Jak nedávno glosoval šéfkurátor Moravské galerie Ondřej Chrobák, sport v poslední době opanuje umění a design – jmenujme například výstavu Na led! Národní galerie Praha, nebo Art Grand Slam v galerii SmetanaQ. Romantická představa živořícího rozervaného umělce 19. století nebo prvorepublikového intelektuála se štětcem v jedné a cigaretou v druhé ruce nadále přežívá – a to i přesto, že skutečnost často byla a je jiná. Stereotypní předobraz výtvarníka, designéra nebo architekta se skutečně málokdy slučoval s vyrýsovaným atletickým tělem. Okolnosti se v průběhu staletí a dekád proměnily a iluze bohémství a bezčasí umělecké práce jsou minulostí. Tvůrčí géniové se dnes netoulají krajinou tak, jako kdysi Karel Hynek Mácha nebo Caspar David Friedrich, pohyb přesto podobně jako všichni ostatní vyhledávají v časových skulinách všedních dnů. Vytvářet v současnosti jednotící image současného umělce či umělkyně jako zapálených sportovců a sportovkyň by však bylo liché. Přesto si můžeme položit otázku, co přesně vede nejmladší generaci českých tvůrců a tvůrkyň k organizaci společných sportovních aktivit, jako je například Turnaj v kopané o pohár grafiky pražské UMPRUM. Jak se hraje fotbal ve smíšených týmech s různou měrou zkušenosti s daným sportem? A může být pohyb jako takový zdrojem nových uměleckých východisek nebo jde spíše o tělesnou i duševní péči a možnost vytvořit si od tvorby naopak odstup?
Ve zdravém těle zdravá múza
Je dusný červnový den, nad Prahou se prohánějí mraky a ve vzduchu je cítit vlhkost – je těžké se zhluboka nadechnout. Na dvou malých fotbalových hřištích mezi strahovskými kolejemi se přesto prohání desítky mladých lidí. Nejedná se však o trénink sportovního kroužku nebo obyvatelstva kolejí – na Strahově právě začíná třetí Turnaj v kopané o pohár grafiky Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Jednotlivá družstva neodlišují tradiční trikoty s logy sponzorských firem, hráči a hráčky oblékli dresy, které si společně vytvořili z obyčejných triček a tílek. Každému týmu byla organizátorstvem vylosována barva, kterou se mají reprezentovat, jak celkově pojmou podobu svých sportovních oděvů však závisí na jejich vzájemné dohodě a tvůrčí invenci.
„
Vlastně jenom pár z nás je vyloženě sportovně založených a je zajímavý se dostat do takový situace, která v nás probouzí ateliérovou soudržnost a zdravou soutěživost.
Letos sice nastoupilo méně družstev než v ročníku předchozím, účast na hřištích a tribunách je však i přes náročnější podmínky celkem hojná. Dvorana mezi kolejními budovami s ikonickým stadionem za zády umocňuje atmosféru přicházejícího bezstarostného léta a studentské pospolitosti. Ti, kdo se zrovna neprohání po hřišti se občerstvují v některém z přilehlých kolejních podniků nebo odpočívají ve stínu podél hřišť. Čím je však zdánlivě obyčejný školní (byť organizovaný v rámci akademické půdy) fotbalový turnaj výjimečný pro jeho účastníky a účastnice?
Jakub Demartini je čerstvým absolventem ateliéru Fotografie 2. Přestože na UMPRUM prošel pouze navazujícím magisterským studiem, turnaje v kopané se letos účastnil již potřetí. Oproti loňskému roku sice jeho ateliérový tým nepostoupil do semifinále, atmosféru ale přesto vnímá kladně. „Oproti loňskýmu roku nebyla tak výrazná prezentace týmů, třeba ateliér Petra Babáka (vedoucí ateliéru Grafického designu a nových médií, pozn.) měl loni určitě větší hype, protože s sebou měli dýmovnice a vlajky. Takže mi to letos přišlo celkově umírněnější, což bylo určitě i počasím. Když jsme vypadli, tak jsme si s ateliérem zašli na smažák a jeli jsme se koupat,“ popisuje Jakub. Turnaj vnímá po třech proběhlých ročnících jako neobvyklou, téměř sváteční situaci. „Turnaj nás dostává do jinýho prostředí, samozřejmě občas chodíme společně na pivo, ale tohle vytváří nebo prohlubuje pouto mezi náma. Vlastně jenom pár z nás je vyloženě sportovně založených a je zajímavý se dostat do takový situace, která v nás probouzí ateliérovou soudržnost a zdravou soutěživost.“ Na otázku, jak vnímá přirozené rozdíly mezi účastnictvem, jehož zkušenost s fotbalem se různí, odpovídá: „Napřed jsem myslel, že to bude taková možnost si společně zakopat, ale pak jsem viděl pár lidí, který vypadali, že mají fakt velký ambice, což chápu, když fotbal hrajou od dětství. Je pak fajn vidět, že myslí na ostatní spoluhráče i protihráče, že jim v tomhle případě třeba nemůžou stačit.“
Studentka ateliéru Architektura 2 Sofie Gjuričová hrávala fotbal ještě jako dítě, po dlouhé pauze během dospívání se k němu volnočasově vrátila před pár lety: jednou týdně chodí na tréninky s mimoškolním smíšeným družstvem. Turnaj o pohár grafiky pak chápe nejen jako společenskou událost, ale také jako zajímavou situaci, kde se utkávají smíšené týmy, někdy nadpolovičně ženské proti převážně mužským. „Nikdo se toho ale nebojí, všichni to berou, že si jdou zkrátka společně zakopat,“ dodává. „Vlastně to trochu proměňuje fotbal jako takovej, nemusí jít vyloženě o výhru a výkon, ale o způsob, jakým se hýbeš.“
V mysli tvorbu, v duši sílu
Jak Sofie, tak Jakub hodnotí Turnaj v kopané o pohár grafiky jako příležitost se společně hýbat a pod heslem „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“ si užít celý den od dopoledního rozehřívacího tempa po podvečerní finálové nasazení. Pro oba je také zásadní dodržovat fair-play a týmovou spolupráci, jako je třeba dostatečné střídání hráčů a hráček nebo snaha nehrát sólo vysokou hru. Zatímco Sofie závěrem zmiňuje, že se na zahradě Technologického centra Mikulandská hrává pétanque, s Jakubem se zamýšlíme nad tím, jak by škola mohla do budoucna podpořit společné trávení volného času studujících v rámci sportu. Nakonec se shodujeme, že nejdůležitější je iniciativa samotných studujících, přestože mnohým z vysokých škol sportovní zázemí chybí.
Turnaj v kopané pořádaný studujícími Vysoké školy uměleckoprůmyslové je událostí odlehčenou od stereotypních symbolů, které nese tradiční závodní sport. Jedná se zkrátka o možnost strávit čas pohybem nebo fanděním na tribunách, vypustit akademické starosti a radovat se ze společné hry – oproti zvyklostem z vrcholového sportu bez ohledu na konečné výsledky. Vhodnou paralelou k této organizované sportovní aktivitě může být právě tvorba na půdě umělecké školy. Deadline klauzurních prací na konci každého semestru je svého druhu cílovou rovinkou a vhodně zvolené tempo je pak nejlepším způsobem k jejímu dosažení bez absolutního vyčerpání. Podobně jako sportovci se také tvůrci a tvůrkyně učí ze svých předchozích zkušeností, zakoušejí hranice svých sil a možností. A stejně jako ve sportu, i při tvorbě je zásadní vědět, kdy už jsme na pokraji sil a musíme si odpočinout – právě v tomto momentě vzniká styčný bod tvůrčí práce a aktivního pohybu. A přestože červnová horka mohou podmínky turnaje ztížit, období po obhajobách klauzurních nebo diplomových prací je nejvhodnější časem k opětovnému setkání. Změnit prostředí, obléknout si společně vytvořené dresy a nechat se pohltit pozvolna stoupajícím adrenalinem a endorfiny, v kulisách notoricky známých kolejí se unést hrou nebo fanděním.
Historický kontext
Vrátíme-li se ještě na chvíli do historie, dojdeme velice snadno ke zjištění, že pohyb a trávení času mimo ateliér nebo prostor určených k tvorbě byly pro kreativní osobnosti důležité již dávno. Vzpomeňme například Davida Caspara Fridricha, jednoho z hlavních představitelů romantismu, od jehož narození právě letos uplynulo dvě stě let. Přestože nebyl sportovcem v dnešním slova smyslu, v souladu s romantickým opouštěním měšťanského života se stal poutníkem po českých a německých horách a pohořích. Častým motivem jeho stěžejních maleb byly právě výjevy krajiny po dlouhém a bezesporu náročném výstupu na vrcholy v ranním kuropění.
Zajímavou osobností moderního umění byl pak v tomto ohledu také František Kupka, který se celý život pokoušel postihnout pohyb ve zdánlivě statické technice olejomalby. Kromě toho každé ráno cvičil i s celou rodinou jógu v zahradě jeho domku v Puteaux – proti dobové evropské morálce zcela prost oděvu. Obnažené lidské tělo v běhu zase fascinovalo malíře Jiřího Načeradského, u kterého se v kontextu totalitního režimu nabízí otázka, zda prostřednictvím svých pláten toužil doběhnout až ke svobodě.
