Roztočená kola

TEXT: PETR VOLF

Duchampova revoluce

Vezměme si kupříkladu události, k nimž došlo v pamětihodném roce 1913. Byl to na dlouhou dobu rok klidný. Italský malíř Umberto Boccioni tehdy vytvořil obraz Dynamika cyklisty a vložil do něj veškerou energii, jaké byl pomocí štětce a olejových barev na plátně schopen dosáhnout. Boccioni byl průkopník futurismu, avantgardního směru, pro nějž byl pokrok a pohyb dopředu – za každou cenu, i kdyby se mělo za něj umírat – cílem veškerého snažení. Co si určil, to namaloval. Bylo mu teprve třicet. V roce 1916 šel jako většina futuristů s nadějí na radikální změny do války, jenže během výcviku spadl z koně tak nešťastně, že si přerazil vaz. Věčná škoda, mohli jsme se dočkat dalších podobně krásných obrazů. Jakkoli se zdá olejomalba s odstupem sto deseti let moderní a svěží, ve světle toho, co si dovolil Marcel Duchamp, soused Františka Kupky v pařížském předměstí Puteaux, jde jenom o záblesk progresu.

Duchampa, jinak také šachistu mistrovské třídy, přestalo malování bavit. Zdálo se mu, že narazil na možnosti média i vlastních schopností. Odložil malířské propriety a zkusil to jinak. Připevnil přední kolo jízdního kola ke kuchyňské stoličce a sledoval, jak se otáčí. To, co se snažil Umberto Boccioni namalovat, dokázal Marcel pomocí jednoduché řemeslné operace předvést jako realitu, jíž se lze dotknout. Muselo to být povznášející. Prý měl pocit, jako by se díval do plamenů ohně hořícího v krbu. Výsledek jej natolik uspokojil, že Kolo bicyklu označil za umění: bylo to vůbec poprvé, kdy byla anonymně vyrobená věc (tzv. ready made) povýšena na artefakt. Pak Duchamp totéž udělal s obráceným pisoárem, jejž nazval Fontána, a sušákem na láhve. Po něm se osmělili další. A po nich další.

Došlo ke změně pravidel, která do té doby platila: ke slovu se postupně dostal dadaismus, surrealismus a nakonec konceptuální umění, kde již „ruční pohon“ není naprosto nutný. Marcelu Duchampovi zůstává zachována pozice největšího intelektuála a hráče na umělecké scéně dvacátého století. Francii reprezentoval na šachových olympiádách a díky tomu v roce 1931 osobně zavítal do Prahy: nikoli jako umělec, ale jako šachista. S Duchampovým uměním se mohla česká metropole seznámit až v roce 1968 na výstavě v Galerii Václava Špály.

Závod jako metafora 

Literatura obdobnou revolucí, do níž by bylo přímo zapojeno kolo, nemá. Ale silným počinem je román 325 000 franků francouzského spisovatele Rogera Vaillanda (člena skupiny Le Grand Jeu, do níž patřil i malíř Josef Šíma), v němž inspirativním způsobem, spojujícím věcnost a emotivnost, popisuje souboj dvou mladých závodníků Brusarda a Bressance. Zápolení věnuje tři desítky úvodních stran – a je to jízda. Každý má svůj přístup k zápolení, který odráží hodnotovou orientaci a motivaci: na jedné straně jsme svědkem disciplíny a cílevědomosti, na straně druhé spontánnosti a furiantství, jež nakonec slaví úspěch. Vailland je jako autor příbuzný Milanu Kunderovi, je však od dvacet let starší, takže má náskok: střídá úhly pohledu, vyprávění kombinuje s esejistickými úvahami, osobními postřehy, ale všechno mu pořád drží pohromadě.

„

Dokonalý atlet se pokládá za oheň, který se při výkonu stravuje, aniž zanechá popel.

Zvláště mě zaujalo jeho pojednání o formě, totiž o formě sportovců, která byla podle něj v padesátých letech novým pojmem: „Forma stojí u atleta proti hmotě v tom smyslu, že hmota je břemenem, které brání výkonu: aby byl atlet ve formě, musí se tuk, lymfa a vše, co ho zatěžuje, proměnit v nervy a svalstvo, hmota se musí proměnit ve formu. Dokonalý atlet se pokládá za oheň, který se při výkonu stravuje, aniž zanechá popel.“ Následně se rozepisuje o tom, jak je forma hned z několika důvodů podstatná pro spisovatele: podle Vaillanda právě fakt, v jaké formě se ocitl, když usedl k psacímu stolu, rozhoduje o tom, zda bude stránka dobrá, či špatná. Forma jako vnitřní nastavení rozhoduje o všem. Očividně psal o sobě, protože když vznikalo 325 000 franků, byl určitě ve špičkové formě, protože jej zvládl dokončit během několika týdnů. Ostatně, i proto měl tenhle román ze všech svých knih nejraději.

Prokletý cyklista 

V českém prostředí Rogeru Vaillandovi sekunduje Ota Pavel, sportovní novinář a spisovatel, jenž pravděpodobně jeho knihu znal, v překladu vyšla už v roce 1957 ve dvou číslech časopisu Světová literatura. Pavel vytvořil vlastní vypravěčský styl kloubící fakta, fantazii, beletristické i novinářské přístupy, často s pohádkovým rámcem. V tomto směru byl novátor, stejně jako ve způsobu, kterým do sportu přinášel motivy z umění. Přiznával, že ze všeho nejvíce měl rád cyklistiku. Chtěl o ní napsat román, ale nestihl to, takže zůstal u povídek, které mu šly nejlépe.

V příběhu Prokletý cyklista, v němž zvěčnil Jana Kubra, na několika místech brilantně propojil sport s uměním: už to, že Jana Kubra nazval „prokletým“, tedy adjektivem pojícím se s francouzskými básníky devatenáctého století, jako je Verlaine, Rimbaud či Baudelaire, bylo neobvyklé. „Občas jsem přemýšlel, jak vyrostl cyklista Kubr. Jestli ho udělal talent, anebo práce. Ale dosud nejsou na světě takové přístroje, které by změřily, kolik měl talentu Vincent van Gogh, Michelangelo, Rembrandt. Ale jedno je jisté, že všichni tito a další lidé, co hodně dokázali, byli pracovití, že z toho zešíleli buď sami, anebo jejich příbuzní, anebo zapomněli jíst a pak zemřeli vyčerpáním.“

O několik vět dále usoudil, že talent Jana Kubra sice nebyl moc velký, ale „pracoval jako Michelangelo anebo jako Vincent van Gogh. Desetkrát tolik, co ostatní cyklisté a padesátkrát tolik, co tehdejší fotbalisté.“ Otu Pavlovi stačil jenom nevelký rozsah, kolikrát nepotřeboval ani deset normovaných stran. A přesto máte po dočtení dojem, že v nich obsáhl celý život. Povídka o Janu Kubrovi nezůstala v jeho díle osamělou. Portrétoval také Jana Veselého (Když ti to nejede), s nímž se Jan Kubr ocitl na černé listině poté, co v roce 1957 vzdali Závod míru a byli vyloučeni z reprezentace. Jejich odstoupení bylo bráno jako neslučitelné s morálkou socialistického sportovce. Dále psal o Christianu Battagliovi (Baroni na kolech), Tolku Piotrowském (Na silnici k Vratislavi), Ladislavu Hellerovi (Pár kilometrů od Terezína) a také o fiktivním francouzském závodníku Danielu Groussardovi (Nejhezčí den Daniela Groussarda).