Odvěká láska k vlnám

Surfařská kultura se rozvíjela paralelně v různých částech světa. Termín „surfař“ dnes obecně označuje člověka, který jede na vlně pomocí prkna, bez ohledu na postoj. Peruánci surfovali na rákosových plavidlech, zatímco původní obyvatelé Tichomoří surfovali na vlnách na alaia, paipo a dalších vodních plavidlech. Ve starověkých kulturách lidé často surfovali na břiše a kolenou, zatímco moderní definice surfingu nejčastěji označuje surfaře, který svou vlnu sjíždí vestoje.

Pro staré Havajce mělo surfování hluboce náboženský význam. Vzpomínky na pozoruhodné surfařské výkony se uchovávaly ve zpěvech a písních předávaných od 15. století. Například v Huntington Beach v Kalifornii se kvůli tomu schází místní křesťanská církev k ranním bohoslužbám na pláži a poté se účastníci modlitby společně vydávají sjíždět místní vlny. Surfařská kultura se také dnes často pojí s environmentálním aktivismem. Legendární je například mozaika Surfující Madonny z Encinitas. Surfující Madonna se objevila ve městě Encinitas v Kalifornii v dubnu roku 2011. Je deset stop vysoká a místní nejprve uvažovali o jejím odstranění, neboť byla na stěnu umístěna ilegálně. Od té doby se však stala symbolem environmentálního aktivistického hnutí, autorsky se k ní přihlásil umělec Mark Patterson, který za ni zaplatil pokutu a následně došlo k přemístění již kultovní mozaiky. Pod jménem Surfující Madonny vznikla také nadace, jejímž prostřednictvím lidé přispívají na péči o oceán. 

Surf art

„Surf art“ je dnes zavedeným výtvarným stylem spojeným s příslušnou subkulturou, který s přehledem stírá rozdíl mezi uměním vysokým a nízkým. Objevuje se na obrazech či fotofrafiích v galeriích, ale i plakátech, letácích či oblečení a je silně ovlivněn „skate artem“. Vychází také z tzv. „marine artu“, tedy umění soustředícího se na výtvarné zachycení moře. Mezi populární umělce žánru surf art patří například Drew Brophy, Damian Fulton, Marc Rayner, Rick Griffin, Bill Ogden, Jim Phillips, Rick Reitveld nebo Phil Roberts.

Podobně jako ke skateboardingu patří samozřejmě i k surfingu také důraz na design samotného „prkna“. Umělec Dirk Westphal z New Yorku spojil své původní povolání freelance fotografa se svým dalším koníčkem – surfingem – a začal vyrábět vlastní surfy. Jejich plochu prý považuje především za další médium vhodné k prezentaci vlastních fotografií, zároveň je ale schopen vyrobit celé surfařské prkno kompletně sám, a dokonce vytváří videa, kde poskytuje DIY návody, jak na to.

Na internetu dnes najdeme webové stránky, které se věnují shromažďování výtvarníků zaměřených na moře a surfing (například stránka clubofthewaves.com shromažďuje kromě výtvarníků také fotografy a filmaře, kteří se zachycováním moře a surfingu zabývají). Podobně jako Dirk Westphal se i někteří další z nich přesunuli od počítačové obrazovky, fotografického papíru či plátna na plochu surfařského prkna.

Surf v galerii

„Surfaři byli hřebci, kteří vládli pláži, uměli zkrotit moře a byli odolní vůči přírodním živlům. Uměli sbalit sexy holky. Byli prostě cool,“ popisuje v rozhovoru na webu clubofthewaves výše zmíněný Damian Fulton, kreslíř, jenž pracoval pro Marwel nebo Disneyho, ale samozřejmě také pro různé sportovní magazíny. Fulton na pláži strávil velkou část dětství, což je z jeho kreseb na první pohled patrné, zároveň byl také městským dítětem – jeho kresby odrážejí střet živelnosti oceánu s urbánní popkulturou.

Surf art, vzniklý původně spíše jako underground, už stihl dávno proniknout i do vyšších pater výtvarné kultury: domy surfařů dlouhodobě zachycuje na svých jemně pastelových malbách Ieva Baklane, fenomén nahých surfařů zase na své malbě z roku 2021 karikoval výtvarník Marc Rayner. 

Za pozornost určitě stojí třeba Wolfgang Bloch původem z Ekvádoru, který v rozhovoru pro web clubofthewaves popsal, jak jeho tvorbu ovlivnily výlety po ekvádorském pobřeží, na které ho rodiče brávali, když byl malý: „Syté barvy a struktury této země jsou dnes jasně patrné v mé práci. Všechny ty výlety – pohledy z okna – mě rozhodně velmi ovlivnily. Miluji přírodu a oceán – miluji jeho vůni, miluji vánek na kůži. Vzpomínám si na to vzrušení, když jsem poprvé uviděl prázdnou vlnu, jak si dělá své. Nikde nikdo.“