Šachy se jako sportovní disciplína rozvíjely až od druhé poloviny 19. století, a také dnes se občas setkáváme s váhavým přístupem k jejich klasifikaci. Když se v roce 2015 umístil kladenský fotograf Michael Hanke v soutěži Czech Press Photo díky své sérii Šachy, nechal se slyšet, že nějakou dobu váhal, zda svůj cyklus nezařadit do kategorie Sport, což však nakonec neučinil. Vyplatilo se. Na ocenění nakonec tehdy již potřetí v řadě dosáhl v kategorie Umění a zábava.
„(…) od této myšlenky [jsem] odstoupil, protože jsem si nebyl jist, zda si všichni členové poroty budou vědomi toho, že se šachy oficiálně řadí mezi sportovní disciplínu,“ vysvětlil své rozhodnutí Hanke, který získal 2. místo za dokumentaci turnaje mladých šachistů. Nutno dodat, že v jeho fotografiích jsou zachycené emoce a vydaná energie téměř jako při fyzicky náročném sportovním výkonu.
Zcela opačná situace panuje v uměleckém prostředí, kde se šachy pro svůj filozofický rozměr, přísnou logiku, příhodnou metaforu života, konceptuální hloubku, symboliku, obtížnost a mnohostrannost nebo své kulturní kořeny, objevují jako umělecký motiv už od pradávna a zůstávají lákavým námětem i pro současné umělce. Opanují aukční síně, galerie, veřejný prostor nebo design.
V květnu loňského roku byl obraz Emila Filly Hráči šachu z roku 1908 vydražen za více než 14 milionů korun. V roce 2014 zase začal Ondřej Kobza, známý svým projektem Piána na ulici, rozmisťovat do veřejného prostoru šachové stolky. Touto taktickou hrou se nechal inspirovat rovněž umělec Milan Mikuláštík, člen umělecko-aktivistické skupiny Guma guar, který v roce 1998 vytvořil dílo s názvem ChessBall. Hra odkazující na světovou válku se od klasických šachů lišila kulatou hrací plochou, kterou tvořil fotbalový míč.
„
Žádná jiná hra v dějinách nebyla tak široce reflektována v umění a literatuře. Však také až do devatenáctého století byla výhradně společenskou intelektuální záležitostí a ke sportům nenáležela.
Píše se v úvodním textu putovní výstavy Umění šachu, která se v roce 2010 uskutečnila v Centru současného umění DOX. Výstavu iniciovala londýnská společnost RS&A, která se zaměřuje na podporu současných umělců, navazující tak na výstavu The Imagery of Chess, kterou v roce 1944 organizoval Marcel Duchamp, vášnivý šachový hráč, spolu s Maxem Ernstem v Julien Levy Gallery v New Yorku. Mezi vystavujícími byli tehdy například Man Ray, Arshile Gorky nebo Yves Tanguy. Pražská výstava, na jejíž zahájení dorazili dokonce ruští šachoví mistři Boris Spasskij a Anatolij Karpov, představila prostřednictvím světových výtvarníků různorodé pohledy na šachové hrací pole.
Mezi vystavenými exponáty byly například šachové figurky amerického umělce Toma Friedmana v podobě obyčejných, každodenních věcí, jako je plechovka od piva, tužka, nebo krabička od zubní pasty. Použitelnost takových figurek pro samotnou hru se nezdá moc reálná a sám autor přiznává, že praktičnost nebyla úplně jeho cílem: „(…) jistým způsobem lze říct, že se [šachová souprava] netýká ani tak šachu jako umístění objektů v prostorovém poli,“ komentuje Friedman své dílo a dodává, že jeho ztvárnění dodává hře zcela novou úroveň obtížnosti, při které hráč musí ve velké míře zapojit také paměť. „Je tu jistá logika, neboť plechovka piva trochu připomíná věž, ovšem i tak je to od tradičních šachové soupravy dost vzdálené.“
Šachy vytvořené italským kontroverzním umělcem Mauriziem Cattelanim, který dříve vzbudil pozdvižení plastikou papeže Jana Pavla II., na kterého padá meteorit, mají představovat kladné a záporné hrdiny. Lze mezi nimi najít Martina Luthera Kinga, Supermana, Sedícího Býka, ale i Adolfa Hitlera.
Američanka Barbara Kruger vytvořila přísně geometrickou šachovou soupravu odkazující se na estetiku Bauhausu. Každá z figurek je nicméně opatřena reproduktory, díky kterým může komentovat stav probíhající partie otázkami typu „Kolik je hodin?“, „Co to máš s vlasy?“ nebo „To nemyslíš vážně!“. „Základním východiskem pro text [dialogu] bylo to, že černí se budou ptát a červení odpovídat. Zajímalo mě nejen to, jak budou figurky promlouvat k sobě navzájem, ale i to, jak budou promlouvat k ostatním. Chtěla jsem si pohrát s myšlenkou hry nejen se strategiemi obsaženými v šachu jako takovém, ale též v každodenních společenských vztazích,“ upřesňuje Kruger svůj záměr. Podklad šachovnice navíc tvoří fotografie obličeje se zavřenýma očima a grimasou zkřivenými ústy, který může znamenat výkřik radosti i beznaděje z prohry.
Další z vystavených autorů byl britský konceptuální umělec Damien Hirst, který svůj vztah k šachům vysvětlil v rozhovoru pro výstavní katalog: „Už ve svých raných pracích jsem dával přednost funkci před estetikou, takže logika obsažená v šachu mi přišla velice atraktivní. Tedy ne že bych byl bůhvíjaký hráč, vlastně mohu říct, že hraji dost strašně! Nebere mi to hlava.“ (…)“, a dodává:
„
Jenže šach v sobě má logiku, která připomíná miniaturní verzi života.
Posedlost medicínou a farmakologií ho přivedla k vytvoření jakési lékařské poradny s figurkami v podobě ampulí, deskou připomínající chirurgické lůžko a dvěma zubařskými židlemi. Celá instalace je paralelou života a smrti, neustále přítomných v ordinacích a lékařských zařízeních. Etikety na ampulkách pak odkazují na figurky, které mají představovat. Objevují se zde například Pěšákovy tablety, Střelcův sirup nebo Královské pleťové mléko.
„Kdysi jsem zamýšlel udělat takovou skříň, v níž by byly roztříděné léky pro různé části těla, takže léky na hlavu by byly úplně nahoře, léky na nohy zcela dole a léky pro vnitřní orgány uprostřed. Šach je něco podobného. Je to vlastně lék mysli.“
Šachovnice Rachel Whiteredad připomíná domeček pro panenky, má však vyvolávat důležité genderové otázky. Výtvarnice poněkud stereotypně rozdělila figurkami v podobě miniaturních odlitků předmětů z domácnosti dva odlišné světy – ten ženský, reprezentovaný dřezem, sporákem, žehlícím prknem nebo odpadkovým košem, a ten mužský s křeslem a televizí. Jednotlivá pole šachovnice jsou vyrobena ze čtverců koberce a linolea.
Na výstavě byla zastoupena také japonská výtvarnice Yayoi Kusama se svým tečkovaným šachovým setem ve tvaru dýně, bratři Jake a Dinos Chapmani, Tracey Emin s cestovní šachovou soupravou či brazilský výtvarník Tunga, jehož šachový set připomínal lidské zuby.
Šachy jsou jedním z témat také pro současného berlínského umělce George Hildebrandta, jehož výstavu, ukončenou letos v únoru, připravila pražská Kunsthalle. Dílem umělce, který pracuje se starými vinylovými deskami a magnetofonovými páskami, je například šachovnicová podlaha složená z více než tisíce šachovnic. V roce 2020 autorovi vyšla kniha s názvem Pawn neboli pěšák, ve které zkoumá nejrůznější šachové variace, rozmanité podoby figurek nebo náhodné šachové vzory na stěnách. Šachové plátno pro něj představuje stůl s kostkovaným ubrusem, kde královnu s králem zastupují sůl a pepř, vlastní abstraktní malby či dekorace přímořských hřbitovů.
