Dromeas neboli Běžec je sestaven z jednotlivých střepů skla vrstvených na sebe, čímž vytváří dojem rozmazaného pohybu. Socha je dílem Costase Varotsose, který na ní začal pracovat v roce 1988 a dokončil ji až v roce 1994. Původně stála na athénském náměstí Omonia, ale později byla přemístěna, protože se lidé začali obávat, že by ji vibrace z podzemního metra mohly rozpohybovat a převrátit.
.jpg)
Athény v pohybu
Není úplně náhoda, že tato socha stojí právě v Athénách, městě s tak bohatou běžeckou historií. Athény byly totiž konečným cílem slavného maratónce. Historici se přou o jeho skutečném jméně, každopádně dle dochovaných písemných zdrojů šlo o posla, který koncem léta roku 490 př.n.l. běžel z bitvy u Marathónu se zprávou o řeckém vítězství nad Peršany. Když doběhl a zprávu předal, padl mrtev vyčerpáním. V romantickém období devatenáctého století příběh ožil a Pierre de Coubertin k připomínce slavného běhu v rámci I. Olympijských her pojmenoval nejdelší běžeckou trať, která se běžela na přibližně původní trati. Nyní už však slovo maraton s malým písmenem na začátku vnímáme zobecněně a označuje jakoukoliv dlouhou, vytrvalostně náročnou běžeckou trať.
Sochař Costas Varotsos přijal výzvu hudebního skladatele a tehdejšího místostarosty Athén Stavrose Xarhakose, jenž si u něj objednal sochařskou intervenci pro město. Dnes již legendární socha Běžce stále budí diskuse mezi uměleckými kritiky i diváky.
Varotsos v soše dokázal zachytit hraniční okamžik pohybu a vytvořil figuru, která zde působí na dynamiku každodenního života. Hustě vrstvené dílo je tvořeno tisíci zubatými střepy zeleno šedého skla, které jsou jeden vedle druhého poskládané okolo železného základu.
Při navrhování sochy Varotsos prý zohledňoval typy pohybu, které se v těchto veřejných prostorech vyskytují a také to, jak mohou ovlivnit vnímání jeho díla. „Poloha lidí na náměstí není nikdy pevně daná,“ vysvětlil. „Jako v každém městě, i zde vnímáte budovy a další objekty veřejného prostoru především v pohybu. Málokdy se zastavíte, abyste si něco pozorně prohlédli. Lidé tak sochu na náměstí vnímají nejčastěji z chodníku při chůzi nebo když okolo ní projíždějí autem.“ Postava Dromea má údajně zachycovat okamžik, kdy člověk dokončuje závod – ať už v doslovném odkazu k maratonu, nebo ve volnější interpretaci zdolání náročného okamžiku.
Kulturní výměna
K Varotsosově soše Běžce se váže také jedna bizarní politická událost. Řecký ministr kultury Myrsini Zorba údajně v roce 2019 navrhl, aby tehdy už slavné athénské sochařské dílo opustilo Řecko v rámci kulturní výměny. Návrh tehdy vzbudil prudké reakce Řeků (i Varotsose samotného) i proto, že přijímající zemí měla být nově přejmenovaná Severní Makedonie. Z hlavního města Skopje měla být na oplátku do Athén přemístěna socha Alexandra Velikého.
V rámci kontroverzní dohody, dle níž byla bývalá Republika Makedonie v lednu překřtěna na Severní Makedonii, Skopje slíbilo „přijmout příslušná nápravná opatření“ a buď přejmenovat nebo odstranit sochy a pomníky inspirované starořeckými postavami (včetně Alexandra a jeho otce Filipa, které se nacházely po celém hlavním městě). Atény byly se svým malým sousedem na kordy od chvíle, kdy bývalá jugoslávská republika vyhlásila nezávislost a vznesla nárok na název, o němž Řekové tvrdili, že nejenže si přivlastňuje jejich historii a kulturní identitu, ale vyjadřuje i územní ambice vůči jejich vlastní sousední provincii Makedonii.
Většina veřejných uměleckých děl zde byla postavena v rámci desetiletého nacionalistického stavebního šílenství bývalé pravicové vlády země. „Mluvíme o stovkách soch, které stály 680 milionů eur. Bylo to naprosto šílené a zbytečné. Dokonce i Disneyland má nějakou koncepci, ale tohle nemělo vůbec žádnou, protože nemáme antické kořeny a kompromitovalo to naši historii,“ řekl deníku Guardian starosta Skopje Petre Šilegov.
Athéňané přirozeně po žádném z těchto děl netoužili. Jezdeckou sochu mladého Alexandra Velikého nicméně nakonec pro uchování diplomatických vztahů v centru umístili.
.jpg)
Costas Varotsos se narodil 25. ledna 1955 v Athénách. Studoval malbu na Academia di Belle Arti v Římě (1973–1976) a architekturu na Arte Scuola di Architettura v Pescaře, kde navštěvoval hodiny Giorgia Grassiho. Již od svých prvních prací v Itálii – převážně performancí a sochařských intervencí – začíná Varotsos projevovat zájem o prostor. V roce 1983 vytvořil na popud sběratele Dakise Ioannoua své první veřejné dílo nazvané „Básník“, které bylo vystaveno v kyperské Nikósii. Od té doby se věnuje výhradně sochařství. Používá transparentní materiály jako sklo, plexisklo a vodu, ale také ocel nebo kámen, aby vytvořil díla se sociálním a symbolickým charakterem. Zajímá ho především komunikační a emocionální dopad díla na diváka. Postupně se jeho zájem obrací k syntézám vytvořeným pro veřejný prostor, jejichž prostřednictvím se snaží zkoumat vztah člověka k přírodnímu a člověkem vytvořenému prostředí.
.jpg)
