Starověké Řecko považujeme za éru velkých filozofů, z jejichž tradice v naší části světa vycházíme. V tomto období byl například poprvé vymezen pojem „volný čas“ jako prostor pro lepší pochopení sebe sama, který položil základy antické společnosti a její kultury. Obyvatelé antického Řecka se ve volném čase věnovali například hudbě či jiným uměním, včetně těch tělesných, tedy sportu.
.jpg)
Prostor pro zkoumání sebe sama
Za umění však tehdy bylo označováno i umění válečné. Řekové se také cvičili v intelektuální konverzaci, která jim zabírala mnoho času, jelikož v tehdejším způsobu života nebyl zdaleka tolik přítomen spěch, jako je tomu dnes.
Volný čas se ale tehdy týkal především určité společenské vrstvy, zatímco jiní byli nuceni věnovat se tvrdé dřině (existovalo otroctví). Ačkoli byl ale volný čas vnímán především jako výsada vyšších vrstev mužů, byl dostupný do jisté míry i ženám a otrokům. Dostupnost volného času se však v závislosti na třídě a pohlaví velmi lišila.
Volný čas považujeme za klíčový pro rozvoj člověka, jelikož poskytuje prostor pro zodpovězení významných otázek týkajících se života a lidského bytí. Vede k seberozvoji prostřednictvím usilování o soulad jednotlivých složek osobnosti. Tento soulad v době antiky reprezentoval pojem kalokagathia (kalos=krásný, agathos=dobrý nebo také ctnostný). Šlo o pojem vystihující celistvost, jejímž základem je jednota fyzických předností a ušlechtilého ducha. Sport a umění byly tehdy vnímány jako dvě strany téže mince.
Správné je krásné
Slovo „krása“ nebylo v klasickém antickém Řecku zdaleka tak snadno oddělitelné od dalších kladných vlastností jako dnes. Delfské orákulum odpovídalo na dotaz po měřítku hodnocení krásy: „Co je správné, to je krásné.“ Ideál krásy Řekové chápali jako kosmický řád (slovo kosmos ve staré řečtině znamenalo kromě „vesmíru“ také „ozdobu“ nebo i nalíčenou osobu, odtud pochází slovo kosmetika). Tento kosmický řád se sochaři klasického Řecka snažili vyjádřit symetrií. I cílem Myróna, autora legendárního Diskobola, bylo vyjádření krásy psychofyzické, která uvádí duši a tělo v soulad.
.jpg)
Za ideální vyjádření lidské figury je už po dlouhá staletí považována socha Doryfora, nosiče kopí. Tato socha představuje kánon, tedy jakýsi vzor, jak má být lidské tělo v ideálním případě ztvárněno. Její autor Polykleitos je také autorem sochy vítězného atleta Diadumena, jenž si na oslavu vítězství uvazuje okolo hlavy stuhu.
Zatímco sochaři v antickém Řecku zachycovali častěji jednotlivé sportovce, v malířství nalezneme komplikovanější sportovní situace zahrnující více postav. Malby vyvedené na vázách často zachycují události spojené s atletickými závody. A nejde zdaleka jen o muže zachycené přímo při oficiálních sportovních výkonech, nádoby často zdobí výjevy z tréninku nebo momenty, které závodům předcházely či po nich následovaly. Některé výjevy dokládají, že se antičtí Řekové nebáli ani intimnějších momentů. Například Eufroniova výzdoba nádoby, kde je zachycen atlet uvazující si kynodesmé (šlo o provázek, který měl zabránit odhalení žaludu na veřejnosti). Dochovala se i nádoba, kde jsou zobrazeni dva atleti po závodech, kteří se spolu objímají a líbají.
Tělo a hřích
V západním středověkém myšlení se jednota dobra a krásy definitivně rozpadla. Křesťanský postoj k tělu je sice plný protikladů, ale tělo bylo vlivem křesťanské morálky především spojováno s hříchem. Sexualita byla ve středověké křesťanské společnosti výrazně potlačována, povolena byla pouze v manželství, a to ještě výhradně za účelem plození potomků. Nejvýše postavení byli v této společnosti ti, kteří sexuálně abstinovali. Západní středověké umění téměř výhradně souvisí s církví. Sexualita a tělesnost si jako zobrazení nebezpečného hříchu našla cestu i na naše území. Jacques LeGoff píše: „Neuvědomíme-li si dobře utkvělou myšlenku na spásu a strach z pekla, které středověké lidi neustále provázely, nikdy nepochopíme jejich mentalitu…“
Volný čas sice během průmyslové revoluce nezmizel, ale proměnil svůj charakter. Práce se nám v posledních stoletích stala cílem sama o sobě, svou identitu mnohdy odvozujeme od povolání, která vykonáváme, zatímco antické paradigma vyvozovalo identitu člověka spíše ze způsobu, jímž trávil svůj volný čas. Není tedy divu, že se v moderních dějinách opakovaně objevují tendence ducha kalokagathie vyvolat zpět, nebo na něj alespoň navázat.
V moderní éře bylo nejvýznamnějším krokem tímto směrem obnovení olympijských her. Na popud barona Pierra de Coubertina se v roce 1896 v Athénách uskutečnily první novověké olympijské hry. V české historii ztělesňuje obnovu ducha kalokagathie obrozenec Miroslav Tyrš. Tento historik umění a univerzitní pedagog se podílel na založení Sokola, prvního organizovaného tělocvičného hnutí u nás.
A jak to bylo dál s Pierrem de Coubertinem a souzněním sportu a umění?
