaše původní kůže."
.jpg)
Umělec používá vlastní tělo jako plátno; v performanci se skrze něj bezprostředně setkává s vjemy publika, má přímou možnost působit na lidské emoce a ve stejnou chvíli je reflektovat a sám prožívat. Například v performance Dojo Tofu (2022) je oblečený v růžovém sportovním body a znázorňuje rituální tanec Haka novozélandských fotbalistů, pleská se do stehen, až je kůže pokryta červenými skvrnami. Tento tanec spojený se stereotypní představou muže-bojovníka (v protivníka zastrašujícím textu se objevují věty jako: „Vidíš moje chlupaté tělo?“) včleňuje do sousedství s femininně chápaným kusem oblečení. Komu vlastně toto tělo patří? Do jaké míry je toto vlastnictví subjektu (tj. člověku, jehož součást tvoří) odepřeno v situaci, kdy je zaneseno předsudky budujícími představu kategorie, k níž náleží?
Zhlédněte video pod tímto odkazem.
Na symboličnost, kterou s sebou tělo nese, poukazuje i afro-latinsko-americký umělec Clotilde Jiménez, který se ve 13 letech začal věnovat boxu a zařadil se tak v tomto sportu do rodinné linie. Coming out jeho bisexuality znamenal moment, kdy mohl prostřednictvím svých koláží zveřejnit své prožívání tělesnosti jako sportovce a zároveň queer muže.
Poskytuje pohled na to, že maskulinita není ve striktní opozici k stereotypně chápané femininitě a nutně neznamená spojení s heterosexualitou. „Je tu něco na lidech, a především na mužích, budujících svá těla, chroptících v posilovně, kteří se navzájem natírají olejem, oblékají si miniaturní neonově růžová tanga a objevují se na stagi, aby na ně zírali jiní muži.“ Autor zde vnímá mužské tělo sexuálně a to, co může mít původně macho konotace – svalnaté a silné tělo jako mužský prvek ve spojení s heterosexualitou – ukazuje v queer perspektivě.
Hegemonní maskulinita (stereotypní obraz muže dominujícího nad ženou), kterou mohou bodybuildeři vizuálně reprezentovat, je podvrácena důrazem na vzájemné dotyky příslušníků stejného pohlaví, růžové spodní prádlo nebo performanci pro jiné muže. Tělo kulturisty je tak náhle viděno opačným pohledem. V tréninku v posilovně se svým sparring partnerem Jiménez odhaluje zvláštní druh intimity vycházející ze sdílení prudkého dechu či vysoké tepové frekvence.
Autor skládá své obrazy z ústřižků tapet, oblečení, časopisů či mexického uměleckého papíru. V překrývaní, spojování prvků a roztříštěné perspektivě, kdy divák sám staví z vícevrstevnaté kompozice celek, který v zápětí přetvoří zaměřením se na jednu z jeho částí, ukazuje umělec na neustálou změnu identity. „Lidé na vás kladou věci, někdy je na sebe kladete sami a pak je odstraňujete. Neustále se měníme, vyvíjíme.“
V případě videa Soccer queer těla představují zjevnou opozici k binárnímu rozdělení pohlaví, zároveň vysílají obraz asexuálnosti. Kobayashi chce tělo na sportovní půdě zbavit nepatřičných sexuálních obsahů, které umožňují držitelům moci uplatňovat na určitých tělech násilí, aby si svou pozici udrželi. Jiménez naopak oslavuje sexualitu queer lidí, když ji bodybuilderům přiznává a narušuje tak jejich homogenně maskulinní ideál. Vyvstává otázka, zda sexuální objektifikace těl není v každém případě problematická a co lze za ni vlastně vůbec považovat. Kobayashi kritizuje pozdvižení, které vyvolávají částečně viditelné ženské bradavky, pokud hráčka nenosí dostatečně krycí podprsenku. Z jeho přístupu čiší touha po asexualizaci těl ve sportu, Jiménez nás přesvědčuje o opaku – tělo je ve sportu vždy zároveň sexuálním objektem a z jeho pozice lze sexualitu takového těla i oslavovat. Marriage na jedné straně popírají heterosexualitu jako jedinou možnou sexuální orientaci ve spojení s teorií o dvou pohlavích, na té druhé uchvacují otázkou nutnosti určování sexuality vůbec.
Zhlédněte video pod tímto odkazem.
Původní kritika pojímání člověka jako předmětu s funkcí naplňovat potřeby jiných vychází z nesouhlasu s patriarchálním systémem, který nastoluje nerovnosti mezi pohlavími, kdy (heterosexuální) muži vládnou privilegii nad ostatními. Svou moc uplatňují i v „male gaze“ (mužském pohledu), když se ženy jakoby zmocňují tím, že ji chápou pouze jako zdroj svého vlastního potěšení. Je pak samozřejmě otázka, jak se vypořádat s „objektifikací“ lidí, kteří jsou v nastoleném systému na jedné rovině. Na základě toho se vynořuje i otázka po tom, jakou roli ve vztahu k tělu, sexualitě a queerovosti sport vlastně plní. A zda chápání queer bytostí a jejich těl prizmatem sexu může upevnit jejich identitu a ukázat společnosti, že taková těla jsou rovnoprávná s těmi spadajícími do heteronormativních škatulek, viditelná a mají svobodu pohybovat se na totožném sportovním hřišti.
https://www.clotildejimenez.art
https://www.yukikoba.com
https://www.instagram.com/mathpearlbass/
https://www.instagram.com/wu_tsang/
